Silvie Dymáková, žena s velkým srdcem: Pomoc nepotřebuje každý, kdo tvrdí, že je na tom špatně

7. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Režisérka, novinářka, kameramanka a scenáristka Silvie Dymáková, držitelka Českého lva a ceny Femina Grande

Silvie Dymáková, se dostala do širšího povědomí díky dokumentu Šmejdi. A kdo Silvu zná, tak dobře ví, že ji nespravedlnost nejen vytáčí, ale ona se s ní snaží také bojovat a dělat svět lepší. Spolupracuje s Českou televizí na pořadu Gejzír, píše příběhy lidí a zaměřila se i na pomoc matkám samoživitelkám.

Silvie Dymáková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Silvie Dymáková

režisérka, novinářka, kameramanka a scenáristka. Držitelka Českého lva a ceny Femina Grande za dokument Šmejdi. Už od svých 17 let spolupracuje s českými televizemi. A protože ráda vypráví příběhy, založila vlastní nezávislý internetový projekt Příběhy lidí.

Zeptám se velmi prostě, proč lidem pomáháš?
Já jsem si zrovna nedávno tuto otázku sama kladla a možná jsem se dostala ke kořenům. Když mi bylo asi 14 let, tak jsem měla těžký úraz páteře a potom jsem rehabilitovala v léčebně v Košumberku, učila jsem se znovu chodit. A tam jsem tenkrát narazila na velkou šikanu mezi dětmi, což mi bylo tak strašně nepříjemné, že jsem se prostě potřebovala proti tomu nějak vymezit. A už mi to zůstalo.

Pomáhání je super věc a pomáhat se má. Ale nemá se pomáhat slepě. Kritické myšlení i v této oblasti by mělo být opravdu namístě.
Silvie Dymáková, dokumentaristka

Matky samoživitelky, to je určitě také velké téma. Jak dlouho se jím zabýváš?
Problematika matek samoživitelek se mně otevřela jako úplně nový vesmír ve chvíli, kdy se mi narodil syn Vojtíšek v roce 2018 a přišla jsem na to, jak strašně náročné je mít dítě a kolik to vlastně stojí. A uvědomila jsem si, jak to dělají maminky, které jsou s dětmi na všechno samy, nemají dva příjmy a třeba oporu v rodině. Tím to začalo a pořád to trvá.

Čtěte také

Novinkou ale je, že o těch lidech píšeš. Aby lidé věděli, komu přispějí na chod domácnosti, většina sbírek je anonymních. Jak tě toto napadlo?
Začali jsme zhruba před třemi lety tím, že jsme rozváželi nákupy na Vánoce, aby ty neúplné rodiny měly opravdu plnohodnotný Štědrý večer, aby měly Štědrou večeři. A mě to strašně bavilo, když jsem viděla, jak jsou rodiny nadšené, když maminky vybalí kostku másla, děti skáčou, že mají lentilky. Bylo to ohromně dojemné. Takže jsme pokračovali s intenzivní potravinovou pomocí, rozdělili jsme potraviny za víc než dva miliony korun, protože ty peníze se nám daří relativně úspěšně shánět, děkuji všem. Ale bohužel s tím, jak rostla pomoc a obecně téma matek samoživitelek se mediálně zvedá, lidé ho mají víc a víc v povědomí, tak se samozřejmě s tím objevují i podvodné a neoprávněné žádosti. A to já prostě nemám ráda.

To je něco na tebe, takový podvod.
Rozhodně. Já chci pomáhat tam, kde to smysl má. A cítím se být zodpovědnou za peníze od dárců, které my přerozdělujeme. Nechci podporovat někoho, kdo je úplně zdravý, může pracovat, jen se mu prostě nechce. Nasát se někde, kde kape nějaká výhoda, je pohodlnější, ale to já nechci.

