Smrt potkáme každý. K nemocným proto mějme respekt a úctu, měli by vnímat naši lásku, říká psycholog

Psycholog Mgr. et Mgr. Michal Kopecký hovoří v naší radioporadně na téma: jak se vypořádat s nemocí v rodině aneb psychologická pomoc rodinám dlouhodobě nemocných.

Jak se chovat k těžce nemocným?
To je náročná otázka hned na začátek. Já začnu trošku zeširoka obecně. Základním úkolem rodiny je vytvořit takové prostředí, abychom se tam cítili naprosto bezpečně. Bezpodmínečně, abychom tam byli milováni. A to trvá po celou dobu od počátku až do konce. Tedy základem toho, jak se k nemocným lidem chovat, je mít k nim respekt, pokoru a úctu. To je něco, co bychom si měli vytvářet od počátku a držet to až do samotného konce.

Nemáme odpověď na vše. Z praxe se mi ale potvrdilo, že lidé ani nepotřebují odpověď, potřebují cítit, že své emoce mohou vyjádřit.
Mgr. et Mgr. Michal Kopecký, psycholog

Tedy nehrát si na to, že se nic neděje, aby si třeba nemocný nepřipadal odstrčený.
Tady podle mne platí, že musím být silný nebo se to nedá zvládnout. Člověk by měl být autentický a říct tomu nemocnému, že i ho to zasáhlo a bolí to, trápí ho to, na tom nevidím vůbec nic špatného. Protože když budu příliš hrát, že se nic neděje, že mě to vůbec nezasahuje, tak to může u toho pacienta budit dojem, že nemá právo si na nic stěžovat a projevovat své emoce. Tím můžeme dosáhnout velmi negativního konce.

Čtěte také

Jana Sieberová: „Kontakt s umírajícím nás mění. U jeho lůžka lidsky zrajeme a dostáváme velké dary“

Populace stárne, lidé se dožívají stále vyššího věku.
Je to jednak dáno oním posunem věku, ale platí to obecně ve společnosti, netýká se to pouze starších osob. Týká se to všech věkových kategorií, potřeba znalosti tohoto tématu je u všech, od malých dětí, přes dospělé až po ty starší.

Je každopádně potřeba asi o tom mluvit nahlas.
Rozhodně je to věc, která se ze společnosti vytratila. A myslím si, že je důležité mezi zdravotníky i obecnou společností toto téma otvírat. Každý se se smrtí setkáme, neexistuje člověk, který by se s ní nesetkal.

Jak je možné, že se téma důstojné smrti vytratilo ze společnosti?
Myslím si, že těch důvodů je mnoho. Je to určité zacílení společnosti na výkon, stáří a smrt je věc, která se do dnešní společnosti nehodí, protože je soustředěna na výkon. Všechny reklamy jsou zaměřené na to, buďte mladí a krásní. Bohužel, je to tak, to přináší naše společnost.

Čtěte také

Sestra mobilního hospice: Práce je mi odměnou. Mohu být lidem nablízku v jejich nejtěžších chvílích

Pokud chceme vyjádřit soucit a pomoc, jak se ptát nemocného?
Základním předpokladem je být účastný na celé situaci. Běží nám hlavou otázky, které nechceme vyslovit, ale důležité je být účastný a dát prostor tomu pacientovi. Najednou se otvírá prostor a můžeme se najednou zeptat na věci, které mohou být i bolestivé. Pro pacienta je důležité bezpečné prostředí a bezpodmínečné přijetí.

Pomáhající člověk má někdy strach, to je ale asi normální.
Všichni máme strach, je to naprosto normální. A patří to k tomu, nemůžeme se tomu vyvarovat. Strach z kladení otázek, strach z toho, co bude. Běží nám to hlavou neustále a je to věc neoddělitelná od tohoto tématu.

Možná může nastat i nějaká deprese či dokonce lhostejnost, co si pak počít?
Lhostejnost, někdy i zlost nebo nenávist vůči společnosti, odevzdanost, to všechno k tomu patří a není na tom nic špatného. I tyto otázky je potřeba si klást. A neexistuje na to obecná odpověď. Je to o přijetí, zkrátka ve světě se tyto věci dějí. Nemáme odpověď úplně na všechno. A z praxe se mi kolikrát potvrdilo, že lidé ani nepotřebují odpověď, potřebují se vyslovit a cítit, že jsou přijata a mohou své emoce vyjádřit.

Celou radioporadnu s psychologem Mgr. et Mgr. Michalem Kopeckým si můžete poslechnout v našem audioarchivu.