Slepota, autismus, vozíčkáři, hluchota. Markéta Vítková vydává pro děti knížky o našich handicapech

Markéta Vítková se narodila v Hradci Králové, žije ale s rodinou už dlouho v Sedlčanech, vystudovala pedagogiku a zahradnictví a většinu svých knížek si také sama ilustruje. Odkud jste přijela do Hradce Králové, do vašeho rodného města?
Moc ráda, jsem se vrátila do rodného města a přijela jsem vlakem s přestupem v Praze, kde jsem spala právě na cestě ze Sedlčan.

Když držíte v ruce svoji knížku, tak je to jako držet v náruči další dítě. Sice jiného druhu, ale prostě je to také vaše dítě.
Markéta Vítková, spisovatelka a ilustrátorka

Jak vzpomínáte na dětství v Hradci Králové?
Bylo to růžové. Já jsem milovala zdejší lesy, ježdění na kole, teď bydlím v místě, kde krajina není tolik rovná, takže se mi tam na kole jezdí hůře do kopce a z kopce. Ale hlavně Hradec je úplně úžasné město architektonicky, takže mě rozmazlil, pak se mi málo kde líbí. V Sedlčanech jsem už ale doma více jak 20 let.

Čtěte také

Knížky rozvíjející řeč, paměť i logické myšlení dětí píše s velkou láskou Šárka Jechová z Josefova

Vy jste přijela i se svými knížkami, i s tou nejnovější, která je o hadech. Kdy jste začala psát? Byl to váš sen dělat literaturu pro děti?
Já jsem vždy ráda psala ve škole slohovky, to určitě. Neměla jsem úplně od malička, že bych chtěla psát knížky, že by to byl můj sen, ale je pravda, že jsem jednou dostala k Vánocům knížku, kterou si i autorka ilustrovala. A to se mi strašně líbilo. A možná tenkrát jsem si vložila do hlavy myšlenku, jak by to bylo hezké někdy tohle dokázat. Ale pak mě k tomu přivedl nejstarší syn a jeho fantazie. To proces psaní rozjelo.

Takže vás inspiroval.
Jak jsem se přestěhovala do Sedlčan, tak to tam pro mě bylo neznámé. Ale moc ráda objevuji nová místa, takže jsme jezdili na výlety a tam je opravdu nádherná krajina. A jeho napadaly různé příběhy, mně také, co by se tam mohlo stát pohádkového a nadpřirozeného. Z toho pak vznikla knížka první, která se jmenuje O velrybě ze Sedlčan. V Sedlčanech je přehrada, takže tam klidně může být i velryba.

To je krásné, jak si děti vymýšlí svůj svět a přenášejí to i na nás, na dospěláky. Jaké to bylo, když jste držela svoji první knížku v ruce? To musí být příjemný pocit, ne?
Já to přirovnávám, byť to někomu může znít divně, pokud to sám nezažil, ale že je to jako držet v náruči další dítě. Sice jiného druhu, ale prostě je to také vaše dítě.

Čtěte také

Pravdivé pohádky o Milouškovi napsala Monika Chalupová pro děti ve školce a díky svému kocourkovi

Vy se také věnujete psaní knížek o různých handicapech, aby se děti s nimi seznámily co nejdříve. Jak tohle vzniklo?
To vzniklo zase díky tchánovi, který neviděl. A já jsem si jednou řekla, že píšu knížky pro děti, tak proč jim nepředstavit svět nevidomých, aby ho lépe chápaly. Aby když potom někde potkají někoho nevidomého, aby třeba více tušily, jak se k němu chovat, jak mu třeba i pomoci. Aby věděly, proč má hůlku.

O čem je ten příběh? Jak jste chtěla dětem svět nevidomých přiblížit a představit?
Nejdříve to vzniklo jako klasický příběh a klasická knížka s normálními písmenky. Příběh o dědovi, o mém tchánovi. On se rozhodne své ženě, babičce, pořídit něco k narozeninám. Ale protože nevidí, tak s tím potřebuje pomoci a má vnuky. Dál to už nebudu prozrazovat. A pak jsem se rozhodla, když jsem první knížku o velrybu, převáděla do audio podoby, tak jsem ji udělala i s takovým sešitem, aby to nebylo jen o tom, že děti poslouchají knížku, ale můžou si ten příběh ještě nějak prožít třeba v nějaké hře, nebo si můžou něco kreslit a doplňovat. Tak jsem si říkala, že i ta nová knížka by se měla udělat interaktivně. Vznikla v takové speciální podobě, že je vytištěná jak normálním i slepeckým písmem. A děti si tam mohou vyzkoušet tu abecedu. Jsou tam i takové symboly, aby věděly, kdy mají zavřít oči, než otočí stránku, pokud si to opravdu chtějí zkusit po slepu. Třeba zavázat tkaničku a podobně.

