Ranní úvaha Ondřeje Vaculíka: Návštěva z Bangladéše

Nejsem sám, my zvolení představitelé obcí to tak máme všichni. Lidé si stěžují na všechno možné, například že padá listí. Také požadují všechno možné, například abychom strom, z nějž padá listí, pokáceli. Záchranou je, když můžeme hovor odklonit na někoho jiného. Přesměrovávání nepříjemných hovorů na někoho jiného, zejména na starostu nebo místostarostu, je obecný jev.

Tak se k mému sluchu nakonec dostal muž, který se představil jako Rifiko. Mluvil česky, ale se silným přízvukem neznámého jazyka. Žádal mě, abych neprodleně pomohl sedmi Bangladéšanům, kteří pracovali na okraji města ve fabrice, ale továrník je po šesti týdnech práce náhle propustil, a také je vyhodil z ubytovny.

Stojí před továrnou a nemají žádné peníze, mzdu nedostali. Stojí tam už půl dne, nevědí, co mají dělat, je jim zima. Jsou hladoví a nikdo jim nechce pomoci. Proto pan Rifiko volá mně, abych jim jako odpovědný činovník města zajistil ubytování, stravu a nějaké peníze.

Čtěte takéRanní úvaha Ondřeje Vaculíka: O vodních kanálech

„Je to vaše povinnost pomáhat lidem v nouzi a řešit sociální problémy v rámci katastru vašeho města,“ pravil rozhodně pan Rifiko a já trnul, aby ještě nezačal citovat nějaký zákon.

Ochromeně jsem stál s telefonem v ruce a díval se, jak venku padá listí. Není nic krásnějšího než hrabat listí. „Slyšíte mě,“ ozvalo se v přístroji, „ne abyste zavěsil“. „Nemluvte na mě v imperativu,“ bylo jediné, na co jsem se vzmohl, protože kam tak náhle se sedmi Bangladéšany.

A pak mě to napadlo: Zisky se privatizují a ztráty se přenášejí do veřejného prostoru. Pan továrník je za ně odpovědný, nikoli já. On si je sem pozval a najal na práci, tak ať se o ně postará.

Oblékl jsem kabát a vyrazil do továrny. Prolétl jsem vrátnicí a hnal se do jeho kanceláře. Rozrazil jsem dveře a stanul uprostřed, a kolty mi visely proklatě nízko. „Kde je šerif, totiž továrník, chci s ním mluvit!“ V prostorné kanceláři sedělo u psacích stolů asi pět lidí. Vyděšeně na mě zírali. V rohu se vztyčil starší muž: „Já jsem továrník. Čím vám mohu pomoci?“

Čtěte takéRanní úvaha Ondřeje Vaculíka: Ága, Rour, Slávek a já

„Okamžitě se postarejte o ty vaše lidi z Bangladéše, kterým jste nezaplatil a vyhnal je z ubytovny.“ „Jsem rád, že vás poznávám,“ pravil továrník klidně, „řeknu vám, jak to bylo. Ty lidi mi sem přivedl pan Rifiko, že chtějí pracovat. Ale moc nepracovali. Skoro sem nechodili. A i když přišli do práce, zase nepracovali, ale spali. Několikrát jsme je upozornili na dodržování pracovního řádu, ale nakonec je museli propustit. Výpověď odmítli, nepodepsali ji. Přesto podle zákona jejich pracovní poměr skončil, výpověď za ně podepsali svědci. Dal jsem jim deset dnů na to, aby se vystěhovali z ubytovny. Dneska jsem je musel nechat vyvést. Bylo jich devět, ale dva tu zůstali a pracují velice dobře. Tady to mám doložené.“

Továrník rozevřel šanon a ukazoval mi vytýkací dopisy, výpovědi atd. Ulevilo se mi. Žádná diskriminace se nekonala. Kdo ví, co pan Rifiko Bangladéšanům nasliboval. Tak ať se o ně postará, Rifiko jeden. Netečně jsem venku minul sedm docela urostlých mladých mužů v pestrých bundách. Hoši, sami jste strůjci svého osudu, a celkem spokojeně jsem se vrátil do kanceláře.

Došlo mi to teprve večer: To, že se ocitli na ulici vlastní vinou, přeci neznamená, že tu pomoc nepotřebovali. Stejně jim byla zima, stejně měli hlad, neměli peníze a neměli kde spát. Takže stejně jsme jim měli pomoci. A já se tomu vyhnul, odklonil ten problém na někoho jiného.