Romantická ruina fary v Martínkovicích se díky manželům Smékalovým proměnila v úžasnou kulturní oázu
Někteří lidé hledají klid, jiní dobrodružství. Co když se ale obojí potká na místě s hlubokou historií, kde se stará fara proměňuje v živoucí centrum pro umění, komunitu a také sny? Setkáme se s manželi Annou a Adamem Smékalovými, kteří se pustili do záchrany fary v Martínkovicích na vrhu Hoprich na Broumovsku. Pojďme se nechat inspirovat jejich příběhem.
Kdybyste měli popsat svůj život na faře jedním slovem, které by to bylo?
Anna Smékalová: To je trochu složitější. Asi bychom to popsali skladbou a písní, kterou jsme poslouchali po cestě, když jsme jeli sem k vám do studia, od Patti Smith Fireflies. Doporučuji k poslechu. Je to o cestě po jednotlivých krocích.
Vy jste se s Adamem potkali v Paříži a prý jste vůbec neuvažovali o návratu do Česka. Jak se stalo, že se vaše cesta nakonec zkřížila s barokní farou v Martínkovicích?
Anna Smékalová: Ano, potkali jsme se v Paříži, ale ne, že bychom neuvažovali o návratu domů, spíše jsme tam jen zůstali o něco déle. Když jsme se potom vrátili do Čech, tak jsme nějakou dobu žili v Praze, pak v Olomouci, ale stále jsme jezdili za rodinou a přáteli do Královéhradeckého kraje na Broumovsko. Tak jsme objevili i faru v Martínkovicích.
Museli jsme vymyslet celý koncept, jak budeme faru využívat, to je úskalí u každé stavby. Když už se to rozjede, postupuje to dál.
Adam Smékal, rekonstrukce Fary v Martínkovicích
Možná si ona tak trošku našla vás. Adame, vy jste původně biolog a ekolog, v Asii jste přičichl k přírodnímu stavitelství. Když jste viděl faru, bylo vám hned jasné, že se do rozsáhlé rekonstrukce pustíte?
Adam Smékal: Je to tak, opravdu jsem napřed vystudoval biologii, ale postupně jsem se přeorientoval na stavitelství, převážně z přírodních materiálů. A pak se mi to náramně hodilo, protože kdyby k tomu nedošlo, tak bych se určitě do tak rozsáhlé rekonstrukce nepouštěl. Ale bylo mi jasné, že by to šlo, že je možnost pustit se do těch oprav převážně vlastními silami.
Anna Smékalová: Byla to romantická ruina, ale rozhodně ne k žití.
Čtěte také
Co bylo tou výzvou?
Adam Smékal: Když jsme se rozhodli, že do toho půjdeme, tak jsme začali uvažovat prakticky. Byly tam popadané stropní trámy nebo vůbec nebyly stropy v prvním patře, nebylo tam vlastně nic, jen částečně nějaká okna. Museli jsme vymyslet celý koncept, jak budeme faru využívat, to je úskalí u každé stavby. Dělali jsme to spolu s architekty a člověk dochází prostě k tomu, že musí vědět dost přesně, co kde bude. A to plánování je první úskalím. Potom, když už se ta stavba nějak rozjede, tak už člověk postupuje dál.
Jedná se o památkově chráněnou stavbu, takže je to asi ještě podstatně náročnější, musíte dodržovat nějaké postupy a vše děláte ve spolupráci s památkáři?
Adam Smékal: Určitě. Myslím, že to zafungovalo dobře a i moje preference různých přírodních materiálů a starých postupů se u té rekonstrukce hodila.
Náš prostor funguje na bázi komunitních a kulturních setkání. Má podporovat jednotlivce i skupiny a tvorbu dobrých sousedských vztahů.
Anna Smékalová, rekonstrukce Fary v Martínkovicích
Taková trochu punková záležitost. I váš život je doteď punkový nebo už se to trošku uklidnilo?
Anna Smékalová: Už se to uklidnilo. Pro nás nastal zlomový moment zhruba před dvěma lety, kdy jsme se přestěhovali na faru s tím, že Adam už nemusel dojíždět na stavbu a zároveň náš syn nastupoval do první školní třídy v Broumově. Chtěli jsme, aby tam nastal už větší klid a kontinuita.
Syn Vít je součástí celé vaší životní cesty. Naplánovali jste si na faře čítárnu i knihkupectví. To souvisí Anno s tím, že jste studovala literaturu?
Anna Smékalová: Ano, studovala jsem komparatistiku, což je tzv. četba s tužkou v ruce. A na té cestě to bylo jistě důležité, ale zároveň jsem měla pocit, že musím hledat nějaké nové formy čtenářství, třeba jako komunitní čítárna nebo nějaké formáty společného čtení i aktivistické meditace. Jde o to čtené více propojovat, ať už obsahově nebo formálně se životem, který žijeme.
