Sestra mobilního hospice: Práce je mi odměnou. Mohu být lidem nablízku v jejich nejtěžších chvílích

8. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Na smrt se nedá zvyknout, protože je to vždy pro rodinu bolavé a smutné (ilustrační foto)

Iva Valerová je vrchní sestrou mobilního Hospice Anežky České v Červeném Kostelci na Náchodsku. Žena, která celý život nezištně pomáhá ostatním, těžce nemocným a odcházejícím lidem, ve zdravotnictví pracuje přes 30 let. Je mi potěšením, že ji mohu přivítat ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové.

Říkají vám lidé často, že jste anděl?
Občas to slýchávám.

Iva Valerová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Já si to právě myslím. Pomoc ostatním je součástí vašeho života, kolik let už vám to dává smysl?
Řekla bych, že v podstatě, co jsem odmaturovala v roce 1987, tak když jsem nastoupila do nemocnice v Náchodě, tak už v té době jsem viděla, že moje práce má smysl.

Ulevujeme lidem od bolesti, od jejich strádání. Držíme rodinu a pacienta. Nejsou v tom sami, jsme s nimi až do konce života.
Iva Valerová, vrchní sestra mobilního Hospice Anežky České

Celou tu dobu jste jako vystudovaná zdravotní sestra v terénu nebo jste začínala klasicky v nemocnici?
Přesně tak, nějaký rok jsem pracovala v nemocnici, pak jsem odešla do klasické domácí péče, do terénu. Potom přišla mateřská, pak jsem pracovala v Domově svatého Josefa v Žirči, kde je specializované zařízení pro pacienty s roztroušenou sklerózou. To bylo zase trošku něco jiného. Pak jsem si udělala přestávku ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové a odtamtud jsem odcházela před 12 lety do Charity Červený Kostelec, kde jsme rozjížděli mobilní hospic.

Čtěte také

12 let se v zimě brodíte sněhem, v létě čelíte tropickým teplotám. Nepřemýšlela jste o nějaké klidné ordinaci?
Musím se přiznat, že někdy to člověku proběhne hlavou. Ale je to práce, která člověku opravdu dává smysl. Já svoji práci beru po těch letech jako odměnu, protože mám možnost být lidem nablízku v těch nejtěžších chvílích, kdy je rodina v úzkých, kdy tomu pacientovi není dobře. My už neděláme žádnou záchrannou medicínu, my ulevujeme lidem od bolesti, od jejich strádání, které člověka provází před smrtí. Držíme rodinu a pacienta. Není to o tom, kolik podáme tišících injekcí a infuzí, ale právě o podpoře rodiny a nemocné. Nejsou v tom sami, my jsme s nimi až do konce života.

Z činnosti mobilního hospice Anežky České v Červeném Kostelci na Náchodsku

Jste asi zvyklá na určité nepohodlí a velmi smutné momenty. Do toho ještě přišel covid. Zkomplikoval vám práci?
Nejdřív jsme ani nevěděli, kudy do toho, jak vlastně začít. Obavy byly, ale jak se doba vyvíjela, tak jsme se tomu všemi silami snažili nějakým způsobem přizpůsobit. Já vždy říkám, že jsme charita a snažíme se pomoci každému, kdo nás požádá o pomoc. Bez rozdílu, covidový pacient - necovidový pacient. Naučili jsme se kvůli covidu pracovat zčásti i distanční formou. Kde to bylo možné, tam jsme nedělali návštěvy každý den, ale s rodinou jsme vždy byli v telefonním kontaktu. Když bylo potřeba, tak jsme tam samozřejmě dojeli na návštěvu v kteroukoliv denní i noční dobu. Díky tomu jsme zjistili, že jsme třeba v jednu dobu schopni mít víc pacientů, než jsme mívali předtím. Myslím si, že to nebyla jen naše zásluha, ale i zásluha těch rodin. Když chtějí doma pečovat, tak jde všechno.

Vždycky je to o vůli lidí.
Ano, hodně. Naučili jsme se také víc používat moderní techniku, tablety a notebooky. Takže i vizitu jsme dělali například s panem doktorem přes tablet, bylo to někdy i docela úsměvné.

Vaši práci by asi nemohli dělat dobrovolníci, nebo ano?
Nemohli. Tam už je opravdu zapotřebí studovaný personál a hlavně s praxí. I s takovým osobním nastavením, musí tam být empatie a životní zkušenost.

Čtěte také

Hospic Anežky České pečuje o nevyléčitelně nemocné, zejména s onkologickým onemocněním v pokročilém stadiu onemocnění. Říkám si, že zrovna tito lidé musí být vyděšeni z pandemie nejvíc a je pro ně možná těžké pustit si v těchto dnech někoho k sobě domů.
Naši pacienti už úplně strach z covidu nemají, protože je v podstatě zastihla daleko závažnější choroba. Můžu říct, že v době, kdy toho onemocnění bylo úplně nejvíc, tak i naši pacienti onemocněli covidem, ale víceméně to přestáli. Až bych řekla, že jsme se nad tím pozastavovali, víceméně neměli výrazné covidové potíže, spíše převažovaly potíže jejich základního onemocnění.

Jste věřící?
Jsem. Pomáhám lidem nést život takový, jaký je, i s jeho koncem.

Už jste naočkovaná proti covidu?
Nejsem, protože mám protilátky, já jsem po covidu. Ale kolegyně, které se chtěly očkovat, tak už naočkované jsou.

