Proč chodí Klára Sedláčková Oltová do divadla s černýma rukama?

Klavír, balet, dramaťák. To bylo vaše pardubické dětství. Ale ještě mě zajímá vaše závodní lyžování.

„Měla bych si to asi oživit od rodičů tu informaci, ale myslím, že to souviselo s Paramem, Semtínem a s tím vším, protože rodiče chtěli, abychom byli s bratrem venku, v přírodě. Sami jako mladí neměli příležitost lyžování, takže se to učili s námi. Nějak to potkalo moje rodiče a ve svých třech letech jsem to rozhodně nebyla já, kdo si to určil. Padla volba na to být venku a umět lyžovat a jezdili jsme v zimě každý víkend.“

Synové Oliver a Kristian, kolik jim je?

„Kristianovi 13 a Oliverovi devět.“

A Oliver se neplánovaně narodil v Pardubicích?

„Ano, Oliver se měl narodit v Praze, ale protože bylo posvícení a my máme rodinné rituály a posvícení dodržujeme, tak jsme byli na chalupě a já miluju vlašské ořechy. Když si je loupu a mám od toho černé ruce, role nerole, já prostě týden loupu ořechy. A já jedla ty ořechy a v noci jsem nevěděla, jestli mám žlučníkový záchvat, ale byl to Oliver.“

Klára Sedláčková Oltová s Alenou Zárybnickou v nahrávacím studiu|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

O studiích na JAMU mluvíte jako o nejkrásnějším období vašeho studentského života. Těch důvodů bude asi víc. Předtím jste ale zkoušela přijímačky na DAMU. To nevyšlo?

„To nevyšlo. To je v jeden rok a zkouší se na JAMU i na DAMU. Na DAMU byly tři kola, ve třetím jsem se ocitla, ale myslím, že to byla Marika Procházková, koho z těch dvou vybrali. Ten ročník musí vybírat i typově, jak to potom bývá se souborem v divadle, protože i studenti hrají představení a jsou tam potřeba různé typy. Zkrátka ten ročník musí nabídnout různé typy lidí, tu někoho drobnějšího, tu někoho většího, blondýnku, černovlásku a tak se to tak vybírá. Byla jsem těsně, ale osud mě zavál do Brna.“

Na JAMU jste začala spolupracovat s Karlem Smyczkem, a když to tak shrnu, potkáváte se pracovně dodnes. Jak to začalo, plánováním pohádky Lotrando a Zubejda?

„Já myslím, že pan režisér hledal představitele Lotranda a Zubejdy a dělal castingy a hledal po hereckých školách mladé představitele a myslím, že to bylo nějaké zdlouhavé a mezitím točil seriál Draculův švagr a v tom sběru na pohádku jsem byla já a on si mě pozval do seriálu. Je pravda, že spolu máme osobní, milý vztah a máme se hrozně rádi, protože ta spolupráce pokračuje celé ty roky.“

Když se bavíme o vašich rolích, vybaví se mi film Román pro ženy, kde jste měla roli kadeřnice Sandry. Vzpomínáte si na nějaký moment z filmu, na větu, kterou jste říkala, která vám utkvěla v paměti a kterou třeba občas v životě použijete?

„To vůbec nevím, ale vybaví se mi jméno Oliver, protože můj syn je Oliver a mě se lidi často ptají, jestli Kristian je po panu Oldřichu Novém a Oliver po panu Vašutovi. Prosím vás ne! Nejsem takový blázen, nesouvisí to ani s panem Novým ani s panem Vašutem. Prostě se nám ta jména líbila k sobě, nezávisle na filmech.“

Je jedna role, kterou vám upřímně závidím. Je to televizní pohádka, tipnete si, která?

„To bude Počasí.“

Ano. Hrála jste Vichřici. Jak se hraje?

„No dobře, my jsme lítali – teď si uvědomuji, že tady jsem lítala, v Kytici jsem lítala…“

A tady jste v Záletech.

„No vidíte! V životě žádné zálety nemám, ale v práci mám záletů hodně, jak vidím.“

Dopisy Olze, to je nádherné představení a sám Václav Havel o něm kdysi řekl, že některým pasážím už dneska prostě nerozumí. Je nějaké takové místo, které je těžké si přeložit?

„Asi ne, hodně jsme o tom hovořili, když jsme to zkoušeli. Pan Havel úplně neholdoval vydání knížky a pak to odsouhlasil a je úžasné, že když souhlasil, tak to prý už nijak neproškrtával, nechal to jak to je a je tam opravdu velmi mnoho osobních a vtipných momentů. Tu knihu jsem předtím nečetla, než jsme k tomu přistoupili a to zkoušení bylo krásné, jak jsme se k němu vrátili a mně osobně se velmi zastesklo po někom takovém. To představení máme hrozně rádi, a co nás těší, je ta obrovská návštěvnost.“

Nemůžeme vynechat práci pro Český rozhlas. Vzpomenete si na tu vůbec první?

„To si nevzpomenu, ale vzpomínám si na první setkání s paní Hanou Kofránkovou. Jak jsem chodila do dramatického kroužku a recitovala jsem až na Wolkrově Prostějově, tak tam byla v porotě. A já jsem kdysi, jako náctiletá, recitovala z Valmonta Nebezpečné známosti, dopis Cecilky, která píše z kláštera mamince. A když jsem po letech přišla do rozhlasu, tak tam byla paní Kofránková a řekla mi Cecilko. Paměť paní Kofránkové je úžasná.“

Když se vrátíte do rodných Pardubic, kam jako první zamíříte?

„K mamince a k tatínkovi. A potom do Janovic, kde mám ještě jednu babičku, měla jsem obě babičky a dědečky v jedné vesnici, to jsme jako malí chodilitam, kde byl lepší oběd nebo buchty. Takže domů, za rodinou.“

Kdybyste měla poslat někoho do Pardubic jen na chvilku, na nejhezčí místo, kde by to bylo?

„Staré město, centrum, Pernštýnské náměstí, zámek. Tam je krásně.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek. Minule tu byl ředitel Radioservisu Radim Kolek a tady je jeho otázka pro vás. „Mě by zajímalo, která filmová nebo divadelní role pro vás byla přelomová?“

„Filmová bych řekla Kytice, protože byla první. A divadelních bylo asi víc, třeba Magráta Česneková, Líza v Běsech, Lady Macbeth… Tak asi tak.“