Proč se nedaří zastavit střelbu na amerických školách a jak poznat střelce, ptá se Atlantic

23. květen 2018

Ve Spojených státech letos došlo už k dvaadvaceti případům masové střelby na školách, kdy umíraly většinou děti. Pachatel toho posledního, ze Santa Fe poblíž Houstonu, navenek nevykazoval žádné známky vyšinutosti, všímá si americký magazín Atlantic. Mladík neměl záznam v trestním rejstříku, hrál obránce ve školním týmu amerického fotbalu a těsně před útokem na svou školu dokonce plánoval výlet se spolužáky do akvaparku.

V ostatních jednadvaceti případech ale bylo signálů víc. Některým pozdějším střelcům se spolužáci na chodbách jednoduše vyhýbali, takový z nich měli strach.

„Útok nikdy nepřijde z čista jasna. Vždycky se chystá dlouho dopředu,“ vysvětluje bývalá agentka FBI Mary Ellen O’Tooleová, která se specializuje na útoky na školách. Logicky se nabízí otázka, jestli je možné útočníka zastavit.

Rodina v čele obrany

První linii obrany představuje rodina, rodiče, sourozenci, kteří svého syna či bratra dobře znají. „Ano, v drtivé většině případů jde vždy o chlapce,“ zdůrazňuje Atlantic. A tady nastává první zkrat, pokud rodiče varovné ukazatele nechtějí vidět. Často si na agresivní signály zvykli, staly se jim normou.

Ovšem pokud si něčeho všimnou, narazí už při pokusech své dítě hospitalizovat. „Dokud jedinec starší patnácti let před svědky neprohlásí, že chce zastřelit či jinak poškodit někoho jiného či sebe, nedostanete ho proti jeho vůli do nemocnice,“ upozorňuje psycholog Michael Caldwell z Wisconsinské univerzity.

Rodiče mohou donutit k hospitalizaci své mladší děti, ale maximálně na tři dny. Většinou to skončí nasazením amerického léku Zyprexa. Ten dítě zklidní, ale nic nevyřeší.

Caldwell se s tím potýká neustále. „Pokud jste mívali zdravotní pojištění, mohli jste před pětadvaceti lety dostat dítě do léčebny na 30 dní. Na pozorování a testy. Jenomže tahle lůžka zmizela,“ podotýká odborník.

Rodiče ale v této fázi mívají strach, že jim dítě už nevrátí, navíc většina sociálních pracovníků rutinně podezřívá rodiče, že dětem ubližují. Začnou hledat známky deprivace, a rodiče mají co dělat, aby vyvázli. Proto se nikomu nechce problematického potomka nahlásit.

Jak poznat útočníka?

Většina dětí, které v nějaké fází dospívání někomu na webu a jinak hrozily, navíc své ničivé tendence překoná, zklidní se a vyroste z nich. Jak je odlišit od těch, které budou střílet?

Donald Trump

A co když dítě žádné signály nevykazuje? Sue Kleboldová si u syna Dylana nikdy nevšimla čehokoli podezřelého. Přesto právě on se svým kamarádem Erikem Harrisem provedl v dubnu 1999 útok na školu v Columbine. Zabili 12 dětí a pak zbraně obrátili proti sobě.

Teprve Dylanovy deníky ukázaly, že trpěl depresemi, plánoval sebevraždu, hromadil zbraně a hodně pil. „Skrytou autoradikalizaci nemusejí rodiče vůbec postřehnout,“ říká O’Tooleová, která vede forenzní katedru na Univerzitě George Masona.

Problém je podle Atlanticu i to, že mnozí střelci pocházejí se stabilních středostavovských, úplných rodin, a mají čistý trestní rejstřík. Nepatří do gangů a nejsou navenek násilní. Podle analýzy je sedm z deseti střelců terčem šikany. Nejsou prvotními agresory.

Trump žádá přitvrdit

Druhou linii obrany představují školy. Po střelbě ve floridském Parklandu prezident Trump a další politici volali po tom, aby školy přitvrdily – vyzbrojily učitele, najaly více ozbrojených členů ochranky, zavedly detektory kovu a prohlížely školní brašny.

Obecně se soudí, že učitelé a spolužáci či školní policisté snáze zpozorují nebezpečí, protože netrpí takzvanou rodičovskou slepotou. „Zostření obrany ale odhodlaného útočníka neodradí,“ tvrdí Ronald Stevens z Národního střediska pro bezpečnost na školách (NSSC). „Na základní škole Sandy Hook měli vše – bezpečnostní kamery, ostnaté dráty, vstupní rámy, ale Adam Lanza stejně přišel a pozabíjel 26 lidí, převážně malých dětí,“ vysvětluje Stevens.

Teoreticky by mohla pomoci prevence, jenomže psychologové zjistili, že se u střelců nedaří sestavit spolehlivý, obecně platný profil. Ale narcistní rysy mají miliony dětí, a obrovské množství jich zažije i šikanu nebo hraje počítačové střílečky. Přesto nikoho nezabijí.

Chyba školy

Spousta škol rozběhla preventivní vyhodnocování příznaků. Jakmile zjistí, že student hovoří o útoku, konfrontují jej a dají mu najevo, že je monitorován. Jenže u Nikolase Cruze z Parklandu dlouho dopředu věděli, že je nebezpečný. Přestože ho 8. února 2017 vyloučili, on si o tři dny později koupil útočnou pušku AR-15. A s tou pak o rok později zaútočil.

Ze strany školy šlo chybu, protože s problematickým jedincem ztratila kontakt. Psychoterapeut Jeff Daniels tvrdí, že čtyři z pěti střelců se v určité fázi se svým záměrem svěří. Adolescenti chtějí zaujmout, dospělí už ne. „Cruz hlásil na webu všechny své plány, byl monitorovaný, a přesto udělal, co chtěl,“ podivuje se Daniels.

Vždy o krok napřed

Podle Atlanticu je závěr z toho všeho drsný: všichni experti – od policistů přes agenty FBI po psychology – se shodují, že rozhodnutého útočníka zastavit nelze. Vždy bude o krok napřed.

Nakonec se nabízí jediný recept – omezit dostupnost poloautomatických zbraní. Ty jsou mimořádně ničivé. Nemusejí zasáhnout citlivé orgány. Stačí trefit tělo. Náboj se sveze po kostech a zdevastuje organismus.

Podle jedné studie, která zkoumala případy masových střeleb do lidí v třiceti zemích, Američané zdaleka nevyšli z komparace jako psychicky labilnější národ. Jediný rozdíl mezi USA a zbytkem světa byl v dostupnosti zbraní. „Je to nad slunce jasnější. Vědí to experti, vědí to obyčejní lidé, z nějakého důvodu to ale uniká našim politikům,“ uzavírá kriticky americký magazín Atlantic.

autor: rma
Spustit audio

Související