Rozsvítit tmu! Organizace Tyfloservis už 35 let pomáhá nevidomým zvládat každodenní život bez zraku

A protože tento projekt Dr. Josefa Cerhy v tomto roce slaví své 35. narozeniny, pozvali jsme do studia vedoucí krajského střediska Tyfloservisu v Hradci Králové Danielu Morávkovou a také instruktorku rehabilitace a konzultantku Olgu Šintákovou.

Jak to všechno začalo před těmi 35 lety? Jaká byla myšlenka pana doktora Cerhy?
Daniela Morávková: Začalo to už někdy v osmdesátých letech minulého století dobrovolnými instruktory a konzultanty, kterým leželo na srdci, jak budou fungovat dospělí lidé s nějakým těžkým zrakovým postižením.

Lidem pomáháme v jejich domácím prostředí. To považujeme za jednu z unikátních záležitostí našeho projektu. Klient není odtržen od rodiny.
Daniela Morávková, vedoucí krajského střediska Tyfloservis Hradec Králové

Je důležité říci, že tenkrát byly takové služby hlavně pro děti, ale na dospělé se maličko zapomínalo.
Daniela Morávková: A tvůrcem myšlenky byl pan Dr. Cerha, který sám byl prakticky nevidomý člověk a přesně věděl, s čím může mít problém člověk, který přijde o zrak. S jakými situacemi se bude potýkat. Na to zaměřil celý projekt rehabilitačních složek, které by měly tomu člověku pomoci překonat zrakové potíže a pomoci jej vést k tomu, aby takový člověk mohl být co nejvíce samostatným.

Čtěte také

Jaký je život ve tmě - v rodině, v práci, v hudbě, v přátelství? Příběhy nevidomých ve světle života

Zasíťování po celé republice bylo také důležité, aby tyto služby nebyly k dispozici jen v Praze.
Daniela Morávková: Ano, v devadesátých letech minulého století vznikla střediska v krajských městech a teď to jde dál, poslední město, které nemá vlastní středisko, jsou Pardubice. Tam by mělo vzniknout samostatné středisko Tyfloservisu v příštím roce. Zatím tedy má krajská pobočka Tyfloservisu v Hradci Králové na starosti i Pardubický kraj.

Kde v Hradci Králové sídlíte, kde vás lidé najdou?
Daniela Morávková: Je to v ulici Pod Strání, na konečné autobusů 23, 24 nebo 27. Tam v patře nad lékárnou sídlí Tyfloservis a myslím, že už tam zůstaneme. Jsme tam po rekonstrukci od roku 2014 a neplánujeme, že bychom se někam přemístili, protože to středisko máme plně přizpůsobeno potřebám lidí se zrakovým postižením a můžeme na něm i ukázat, jak vhodně si upravit prostor.

Čtěte také

Matesův pohled! Matěj Žaloudek svými videi na YouTube radí lidem, jak správně pomáhat nevidomým

Máme tu i vaši konzultantku Olgu Šintákovou, která je také instruktorkou rehabilitace. Vy jste sama zrakově postižená a nevidomá. Do Tyfloservisu jste vlastně původně přišla jako klientka?
Olga Šintáková: Ano, já jsem v té době studovala a potřebovala jsem napsat bakalářskou práci. Vzhledem k tomu, že jsem už neviděla na klávesnici, protože mám onemocnění, které se časem zhoršuje, teď už jsem ve stadiu praktické nevidomosti, tak jsem nemohla psát a potřebovala jsem dodělat práci. Zjistila jsem, že existuje Tyfloservis, který to učí. Tak jsem je kontaktovala a zapsala jsem se do kurzu. Myslím, že naše bývalá kolegyně Markéta se mnou udělala dobrou práci, protože teď píšu na klávesnici jako drak.

Jak jste vnímala onu pomoc či službu?
Olga Šintáková: Bylo to pro mě trošku náročné, protože jsem už měla rodinu, měla jsem syna, studovala jsem a do toho ještě výuka v Tyfloservisu. Takže to bylo náročnější, ale snažila jsem se vždy si čas na to vymezit, protože jsem věděla, že to potřebuji. Tedy bylo to pro mě velice přínosné. Já na to období vzpomínám velice dobře. A každý instruktor, který pracuje pro Tyfloservis, musí absolvovat Kurz instruktorů prostorové orientace, takže jsem jej potom absolvovala i já.

Učím obyčejné věci, které vidící člověk dělá automatizovaně. S kontrolou zraku to jde, když ho ale ztratíte, může to být velká překážka.
Olga Šintáková, instruktorka rehabilitace a konzultantka Tyfloservisu

Teď nám tu zacinkala rolnička, protože je tu s vámi i váš pejsek, Adélka, vodící knírač. To ale není úplně běžné, aby knírači byli vodícími psy, ne?
Olga Šintáková: Adélka je na mé přání. Běžně se jako vodící psi knírači necvičí, protože ale mám kynologické zkušenosti, tak jsem ukecala svého cvičitele, který si to tedy rozmýšlel velice dlouho, protože ten proces výcviku byl náročnější, tak jsem na pejska čekala v podstatě dva roky. Prostě Adélka je můj splněný sen.

