Škoda každé rány

Živíte to, šatíte to, když to má problémy, tak jste na té jeho straně, pečujete o to malé v nemoci a když to vyroste a už to není to malé, tak o to pečujete stejně, a to i když to malé a dnes už velké o to nestojí. Pak vám to malé jedenou dospěje a začne jezdit autem a vy trnete, na které křižovatce se setká s ještě horším řidičem než je to vaše malé, protože to přece není možné, aby se někdy něco nestalo, protože to malé znáte a víte, že se může něco stát vlastně každou chvilku, každý okamžik, každou vteřinu. A tak jsem jednoho dne dal do servisu naše velké auto pro celou rodinu a půjčil si to staré a malé, stokrát opravované, kterým jezdí do školy a za slečnami ten náš malý, teď už velký. A představte si, zaparkoval jsem po práci před domem a ten náš malý, teď už velký, co to auto řídí, mi povídá: "Otče vyjezdil jsi mi téměř celý benzín!". No to mě dopálilo. Velkému vůdci rodiny, tedy mně, bude někdo něco vyčítat. Tak jsem mu navrhnul, že mu do nádrže přidám benzín za pět set korun a tehdy se to stalo, naše role, a to určitě zná každý rodič, se obrátily. Ten náš malý, co už je dneska velký, mi začal vysvětlovat, že jeho benzín byl za polovinou ručičky na ukazateli stavu nádrže a na to určitě pětistovka nestačí. A tak jsem si najednou uvědomil, že když rodič dětem občas něco vyčítá ve snaze, aby to bylo tak, jak má být, může počítat s tím, že mu to jednou, to jeho malé, teď už velké, začne vyčítat stejným způsobem. Prostě aniž to tuší, tak chce, aby to bylo, jak to má být. Na jedné straně je to hrozné, ale na druhé, té výchovné, je to skvělé! A teď si představte, že vás dítě takhle staví do pozoru, a že v parlamentu chtějí přijmout zákon zakazující fyzické trestání dětí. Představte si, že zmizí to krásné rčení: "Škoda každé rány, která padne vedle.", anebo tohle: "Ohýbaj ma mamko, dokial som ja Janko." To tady bude pěkně smutno. A hezký den přeje Artur Kubica.