Meditace a kultura hrají tedy ve vašem životě velkou roli. Můžeme říci, jak to konkrétně vypadá?
Anna Smékalová: Náš prostor funguje na bázi komunitních a kulturních setkání, která mají podporovat jednotlivce i skupiny třeba i v oblasti duševního zdraví, tvorby dobrých sousedských vztahů. Proto různě vynalézáme společné formáty. Máme například literární formát aktivistických meditací, kdy čteme společně nějakou knihu na vybrané téma, které se nás dotýká. A potom nad četbou diskutujeme a uvádíme do života.
Čtěte také
Zmínila jste dobré sousedské vztahy. Nejste považováni za náplavu? Přijali vás místní v dobrém?
Adam Smékal: Jak kdo, ale myslím si, že hodně lidí nás přijalo. Když jsme jeli na vyhlašování ceny Hereditas obligat, tak se mnou jel starosta Martínkovic. Máme tam tedy kamarády.
Anna Smékalová: Snažíme se sousedství navazovat jak v Martínkovicích, tak po celém Broumovsku, ale i mimo hranice a čas. Aktivně navazujeme vztahy i s německými obyvateli, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, zveme je na naše akce. Potkáváme se s nimi, jsme v kontaktu. I to je pro nás aspekt dobrých sousedských vztahů.
Podle čeho si je vybíráte? Musí být nějak umělecky exponovaní nebo mít vztah k tomu místu?
Anna Smékalová: U Němců, o kterých jsem mluvila, je to dané tím, že se narodili v regionu a mají na něj nějaké pozitivní vzpomínky i hluboké rodinné vazby, které třeba mnoho současných obyvatel nemá. Umělecké rezidenty a návštěvníky, kteří k nám přicházejí tvořit, si vybíráme tak, že by samozřejmě měli mít pozitivní vztah k místu, k nám a k těm tématům, které razíme. Nejsme vyhraněni žánrově, ale spíše se dotýkáme témat. Jedním z nich je právě podpora dobrých sousedských vztahů a třeba sociálně angažované umění a tvorba. Další se týká ekologických environmentálních témat.
Kopec Hoprich je kouzelné místo, není to jen fara, ale také s les a hřbitov. Pro vás dva rozhodně srdeční záležitost?
Adam Smékal: Ano, to rozhodovalo o tom, proč jsme se tam usídlili. Protože to není prostě fara s výhledem na bytovku, ale celý areál dohromady i s kostelem a lesem.
Snažíte se, aby to bylo soběstačné místo. Jde to vůbec zařídit?
Adam Smékal: Ta soběstačnost má spoustu rovin. Od toho, že si člověk chová slepice a pěstuje brambory, na což zatím nebyl čas, až po udržitelnost třeba finanční. Takže to postupně vše rozvíjíme. I když si myslím, že pořád tam bude i velký prvek dobrovolnosti a neziskových aktivit. Ale rozvíjíme to i o možnost například ubytování a dalších záležitostí. Nad tím hodně přemýšlíme.
Čtěte také
Váš projekt zaujal mnohé. Máte podporu nejen Martínkovic, ale celého Královéhradeckého kraje, protože jste získali i dotaci na vizuální identitu Hoprichu. Věřím tedy, že o něm bude slyšet čím dál více.
Anna Smékalová: Snažíme se na území Královéhradeckého kraje spolupracovat s lokálními tvůrci, jako je například grafický designér Marek Macek, který nám minulý rok pomohl utvořit vizuální identitu. Její nejviditelnější výstup je vytvoření autorského písma pro Hoprich. Vychází z konverze starších barokních a secesních písem a převedení do současného designu. A tento rok z kreativních voucherů realizujeme uměleckou publikaci, kde bude toto písmo použito.
Cítím z vás klid a návrat k původním kořenům, setkávání se a zklidňování. Pozvěme naše posluchače, je možnost tedy se k vám přijet podívat?
Anna Smékalová: Je možné k nám zajet v jakoukoliv dobu. My jsme stále doma a budeme asi až do konce života. Teď plánujeme jednu z větších akcí od 11. do 14. září. Jmenuje se Festival paměti a půjde o multižánrový umělecký festival, který se zabývá tématem paměti, ať už z nějakého historického uměleckého pohledu, ale i toho fyziologického. Na přípravách spolupracujeme třeba i s lidmi, kteří trpí Alzheimerovou chorobou, se staršími lidmi. Tento projekt je taktéž spolufinancován Královéhradeckým krajem a Ministerstvem kultury České republiky. Bude to inspirativní spojení umělců z celé Evropy na nádherném Hoprichu a jeho okolí.
Nádherné místo a nádherný projekt. Anna a Adam Smékalovi byli našimi hosty. Děkuji za vaši odvahu pustit se do tak náročného projektu. Ať se vám na vaší cestě dál daří.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
