Ranní úvaha Jany Knitlové: O laskavosti

I Libora Peška jako by to táhlo vzhůru. Gesto, jímž z orchestru vytahuje dramatickou pasáž, ho nadnáší nad dirigentský stupínek, panebože, jen ať se na něj pak trefí, zlomený krček v jeho věku… Dopadl dobře, už zase pevně stojí a suverénně vede muzikanty k vyvrcholení první věty. Finální fortissimo, pak se mu ruce zastaví v prostoru a nastane vteřina ticha, v níž poslední tón – i když už nehlučně – tkví nad orchestrem i v duších posluchačů. Oboustranné štronzo, než se začnou muzikanti i diváci připravovat na větu druhou.

Posvátnou sekundu prolomil nadšený potlesk dvou dlaní. Okamžitě zas, nikým nepodpořen, zmlknul. Jeho autorka, sedící asi dvě řady před námi, by se jistě styděla až do konce koncertu, kdyby se k ní sám velký Pešek neotočil s jemným gestem, v němž nebyla výtka, ale spíš spiklenecké doporučení: na soud je ještě příliš brzy, ve zbylých větách lze leccos i pokazit, takže sice oceňuje její nadšení, ale ať si raději počká až do konce skladby.

A tak jsme to té paní odpustili i my, posluchači, co mezi větami netleskáme, protože se vyznáme. Vždyť komu z nás se kdy podařilo navázat veřejně s božským Peškem osobní kontakt? Když pak dozněl poslední tón čtvrté věty, obrátil se dirigent k té paní znovu a s veselým úsměvem jí pokynul, že ano, že teď je ta pravá chvíle. Tleskali jsme všichni, jistě i tomu, s jakou laskavou elegancí a současně i humorem reagoval světový dirigent na lidskou spontaneitu. Kéž bych to taky tak uměla!

Kněz nám popřál, abychom byli celý den na nebeském příjmu|foto:Filip Jandourek

Nedlouho po téhle lekci jsem zamířila do chrámu sv. Víta na roráty. Začínají už ve tři čtvrtě na šest a není divu, že pár lidí se přihnalo až na poslední chvíli. Dívka v červeném kulichu, poslední z toho houfku, se už u vchodu připojila k úvodnímu zpěvu s úlevným úsměvem, že to stihla.

Mobil jí zazvonil tak v polovině promluvy kněze, který – nemít ornát, vypadal jako David Matásek, když hrál mlynáře v Lucerně. Nadskočila, jako by ji štípla tarantule a pak se celá svinula, jak překotně strhávala batůžek a hrabala v něm, aby přístroj umlčela. My spravedliví - s mobily odpovědně vypnutými, jsme ji sledovali, částečně vyčítavě, částečně se soucitem.

Pater chvíli počkal, a když se dívka, zrudlá hanbou, zase napřímila, usmál se a pronesl neadresně, aby ji nepřivedl do rozpaků: „To bylo jistě přímo z nebe.“ Další slova jeho promluvy už padala do pobavených a proto jistě mnohem uvolněnějších myslí a srdcí.

Když nám po skončení obřadu popřál kněz dobrý a užitečný den, připojil ještě s adresným úsměvem přání, abychom byli celý ten čas na nebeském příjmu. Vykročili jsme do chladného a dosud temného dne zvesela, propojeni aspoň na chvíli i jeho smyslem pro humor. A možná i s předsevzetím reagovat podobně na drobné prohřešky svých bližních. Já jsem si to aspoň umínila.

Vydrželo mi to přesně do chvíle, kdy na Hradčanské napochodovala do tramvaje odbarvená baba se dvěma taškami. Polospící uhrovitý kluk jí ochotně uvolnil místo, ale ona jen zafrkala nosem a neřekla ani bů. Když chrám svého přetékajícího těla vměstnala do typizované sedačky a pořád nic neříkala, oslovila jsem ho sice tlumeně, ale tak, aby to slyšela i ona: „Jste moc hodnej, děkujeme vám.“ Ale neměla jsem z toho dobrý pocit. Libor Pešek nebo mlynář z Lucerny by to udělali vtipněji. A hlavně laskavěji. Ach jo. Tak snad příště.