Setkání přírody s pamětí. Krkonošští rodáci vzpomínají, aby se Krkonoše nezdály menší, ale hlubší
Představíme vám už šesté pokračování knihy Krkonošští rodáci vzpomínají, které opět přináší autentické vzpomínky, osobní prožitky a osudy tentokráte 11 pamětníků, krkonošských rodáků v období první republiky, ve druhé světové válce a v prvních letech po osvobození. Autorem je etnolog a sociokulturní antropolog, ale také skialpinista a horolezec Libor Dušek.
Na světě je tedy nová knížka na světě, už šesté pokračování Krkonošští rodáci vzpomínají?
Ano, knížka vyšla minulý týden a šestý díl už je na pultech všech kvalitních knihkupců.
Ve 30. až 50. letech 20. století se toho dělo hodně, notabene v pohraničí. Výměna obyvatelstva a záležitosti tzv. velké historie.
Libor Dušek, etnolog a sociokulturní antropolog, skialpinista, horolezec
Vzpomínám si, že jsme tady v roce 2018 spolu představovali první a druhý díl najednou.
A to už jsme teď domluveni na sedmičce. Vydavatel, co začal dělat šumavské rodáky, mne oslovil, jelikož jsem měl portfolio pamětníků, kterým se věnuji od roku 2010 a píšu to do měsíčníku Krkonoše formou rozhovoru. Tam už bylo těch pamětníků a pamětnic odprezentováno bezmála 300. Ani to nedopočítám. Tak jsem hned věděl, že nějaké dva tři díly asi uděláme. Ale upřímně řečeno, že se dostaneme k šestce až k sedmičce, to jsem nečekal. Ale je to moc milé.
Vzniklo to tedy tím tvým výzkumem.
Dlouhodobý etnografický "oral history" výzkum, prakticky životopisný příběh, takzvaně narativní rozhovor pamětníka. Ono zejména ve 30. až 50. letech minulého století se toho dělo skutečně hodně, notabene v pohraničí. Výměna obyvatelstva a záležitosti tzv. velké historie. A do toho mikropříběhy, jednotlivé lidské osudy, to je vždy autentické, jedinečné i čtenářsky velmi zajímavé. Také historii, nejen regionální, obohacující. Já mám rád komplexní přístup, ať je to částečně věda, částečně popularizace i síla onoho příběhu.
Čtěte také
Specifikem Krkonoš a Podkrkonoší je společné soužití Čechů a Němců.
Jednak, to je důležité, ale je to specifický region jako takový, kde se prakticky mísí některá tradiční hospodářství s vlivem turismu atd. Pár posledních let je to už zase trošku jinak, ale přeci jen ta třicátá až padesátá léta, také šedesátá léta byla ještě dost jiná.
Čím jsou pro tebe Krkonoše specifické a významné? Ty jsi tamní rodák.
Je to srdcovka, protože jsem rodilý Vrchlabák. Vnímám ten region nebo širší podregion i s přesahem až po Hradec Králové, protože mí prarodiče žili ve Stěžerách a v Hradci, takže celá osa Krkonoše - Hradec je pro mě srdcovou záležitostí. Naši mě odmalička brali do hor, takže nějaký pilotní antropologický výzkum jsem tam dělal už jako pěti či šestiletý hoch na konci 80. let. Byl jsem vždy zvědavý a příběhy i historie mě bavily v podstatě odjakživa. Aniž bych přemýšlel nad tím, že to jednou budu dělat profesionálně. Vždy mě zajímala krajina a lidé.
Je to ohromně pestré a to mě na tom baví. Jeden velký propletenec opakujících se věcí častokrát vyzní jinak. A kde je tedy pravda.
Libor Dušek, etnolog a sociokulturní antropolog, skialpinista, horolezec
Kolik těch lidských osudů jsi tedy už zmapoval?
Mám svoji databázi a tam se to blíží k 340 rozhovorům. Krkonoše a blízké Podkrkonoší. Většina z toho vyšla v časopise Krkonoše, od srpna nebo září 2010. Tak si to můžete dopočítat.
Čtěte také
Co mají společného krkonošští pamětníci ve všech šesti dílech knížek?
Má to vždy dramaturgickou stavbu. Většinou je v knize 11 až 13 osudů. Některý příběh je delší, jiný kratší. Snažím se, aby půlky byli muži a druhá půlka ženy. A ještě půlka z té ženské poloviny jsou většinou tři ženy s německými kořeny a tři ženy s českými. Aby to bylo prostě vyvážené. Chci, aby to bylo co nejblíže objektivitě, byť objektivní není nic. Každý lidský příběh je subjektivní.
Ale působilo by to nepatřičně, kdybych tam dal jen chlapy z českého prostředí, vyznělo by to potom úplně jinak. Je tam v uvozovkách vtipné, že často ti lidé popisují stejné události, ale každý je vnímá maličko jinak, na základě svého sociálního zázemí nebo tím, jakou řečí hovořil. Je to ohromně pestré a to mě na tom baví, že jeden velký propletenec opakujících se věcí častokrát vyzní jinak. A kde je tedy pravda.
Jak jsi se ke všem krkonošským rodákům ale vůbec dostal?