Z činnosti mobilního hospice Anežky České v Červeném Kostelci na Náchodsku

Měla jsem pocit, že se na vás v první fázi epidemie trošku zapomnělo. Měli jste vůbec k dispozici nějaké ochranné pomůcky nebo jak jste si pomáhali?
Já bych řekla, že díky naší paní vedoucí, která byla opravdu velmi pohotová a ještě než se to tady všechno rozeběhlo, tak zařídila, že jsme si hodně rychle stihli ochranné pomůcky obstarat.

Máte na starosti klienty pouze na Náchodsku?
Naše spádová oblast je celý okres Náchod, takže od Jaroměře až po Broumovský výběžek. Až po ty poslední chaloupky před polskou hranicí, tam také zajíždíme. Někdy ty přejezdy znamenají až 60 km a zčásti zajíždíme i do trutnovského okresu, který začíná hned za Červeným Kostelcem. Takže zajíždíme i na Úpicko a na tuto stranu.

Čtěte také

Dá se říct, že žijete částečně v autě.
Nám se pacienti mění a v podstatě ke každému jezdíme pouze jednou za život. Pokud tam nejedeme například na nějakou ambulantní návštěvu, než se nám pacient dostane do péče. Rodina nás kontaktuje, že mají doma nemocného a nevědí si rady. Chtějí vědět, jaké mají doma možnosti. Takže my máme ještě možnost je navštívit s naší paliativní ambulancí.

Myslíte si, že jsou nemocní lidé na sklonku života jiní, řekněme, otevřenější?
Je to spíš podle typu povahy pacienta. Když je člověk otevřený celý život, potom je otevřený i ve nemoci. A kdo je uzavřený introvert během života, tak se úplně stejně projevuje v nemoci.

Na smrt se nedá zvyknout, protože je to vždy pro rodinu bolavé a smutné. Je to odchod člověka a každého to zasáhne.
Iva Valerová, vrchní sestra mobilního Hospice Anežky České

Vy jste říkala, že máte práci za odměnu. Znamená to, že se i od svých klientů něco učíte?
Učíme se s každým pacientem. Protože každý je jiný, každá rodina je jiná. Protože o ně pečujeme doma, tak jsme návštěva a hosté. A vždy musíme respektovat zaběhlý chod rodiny, jak to tam funguje. V podstatě se my se svým způsobem přizpůsobujeme rodině.

Péče o seniory

O čem přemýšlí taková rodina s nemocným člověkem. Co by udělali jinak? Vnímáte atmosféru v té domácnosti?
Vnímáme, je tam obrovská snaha rodiny, která chce pečovat doma, udělat vše pro svého blízkého nemocného. Spousta i mladších lidí si pořeší zaměstnání, zůstávají doma s maminkou, s tatínkem, popřípadě s manželem či manželkou. Když se pečuje, to si všechno zařídí, shánějí pomůcky, vymýšlejí i návštěvu léčitelů. Prostě rodina podnikne cokoliv pro to, aby buď zvrátili průběh nemoci nebo zjistili nějaký způsob, kdo jim je ještě schopný pomoci. Ta rodina se pak upíná úplně ke všemu, kdo jim dá jakoukoliv naději.

Což ji asi přirozené a lidské. Jak se vyrovnáváte vy s odchodem lidí? Dá se na smrt zvyknout?
Nedá. Nedá se zvyknout, protože je to vždy pro tu rodinu bolavé a smutné. Je to odchod člověka a každého to zasáhne. Když odchází člověk staršího věku, tak to prostě bereme jako opravdu přirozenou součást života. Ale pokud nám v péči odcházejí mladší pacienti, což se také stává, tak nás to velmi zasáhne. Pláčeme úplně stejně jako rodina, pláčeme s ní.

Čtěte také

Takže slzy bolest odplaví? A možná i víra? Říkala jste, že jste věřící.
Víra pomůže, protože pro mě život tady nekončí, vím, že má pokračování. Někdy, když nám odchází věřící člověk nebo člověk, který začíná tušit, že to nekončí, tak vidíme i ve výrazu toho člověka, že už kouká někam výš. I ta rodina to často vidí. A pochopí, že smrt je přechod do jiného života.

Jsou podobně empatičtí i další členové vaší rodiny?
Já bych řekla, že jsou, a že moji práci a profesi chápou. Někdy je toho už tedy trošku víc, to je pravda, takže si doma i něco vyslechnu, ale mají pro to pochopení. Chápou, že mám svoji práci ráda a snaží se mi všemožným způsobem pomoci.

Jak člověk dává, potřebuje i dostávat. Já hodně nabírám v přírodě. Dívám se, co je na tom našem světě krásného.
Iva Valerová, vrchní sestra mobilního Hospice Anežky České

I kvůli současným omezením a uzavření společnosti si stále více lidí uvědomuje, jak je péče o duši důležitá, důležitější než majetek. O čem přemýšlíte vy, když máte možnost být sama se sebou?
Toho času člověk moc nemá. Já asi vypnu. Jdu na zahrádku, vezmu si motyčku a kochám se kytičkami. Dívám se, co je na tom světě krásného. A to mě nabíjí do mé práce, protože jak člověk dává, potřebuje i nabírat. Já hodně nabírám v přírodě.

Iva Valerová a Pavla Kindernayová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

To je inspirace pro nás všechny.
Teď se těším na jaro a teplo.

Vrchní sestra mobilního Hospice Anežky České v Červeném Kostelci na Náchodsku Iva Valerová byla naším dnešním hostem. Děkuji za vaše slova i čas, který jste si na nás našla. Ať se vám daří.
Také vám děkuji. Na shledanou.

Spustit audio

Související