Čtěte také

Bílá pastelka je výjimečná, potřebujete k ní barevný papír. A pokaždé vám nakreslí něco moc krásného

Stala se z vás tedy instruktorka Tyfloservisu. Co vlastně děláte? Jak pomáháte podobně postiženým lidem, jako jste vy?
Olga Šintáková: V podstatě učím obyčejné věci, které vidící člověk dělá tak nějak automatizovaně. S kontrolou zraku to jde, když ale zrak ztratíte, tak se to může stát pro vás třeba i nepřekonatelnou překážkou. Třeba už jen při nalití horké kávy do hrnku na vás čeká kopec nástrah, můžete přelít a opařit se. Takže pomáhám se základními věcmi, jako je sebeobsluha, Braillovo bodové písmo, prostorová orientace nebo psaní na klávesnici, nácvik podpisu. To jsou kurzy, které v našem středisku děláme. Nicméně já všechny tyto kurzy neučím, protože vzhledem ke svému postižení musíme samozřejmě dbát i na bezpečnost náš samých i našich klientů. Takže já učím převážně Braillovo bodové písmo, psaní na klávesnici a sebeobsluhu. Ale ve složitějších situacích mám vedle sebe asistenta, který vidí. Aby se prostě nestalo nějaké neštěstí.

Čtěte také

Víte, jak vypadá orientační závod nevidomých? Není důležité zvítězit, ale dorazit do cíle

Kolik vás pracuje v krajském středisku Tyfloservisu v Hradci Králové?
Daniela Morávková: Momentálně je nás šest, ale my vzhledem k tomu, že máme ještě na starosti i Pardubický kraj, tak je práce mnoho. V podstatě obsluhujeme dva kraje. Parta je u nás výborná. Myslím na všechny kolegyně, které tam mám, jednu tam mám od začátku a řekla bych, že náš vztah je podobný vztahu manželskému. Protože já se na ni opravdu mohu spolehnout ve všech záležitostech. Ona mi vytváří podporu, takže mít takového člověka v práci je skvělé. Ale samozřejmě není to jen o ní, je to o celém týmu. A ještě bych řekla, že naše konzultantky jsou pro nás důležité v tom, myslím Olgu Šintákovou a další kolegyně, že nám dělají podporu, když úplně nerozumíme tomu, proč třeba někomu něco nejde. Oni nám to pomohou vysvětlit.

Protože mají tu zkušenost, mají ten prožitek.
Daniela Morávková: Ano. A samozřejmě jsou důležité i v tom, že pro člověka, který je blízký ztrátě zraku, tak tím, že zvládli každodenní život bez zraku, jsou pro něj vynikajícím příkladem, že i tak se opravdu dá žít úplně plnohodnotný život.

Čtěte také

Temná kavárna. Role se v ní obrací a nevidomí se stávají našimi průvodci světem nekompromisní tmy

Důležitým faktorem je také to, že lidem pomáháte v jejich domácím prostředí.
Daniela Morávková: Ano, to považujeme za jednu z unikátních záležitostí tohoto projektu. Protože ten člověk nemusí do nějakého rehabilitačního zařízení, může zůstat ve svém domově, může být součástí běžného života, není odtržen od své rodiny.
Olga Šintáková: Ano, ty kurzy, které vedeme, třeba prostorová orientace, je lepší, když se ten člověk učí ve svém přirozeným prostředí. Aby si došel do obchodu, ke svému lékaři atd. Tedy právě z tohoto důvodu je terénní práce pro nás velmi důležitá.

Jak to oslavíte těch 35 let Tyfloservisu? Pěkně pospolu?
Daniela Morávková: Samozřejmě, jak jinak. Těch oslav ovšem bude povícero. Každé středisko má nějakou aktivitu, kterou bude pětatřicáté výročí slavit. Celorepublikově proběhl na začátku června koncert, který Tyfloservis každoročně pořádá, jmenuje se S jarem za ruku. Takže to byla taková celostátní oslava našeho výročí. A my jsme slavili i v rámci divadelního festivalu v Hradci Králové, kdy jsme na tři dny opět otevřeli temnou kavárnu. To byla taková oslava výročí hradeckého střediska.

Daniela Morávková a Olga Šintáková s Adélkou ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Temná kavárna je projekt, kde si zájemci mohou na chvíli zkusit život nevidomých lidí.
Daniela Morávková: Ano a mohli se i potkat s nějakou zajímavou osobností z téhle naší skupiny a třeba se ho na něco zeptat. Takže divadelní festival jsme si užili. Byli jsme trochu stranou, naproti Adalbertinu, takže jsme nebyli úplně součástí toho velkého mumraje, ale užili jsme si to moc. Měli jsme skvělé hosty a vrátili se i lidé, kteří tam byli už v minulých letech. Myslím si, že tato aktivita má svůj náboj a význam.

Našimi hosty byly Daniela Morávková a Olga Šintáková z krajského střediska Tyfloservisu v Hradci Králové. Moc děkuji za rozhovor. Ať dál úžasná služba Tyfloservisu pomáhá tam, kde je to potřeba.