Jsem také Krkonošák, což je v tomto ohledu důležité. Jsem tu narozený a jakožto insider jsem začal oslovovat lidi, které jsem osobně znal. Nebo mí starší kolegové, který už podobnou práci v minulosti dělali, tak mi někoho doporučili. A pak, když jsem to začal publikovat před těmi 16 lety, tak to víceméně jde samospádem. Lidé mi často zavolají, že mají doma babičku, tetičku, tchyni, která hezky hovoří.
Zůstávám spíše u starších lidí, protože je jich relativně hodně a je to i trochu takový záchranný výzkum. Nikdo bohužel věčně nežije.
Libor Dušek, etnolog a sociokulturní antropolog, skialpinista, horolezec
Samo se to rozjede, pomůže náhoda. Jedu vlakem a někdo mě třeba pozná, řekne, vy jste ten, co dělá ty rozhovory a já mám tetičku... Nebo mám často besedy. Zajímavé je, že jsem měl ambice, že za dva či tři roky napíšu odbornější monografii a nebudu zpovídat jen staré lidi, ale všechny možné. Ale pořád zůstávám spíše u těch starších, protože je jich relativně hodně a je to i trochu takový záchranný výzkum. Nikdo bohužel věčně nežije.
Čtěte také
Jaké otázky těm respondentům pokládáš?
V podstatě se ptám úplně na vše. Já vím, že to je špatná odpověď, ale snažím se hledat linii celého jejich života, naslouchat a interagovat na to, co mi říkají, doplňovat dílčí otázky a pak se zase vracet. Nahrávám si rozhovor na diktafon, protože při zapisování bych se nemohl tolik soustředit. Takže si nahraji v podstatě jejich životopis. Se sportovcem více se bavím o lyžích a s paní, která se třeba věnovala zemědělství, se více bavím o zemědělství. To je logické. Vždycky z toho vyplyne téma. Ale v zásadě mě zajímají i veškeré souvislosti zasazené do velkých historicko politických dějin. Začínám kontextem jejich rodiny, z jakého zázemí přišli. Někdy se dostaneme až velmi daleko, že lidé vytáhnou rodinný rodokmen. Někdo si naopak pamatuje jen babičku z jedné strany a druhá větev byla vymřelá, takže vlastně vůbec neznají pořádně svoji historii. Je to individuální, každý to má jinak.
Můžeme zmínit nějaké příběhy z aktuální knihy?
Určitě. František, Franz Braun z německého prostředí, ze Žacléře, respektive z Rýchor, to je chlapík, který ještě žije. Je vtipné, někdy si s těmi lidmi potykám, takže s pánem, kterému je 95 let, jsme kamarádi a říkáme si ahoj, jak se máš. František ještě umí německý dialekt, což je úžasné. On pamatuje, když se v letech 1937 a 1938 stavěly řopíky a bunkry, jim to stavěli na zahradě. Je to paradox, protože Sudety, české pohraničí, jsou německé, takže československá armáda na pozemku Němců stavěla české opevnění, bránící se Němcům. A malého Frantu tam maminka posílala s kafem chlapíkům, který jim na pozemku stavěli bunkr. On jim tam nosil kafe a v pohodě vycházeli. Pak si tento pán si zažil uranové doly v 50. letech, protože to zase bylo tak, jak to bylo.
Čtěte také
Další příběh je z jiného soudku, Karel Pičman, ročník 1933, také můj kamarád, tykáme si. Vrchlabský muzikant, původně z Jablonce nad Jizerou, takže má spoustu muzikantských historek. Dokonce i něco před lety sepsal, takže tam je i jeho literární projev použitý. A potom z těch méně veselých příběhů to je paní Helga Schulze Fischerová z Vítkovic, která zažila jako dospívající dost nepříjemné vysídlení. Tedy je tam něco smutného, něco zase veselého. Snažím se to namíchat. Bohužel tahle paní, je to rok zpátky, zemřela.
Chystáš tedy další, sedmý díl. Už víš, jaké osudy tam budou?
Česko-německou dramaturgii dám i do sedmičky. Teď mne ještě napadl Blahoslav Švec zvaný Bohouš. Ten už je bohužel několik let po smrti, ale zpracoval jsem jeho zážitky z horské služby, vzpomínky na horské boudy od 50. do 80 let minulého století. Ale vždy ten základ leží v otázkách okolo války a krátce po ní, tam je největší drama. On to tak chce i nakladatel. V časopise Krkonoše, kde to vychází každý měsíc, už se pomalu dostávám spíše do 50. a 60. let. Protože těch lidí narozených ve 30. letech, už tolik není.
To jsou tedy Krkonošští rodáci vzpomínají. Ale co horolezectví a cestování? Prý se chystáš na další expedici a výpravu.
Budu pokračovat ve svém výzkumu v Afghánistánu. Za tři týdny letíme, budeme pokračovat v natáčení etnografického filmu a ve výzkumu s kolegyní Lenkou Hrabalovou a dalšími ještě lidmi. A pak přes léto snad klapne Pákistán i Tádžikistán, to se uvidí. Protože situace v této části světa není růžová růžová, ale to by bylo na delší povídání. Tedy je tam spousta proměnných, ale doufejme, že se situace brzy uklidní. A za rok by snad měl být hotový film o krkonošském duchaření, na tom intenzivně pracujeme.
Tak ať se Krkonošští rodáci vzpomínají líbí. Etnolog a sociokulturní antropolog, skialpinista i horolezec Libor Dušek byl naším hostem. Děkuji za rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
