Režisér Ivan Pokorný natočil dokument o dějinách Židovského muzea v Praze

Pane Pokorný, já jsem viděl jako mnoho a mnoho diváků v televizi Váš dokument o sto letech Židovského muzea. Jak jste k tomu tématu přišel?

"Tak tam je několik důvodů: jednak to byla úplná náhoda, že jsme se potkali s panem doktorem Pavlátem a on mě už s určitým předstihem informoval o tom, že nás očekává stoleté výročí Židovského muzea v Praze, a vzhledem k tomu, že moje zaměstnání je mimo jiné dokumentarista, tak jsem si říkal: ,Ejhle, tady je velmi zajímavé téma.' A tak jsem se začal starat o to, aby Česká televize o tom něco udělala. To je ten jeden důvod. A ten druhý je, že jsem Pražák - a k tomu Pražák ze Starého Města a z Malé Strany, a jako Pražáka mě zaujala ta možnost poznávat něco, co mě obklopuje, daleko detailněji. Tak to byly takové dva důvody. A byla to moc hezká práce, protože mě to tak trochu nahradilo výuku dějin z gymnázia, protože na gymnáziu nás učili trochu jiné věci a velmi povrchně a já jsem si najednou začal objevovat světy a svoje okolí úplně jinou optikou a své známé a jejich prostředí jsem svým způsobem začal vidět trochu jinak, protože já jsem goy a měl jsem vždy spousty kamarádů a také jsem vyrůstal v takové koexistenci mezi židovským pražským elementem a tím intelektuálním goyským, protože můj táta byl překladatel a to bylo velmi provázané. A najednou jsem přes tuto práci začal objevovat niance života Prahy, bohužel už dávno zmizelého, protože to, co nás zde dnes obklopuje, zdaleka nemá takový ten šmrnc, který to muselo mít třeba v těch 30. letech. Koukal jsem na to s takovou jistou dávkou nostalgie. Takže to bylo velmi zajímavé a to byly důvody, proč mě to tolik zaujalo."

Co jste objevil, když říkáte, že jste objevil mnoho věcí? Co Vás nejvíc zaujalo na té práci?

"Jsou to dvě věci. Jednak je takové to klišé, že vždy opakujeme Kafku, Broda, to spojíme se Švejkem a Janáčkem, což musíme, ale potom se tam objevuje spousta jmen a hlavně nejen jména z literatury, ale to podstatné je práva atmosféra města, která musela být neopakovatelná a to, po čem dnes toužíme, po takové příjemné evropské koexistenci a to v té Praze existovalo naprosto přirozeným způsobem. Určitě ne bez třecích ploch, ale jistě neměli takové grady jako třeba leckdy po 2. světové válce. Takže to byl, jak říkají Němci, pro mě takový AHA Erlebnis a to bylo to, co mi dávalo vždy znovu a znovu impuls k tomu, dál si pátrat v takových zapomenutých koutečcích."

Režisér Ivan Pokorný|foto: Jana Šustová