Byla bych moc ráda, kdyby se knížky dostaly více do škol, protože by mohly třeba i pomoci při výuce. To je teď takový můj úkol.
Markéta Vítková, spisovatelka a ilustrátorka

To je tedy Narozeninová kočka o světě nevidomých. Pak jste se ovšem pustila i do dalších knížek o jiných handicapech.
S jinými handicapy jsem neměla zkušenost, takže jsem nejdříve ani neměla ambice nějakou takovou další knížku napsat, ale ponoukali mne k tomu lidé, kteří četli Narozeninovou kočku nebo aspoň si v ní listovali. A poradili mi, abych se spojila s někým, kdo tu zkušenost má. Já zase měla zkušenost takovou knížku napsat. To jsem si říkala, že bych to měla zkusit, když se mi to pořád plete do cesty. Tak vznikla kniha o autismu, jako druhá, která se jmenuje Jak barevná je modrá. A potom jsem se pustila do Vozíčkova, který je o lidech, kteří si poranili míchu a skončili na vozíku. Jako poslední je knížka o neslyšících, ta se jmenuje Nezvuky.

Čtěte také

Vzpomínka na Marii Kubátovou z Krkonoš: Pohádka dává příležitost, aby si velcí povídali s malými

Jaký mají ohlas vaše knížky mezi čtenáři?
Většinou, když se k ní někdo dostane, tak se mu moc líbí. Ale já bych byla moc ráda, kdyby se ty knížky dostaly více do škol, protože by mohly třeba i pomoci při výuce. To je teď takový můj úkol, jak knížky dál dostat k co nejvíce čtenářům.

Vím, že také jezdíte na besedy do školek a do škol. To vás asi také baví a obohacuje.
Přesně tak, mám ke všem těchto čtyřem knížkám besedy. Vůbec jsem to neplánovala, říkala jsem si, že je to docela těžké, jak to uchopit. Ale pozvali mne na besedu z knihovny v Nymburce a pak ještě z jedné knihovny, tak jsem si zase řekla, že je to výzva, zkusím to. A zjistila jsem, že to jde docela hezky a že to je zajímavé i pro učitele. Nebo pro každého, protože třeba svět neslyšících je pro většinou společnosti neznámý a uzavřený. Já jsem se také dozvěděla spoustu věcí při psaní té knížky.

Mám teď v ruce vaši poslední knížku, která je ale úplně z jiného ranku, je přírodovědecká, je o hadech. Vy jste měla fóbii z hadů?
Naštěstí už jen měla, ale úplně šílenou. Zdály se mi sny, kdy mě hadi chtěli sežrat a zabít.

Čtěte také

Jdeme do ZOO! Všech 46 žáků školy v Bolehošti se podílelo od obrázků až po tisk na vzniku knížky

Knížka krásně začíná: Ahoj, jsem hadice Markéta a vítám tě v knížce o našich krásných hadech. Takže už jsou pro vás teď hadi krásní?
Ano, někteří. Třeba naše užovka stromová, která mi přijde elegantní a jako kdyby se usmívala. Takže už o hadovi mohu prohlásit, že je krásný.

Knížka o hadech je moc pěkně udělaná, jsou tam obrázky i písničky.
Snažím se knížky dělat co nejvíce hravě. Právě knížky o přírodě, to je oblast, která mě moc baví. A v těch bývají autorské písničky, pokaždé od jiného autora. Takže doufám, že i ty písničky pomohou čtenářům svět hadů objevit jako fascinující a třeba i hravý.

Kolik už je takových vašich přírodovědných knížek?
Udělala jsem ještě knížku o hmyzích opylovačích. A pak mám ještě knihu o motýlech a aktuálně chystám o šnecích, která by také měla být hravá. Také v ní budou písničky, a už jsou dokonce dvě na světě. A z těch přírodovědných témat už trošku pracuji i na želvách.

Markéta Vítková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Tak se máme na co těšit. Naším hostem byla spisovatelka a ilustrátorka Markéta Vítková. Moc děkuji, že jste přijela i s vašimi knížkami, jsou opravdu nádherné. Myslím si, že dětem pomohou rozvíjet jejich fantazii a samozřejmě ukazují svět kolem nás ve všech jeho podobách.