S Čechomorem jsme začínali hrát na ulici. To hned poznáte, jestli jste zaujali, říká houslista Holas
Karel Holas se narodil ve Svitavách, studoval brněnskou konzervatoř. Jeho muziku můžete slyšet na víc než dvaceti albech, kromě Čechomoru i na albech Marty Kubišové, Vladimíra Mišíka, Tiché dohody a dalších. Už 25 let hraje Karel Holas s Čechomorem, své první album Dověcnosti vydali v roce 1991, poslední vyšlo vloni.
Odpusťte mi laickou otázku. Četla jsem, že hrajete na pětistrunné housle, znamená to, že ty jsou pro druh muziky, kterou děláte, výhodnější a lepší?
„Já jsem se pro ně rozhodl, protože jsem objevil starý nástroj kvinton a navíc jsem slyšel jednoho rockového houslistu, který se jmenuje Jean-Luc Ponty a hrál na pětistrunné housle, a mě zajímalo, jak to dělá. Nebyly fotky, videa a já měl jen nahrávku a pak jsem přišel na to, že existuje kvinton a ten jsem si nechal v roce 1993 postavit.“
S tatínkem jste hrál lidovky, pak jste studoval na konzervatoři v Brně, pak do toho přišla keltská muzika a, jestli to správně chápu, to byl důležitý moment ve vašem hudebním smýšlení.
„To bylo v 80. letech, myslím, že s tím přišel Honza Hrubý a donesl nějaké keltské písně. Se zbožností jsme to poslouchali. Nám se to líbilo, že to znělo jinak a začali jsme to poslouchat a hrát.“
Vysvětlete mi prosím jednu větu z nějakého rozhovoru: Za naše cesty do zahraničí – myšleno cesty po roce 1990 – vděčíme z velké části Václavu Havlovi.
„Když to bylo po revoluci, tak nás zval na nějaké oslavy. My byli kapela, co hrála na ulici a tak nějak jsme bavili lidi a jemu se to líbilo, že jsme lidoví a tak nás různě zval. Díky němu jsme se dostali do Anglie a do zahraničí.“
Vaše nejsilnější vzpomínka na něj?
„Když v roce 1988 jsem hrál v Činoherním klubu Obsluhoval jsem anglického krále, tak v té době ho propustili a on se tam objevil a zahráli jsme mu lidovou píseň Cos porobil Pavelenko Pavle, že ťa vedú svázaného v kozle. To ho pobavilo a nás taky. To byl takový silný moment.“
Často se připomíná, že to je kapela, která začínala na ulici. Vy říkáte, že hraní na ulici je výborná škola. Kvůli bezprostřední reakci publika?
„Jestli zaujmete, tak to hned vidíte. A je to vidět jak na tom, že se lidé zastaví a poslouchají, ale je to vidět i na momentálním výdělku.“
Má to svá negativa?
„Je blbý hrát když prší, nebo v zimě, když mrzne. To se člověk blbě živí, když dělá jen tohle.“
Byl to váš nápad, zajít do Paláce Akropolis za Jiřím Smrčkem s návrhem, že byste chtěli hrát v klubu?
„Určitě, první koncert jsme měli myslím 26. ledna 1997. Přišlo 63 nebo 64 platících diváků, a když jsme dohráli koncert, tak vidím Jirku, jak běží sálem, a říkal jsem si, že nás vyhodí, protože přišlo málo lidí a nevydělal si ani na slanou vodu a my taky ne. A on říkal, že je to super, že to zase zopakujem. Další měsíc přišlo 115 lidí a mělo to vzrůstající tendenci. Je to samozřejmě tím, že Palác Akropolis je zavedený dům, do kterého lidi chodí. To byla taky výhoda.“
A naopak největší publikum, před kterým jste hráli, to bylo kolik lidí a kde?
„To snad bylo na Staroměstském náměstí a to ani neumím spočítat, to bylo plné.“
Podle mého názoru je rok 2001 v historii Čechomoru skutečně ďábelský. Získali jste 3 Anděly – Skupina roku, Album roku a Píseň roku. Po dlouhé době jsem si zase pustila Rok ďábla a při tom všem, co se ve vašem životě dělo, mi připadá, že jste vždycky zůstal nad věcí.
„Jasně, že se v člověku odehrává spousta věcí, o kterých třeba ani neví. To je to podvědomí, kde se všechno ukládá. Je těžké, aby to někam zmizelo. To nás různě dohání v životě a někdy i v časech, kdy to nepotřebujeme. Když člověk pozoruje sám sebe a má skvělou ženu a tyhle věci jsou v pořádku, tak to strašně moc pomáhá v tom se najít. A i když člověk udělá některé věci špatně, tak je může napravit a je jedno, v jakém věku to udělá. To byla taková doba, kdy se všechno rozjelo takovým způsobem, kdy jsme ani nevěděli, co se děje, protože najednou přestanete vnímat okolí a začnete být svým způsobem sobec egoistický, který si myslí, že když hraje na housle, tak může všechno, ale tak to není a naštěstí jsem na to přišel velmi brzy.“
Když se ohlížíme za vaší hudební kariérou, je něco, na co byste si v životě chtěl udělat ještě víc času, co si říkáte, že je takový malý dluh?
„Podívejte, kdybych to měl vzít z těch hudebních snů, tak těch by bylo daleko víc, ale o těch nemá smysl mluvit, buď přijdou, nebo nepřijdou. Teď je důležité, že jsme v klidu a máme se rádi.“
Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu byl Jan Matásek a tady je jeho otázka pro vás. „Dokážete si představit duet s Vanessou Mae?“
„Myslím, že jsou lepší houslisti na světě, se kterými bych si rád zahrál. Vanessa Mae hraje krásně, ale úplně se mi nelíbí to, co dělá. Ale člověk neví, jestli mě to tam za deset let nedovede. Teď mám takový pocit z toho.“
Související
-
Když jsme natáčeli u Hutků v kuchyni Modlitbu, dům byl obležený esenbáky
Je to už 51 let, co se Modlitba pro Martu stala symbolem nesouhlasu se sovětskou okupací. Hostem Záletů je Marta Kubišová.
-
Potleskem nás prosím nerozmazlujte, říká zpěvák Marien Víťa Troníček
Hostem Záletů je frontman kapely Marien Víťa Troníček a na Českém rozhlasu ho můžete pravidelně slyšet ve Folkových pohlazeních.
-
Jako klukovi mi harmonika přestala stačit. Chtěl jsem něco většího, říká varhaník
Hostem Záletů je varhaník Pavel Svoboda. Je držitelem řady významných ocenění, účinkuje na hudebních festivalech i recitálech v Česku i v zahraničí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.