S fotkami vesmíru mi pomohla inseminační stanice býků, směje se meteorolog Martin Setvák

Brzy to budou tři měsíce od okamžiku, kdy se nejsilnější zdokumentované tornádo prohnalo v Česku obcemi na Hodonínsku a Břeclavsku. Záběry jak z katastrofického filmu se během pár minut objevily na sociálních sítích a záhy v médiích. A právě tornáda a další jevy související se silnými bouřemi, to bude téma pro doktora Martina Setváka, meteorologa, který se dlouhodobě zabývá nejen konvektivními bouřemi, ale především družicovou meteorologií.

Martin Setvák se narodil v Praze. Po gymnáziu vystudoval meteorologii a klimatologii na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Jeho koníčkem byla a pořád je astronomie a taky fotografie a intervalové snímkování oblačnosti.

Když budeme mluvit o meteorologii a o astronomii, bylo ti dopředu jasné, co bude tvojí profesí a co zůstane koníčkem?

Meteorolog Martin Setvák

„To bylo trošičku složitější, protože mě v těchto směrech ovlivnila návštěva USA a Kanady, kde jsem s rodiči pobýval v letech 1968-1969. Tam toho bylo geologicky hodně zajímavého, objížděli jsme národní parky, kde byla úžasná obloha, koukali jsme na perseidy ze Severní Alberty s polární září, takže to byl mix všeho možného. Po návratu z Ameriky v listopadu 1969 jsem začal mít velmi rychle jasno, že to bude paleontologie, o něco později se začínalo kopat metro a já jsem chodil na základní školu na Budějárně, kde se kopala stanice metra Budějovická. Tam byly silurské břidlice a v nich spousta krásných zkamenělin, ať už různí trilobiti, hlavonožci nebo krystaly pyritu, takže já v té době měl jasno. Když jsem potom dělal přijímačky na gympl, tak jsem se hlásil na přírodovědnou větev, právě proto, abych mohl studovat geologii. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem nějak nechtěně zaexceloval v přijímačkách z matematiky a fyziky, tak mě šoupli na matfyzáckou třídu a tam se to začalo postupně zvrtávat. V deváté třídě jsem absolvoval první ročník astronomického kurzu pořádaného planetáriem, v prváku na gymplu potom druhý ročník pořádaný na hvězdárně no a ta hvězdárna se mi stala dlouholetým osudem. Tam jsem začal trávit veškerý volný čas.“

Už na gymnáziu jsem si zhotovil svůj první dalekohled a nafotil svůj první astronomický snímek, to jsou tvoje slova. Vzpomeneš si, co na tom prvním snímku bylo?

„Těch prvních snímků byla spousta, protože moje začátky byly ještě před gymnáziem, když jsme jezdili za tátovými rodiči do jedné obce u Nového Mesta nad Váhom, kde byla obloha fantasticky černá a tam si vybavuju, že jsem zkoušel se stařičkou černobílou Erkonou na formát 6x6 fotit perseidy a že se to i podařilo, takže to byla asi nějaká z těch perseid. Později jsem přidal barvu, takže takový tahák pro mě byla šajnící Venuše na večerní obloze a takové podobné nesmysly. Potom přibývaly dalekohledy a další možnosti, jak fotografovat a vlastně vše vyvrcholilo tak, že jsem si postavil chlazenou komoru, kde se fotografická emulze chladí suchým ledem. Tím se získá obrovsky na citlivosti, zkrátí se expoziční doby třeba z dvou tří hodin řádově na deset patnáct minut a ten snímek je potom barevně věrnější. To byla docela legrace shánět suchý led, protože dá se sehnat z mrazíren, ale třeba když jsem jezdil fotografovat na Kleť, tak tam nejvhodnějším zdrojem suchého ledu byla inseminační stanice býků pod Kletí.“

Jakou nejčastější otázku jsi po tom jihomoravském tornádu dostával?

„Jestli jsme to mohli předpovědět.“

A jak těžké je potom vyvracet spekulace, které se objevily v médiích, které tak trochu spadají do kategorie „po bitvě je každý generálem“?

„Řada lidí je po bitvě generálem a radila by, jak co udělat lépe a podobně. Pravdou je, že meteorologie musí pracovat s daty, které má k dispozici operativně. Ať už jsou to pozemní aerologická měření, radarová nebo družicová pozorování, ale jsou to data, která má meteorolog po ruce, když se ten jev zrovna děje. Samozřejmě ex post, když se nám začnou do ruky dostávat další data, často dost obtížně získatelná a pracně zpracovatelná, tak se začnou ukazovat nové skutečnosti. Ale tyhle nové skutečnosti nelze alespoň zatím aplikovat v běžné praxi. Prostě na to není čas, nejsou na to prostředky ani lidské kapacity, aby se to mohlo realizovat. Druhá věc je to, že i kdybychom řekli, že se nám před minutou spustilo tornádo, bude postupovat tím a tím směrem, tak jakým způsobem dostat tuto informaci k lidem. Jak ji dostat tak, aby zareagovali adekvátně a místo toho aby nechodili k oknu. Není to jen otázka varování a výstrah, ale hlavně toho, jak naučit lidi, jak se v takových situacích chovat.“

Docela častou následnou otázkou po jihomoravském tornádu byla i ta, která se týkala četnosti výskytu tornád v Česku. Jak to bylo, je a bude v nejbližší budoucnosti?

„Já bych začal někde v polovině 90. let. V té době jsme byli v situaci, kdy oficiální česká nebo středoevropská meteorologie neuznávala, že bychom v Evropě tornáda měli. Pokud se něco vyskytlo, tak se to označilo alibisticky jako tromba, ale v té době se tornáda vyskytovala v USA, nikoliv v Evropě a to, co bylo v Evropě, se těm tornádům jenom podobalo. Potom přišla zhruba polovina 90. let, kdy jsme měli jeden dva případy do roka, kdy jsme si říkali, že tohle nemohlo způsobit nic jiného než tornádo. Pak přišel velmi výrazný zlom mezi roky 1999 – 2001, kdy najednou těch tornád jako by přibylo. Jenomže to nebylo tím, že by se začaly vyskytovat, ale v té době se zaprvé internet šíří mezi veřejnost jako dostupné médium. Rozšiřuje se e-mail jako komunikační prostředek a díky tomu se lidi mohou informovat. Měli jsme v té době něco, čemu říkáme tornádové stránky, kde jsme psali veřejnosti, co nás zajímá a kam své informace posílat a hlavně se v té době objevují první digitální fotoaparáty a zvolna se rozšiřují foťáky do mobilů, takže prostředků, které mohly napomoci zdokumentovat tornádo, přibylo. A zhruba od roku 2001 máme dodnes v průměru několik tornád do roka. Výjimečný byl rok, kdy jsme měli sedm tornád, většinou se to pohybuje kolem dvou, tří případů. Od roku 2018 jsme žádné významnější tornádo neměli, až teď to v červnu na Moravě.“

Spustit audio

Související