Silvie Dymáková dostala za dokument Šmejdi v roce 2014 Českého lva

Takže nastaly někdy i situace, kdy sis řekla, že ten člověk si za to může sám?
Ano. Pomáhání je samozřejmě strašně super věc a pomáhat se má, ale zároveň se nemá pomáhat slepě. Kritické myšlení i v této oblasti by mělo být opravdu namístě. Nepotřebuje pomoc každý, kdo tvrdí, že je na tom špatně.

Čtěte také

Nápad je tedy jedna věc, ale jeho realizace zase druhá. Musíš si umět získat důvěru, aby s tebou lidé chtěli mluvit a souhlasili s tím, že jejich příběh zveřejníš.
Tyhle věci se dějí tak nějak samy. Změnili jsme způsob pomoci, náš projekt jsem nazvala Rok pod křídly, to znamená, už nerozdáváme hodně nákupů spoustě lidí, ale vybíráme si z neúplných rodin a těm pomáháme delší dobu. A stanovila jsem si ten rok. Vstupní kritéria k přijetí do tohoto programu jsou mnohem přísnější, takže nám to úplně automaticky vyselektovalo všechny nepoctivce. Zbyly maminky, které jsou opravdu v nouzi a které jsou strašně vděčné za to, že se jim najednou rozsvítilo nějaké světlo do temnoty. A s tím svým životem opravdu chtějí něco dělat.

Uvědomuješ si, kolika lidem pomáháš tím, že ten příběh zveřejníš? Protože člověk si najednou uvědomí, že vlastně sám problém nemá.
Samozřejmě, tak se to dá také vnímat. Já ty příběhy zveřejňuji primárně na svém Facebooku a jsem vždycky strašně ráda za nějakou zpětnou vazbu, když mi někdo napíše, četla jsem, co jsi psala o mamince, které zemřela dcera, a já se teď strašně stydím, že jsem dnes byla protivná na své dítě. Každý řeší problémy v rámci svého mikrosvěta a tak je to v pořádku. Nemůžeme se trápit kvůli tomu, že na tom jsou někteří lidé hůř.

Co mě vždycky strašně moc potěší, když vidím u těch maminek, kterým pomůžeme s nákupem, fotografie ledniček před a po.
Silvie Dymáková, dokumentaristka

Řekni nám svůj nejhezčí zážitek nikoliv z natáčení, ale zážitek z pomoci.
Těch dojemných chvil jsme zažili hodně, ale musím říct, co mě vždy strašně moc potěší, když vidím fotografie před a po, to znamená fotografie lednic, když budu konkrétní. Několikrát jsem po maminkách chtěla, aby mi vyfotily svoji lednici ráno nebo na Štědrý den. A ony mi poslaly fotografii prázdné lednice, bylo tam třeba jedno jablko. A to ještě vůbec netušily, že my jim pomůžeme s nákupem. Potom jsme jim ho dovezli a ony mi poslaly fotku plné lednice. To mě vždycky dojme.

Čtěte také

Vidíš za tou fotografií určitě rozzářené oči dětí.
Určitě, dětské emoce, to je něco fantastického. Když vidím děti, jak se vrhají na ty tašky a vyndávají věci, září jim oči a křičí, ptají se, co to vůbec je. Nebo když jsem několikrát poslala maminkám panenku, maso, tak ony na to koukly a řekly, to jsme v životě nejedly, jak se to má upravit? To mi pak dělá radost.

To tě žene vpřed. Ale projekt pomoci matkám samoživitelkám tě neživí. Co tě živí, to je práce pro Českou televizi, předpokládám.
Ano. Mě živí Česká televize, to je náš chléb. Máme doma střižny i produkci a vyrábíme na klíč pořady pro Českou televizi.

Příběhy lidí
Život má kapitoly, které stojí za to číst. Rozhovory, co mají smysl. Rozhovory o životě. Nezkráceně, neformálně, lidsky, otevřeně, emotivně, barvitě, intimně.

Vojtíškovi jsou tři roky a překvapuje mě, co s ním všechno stíháš, to je turbo výkon.
Máme s mužem obrovskou výhodu, že oba pracujeme z domova. Práci máme primárně doma, když pominu dny, kdy jedeme na natáčení. Takže my, jako rodina, trávíme společně doma strašně moc času, a to je úžasné. Vojtíškovi se věnujeme oba maximálně, veškerou pomoc samoživitelkám já organizuji po večerech, když Vojtíšek spí. Nebo přes den, když jdou kluci spolu někam na procházku.

Ty spát nepotřebuješ?
Znát to, máš také děti a máš také svoji práci. Spíme málo. Dá se to všechno zvládnout, ale někdy je to náročné.

Vašek Kulhánek zvaný Krychlič a Silvie Dymáková

Připravuješ teď dokument s legendou Pardubic, s Václavem Kulhánkem, kterého tady každý zná jako Krychliče. Jeho nedávný odchod tě asi zasáhl.
Strašně. Já jsem byla opravdu moc zaskočená a nebyla jsem to schopná rozdýchat. Nebyl vůbec prostor se na to připravit. Nevěděla jsem, že by měl nějakou těžší nemoc, bylo mu 74 let, takže jsem si pořád říkala, Vašek tady bude ještě dlouho. A najednou přijde takový blesk z čistého nebe.

Čtěte také

To člověka zaskočí.
Byl to člověk, se kterým jsem byla v intenzivním kontaktu nějakých devět let. Takže jsem měla pocit, bez přehánění, že mi odešel přítel nebo někdo z rodiny.

Pro ty, kteří nevědí, popiš prosím jeho vzhled, který nenechal nikoho chladným.
Vašek Kulhánek zvaný Krychlič byl znám především z pardubického nádraží, taková ikonická postava. Výrazný makeup, na hlavě něco, co připomínalo tvar krychle. Nebyla to paruka, on si to lepil na své vlastní vlasy. A tak chodil a jezdil s aktovkou na kole po Pardubicích.

Já jsem se ho bála.
Já jsem se ho jako malá taky moc bála. A to byl právě moment, kdy jsem si později v pubertě řekla, že musím ze sebe ten strach dostat a zkusím toho člověka poznat. A podařilo se mi dostat do jeho blízkosti, stal se mým přítelem, nejen objektem, který natáčím, ale přítelem. A trvalo to dlouho.

Vašek Kulhánek zvaný Krychlič

Jaká to byla osobnost?
Vašek byl velmi smutný, byl sám. Ale byl zároveň neuvěřitelně inteligentní, měl obrovský přehled de facto úplně o všem. Byl hodný, ale byl prostě vnitřně prázdný. Toužil strašně moc po lásce a tu se někdy snažil získat třeba až křečovitě. Rozhodně ovšem pro mě bude mít vždy v srdci obrovský kus místa.

Pardubičtí mu teď chtějí pomalu stavět pomník. Už má své graffiti ve městě, ale je tady i druhá skupina lidí, kterým adorace rozporuplného člověka vadí. Zvlášť, když někdo na sochu Jana Pernera před nádražím nasadil paruku ve tvaru krychle. Není to už moc?
To byl úplně úžasný vtípek, Vaškovi by se to strašně líbilo. Navíc, pokud se nepletu, to bylo možná dokonce i Apríl, 1. dubna. Mně se to strašně líbilo. Ale pochopitelně je v pořádku, že je tady názorová svoboda, tak to má být. Zároveň se ovšem pravda, že se Vašek stal ikonou a neodmyslitelnou částí Pardubic.

Silvie Dymáková a Pavla Kindernayová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Kdy uvidíme tvůj dokument o Krychličovi?
Byla jsem s ním domluvená a slíbila jsem mu, že film pustíme na jeho narozeniny, což bylo teď v únoru. Ale bude příští únor, takže ho uvidíte v únoru 2022.

Spustit audio

Související