Příběh Tóry č. 740

Tóra je jedním ze základních kamenů židovské identity. Jde o tradiční označení pěti knih Mojžíšových, známých také pod řeckým názvem Pentateuch. Zjednodušeně řečeno lze Tóru považovat za souhrn myšlenek, moudrostí, příkazů, jež by měl dodržovat každý příslušník židovského národa. Tóra je zapsána na pergamenovém svitku, který je ovinutý kolem dvou dřevěných tyčí, zahalena do pláštíku a uložena ve svatostánku synagogy. Předčítá se z ní při modlitbách o šabatu, postních dnech a svátcích. Podmínkou čtení z Tóry je ale přítomnost alespoň deseti dospělých židovských osob.

BIBLE JUDAISMU

Podle tradice zjevil Hospodin Tóru Mojžíšovi na hoře Sinaj okolo roku 1220 př. n. l. Byla to jedinečná událost, během níž byly Mojžíšovi zjeveny v jediném okamžiku celé dějiny lidstva od prvopočátku přes starověkou historii židů až po Mojžíšovu smrt. Jde o souvislé vyprávění, které připomíná křesťanský Starý zákon. V Tóře jsou ale obsaženy nejen univerzální příběhy Adama, Noa, příběhy židovských praotců Abraháma, Izáka, Jákoba a proroka Mojžíše, ale také šesti set třinácti židovských přikázání a další texty, které lze považovat za základ židovského práva.

Nezměrnou úctu židů k Tóře vyjádřil velmi moudře někdejší pražský rabín Gustav Sicher: „Celé obrovské náboženské písemnictví židovské pozdějších dob krouží kolem Tóry, nazývá sebe v širším smyslu Tórou a upravuje život žida od kolébky až do jeho posledního dechu s neslýchanou důsledností. Není na světě intimnějšího poměru mezi lidem a knihou, která jej učinila tak slavným.“

TÓRA V POVIJANECH

Již déle než deset let probíhají v Arcidiecézním muzeu Olomouc Dny židovské kultury. Během nich má veřejnost možnost seznámit se s historií židovského osídlení na Moravě. V Olomouci bylo doloženo již v 11. století. Roku 1454 však byli židé z města vyhnáni králem Ladislavem Pohrobkem a jejich návrat byl povolen až roku 1848 Františkem Josefem I. Teprve od roku 1880 se mohli olomoučtí židé těšit z vlastní Tóry. Jejich modlitebny však tehdy ležely mimo městské centrum, například v ulici U Michelského mlýna nebo na statku sladovníka Friedricha Fischela v Olomouci-Bělidlech.

Velký počet prosperujících židovských obchodníků, kteří postupně do Olomouce přicházeli, pozitivně ovlivnil ekonomiku města. Židovské osídlení se vzmáhalo a jeho sebedůvěra rostla. Když byla roku 1891 založena židovská obec, byl jejím prvním rabínem zvolen Berthold Oppenheim. Tento vzdělaný a cílevědomý muž aktivně usiloval o vznik nové městské synagogy. Velkolepé dílo bylo vybudováno za tři roky místními firmami nákladem čtvrt milionu zlatých. Roku 1897 se tak olomoučtí židé konečně dočkali důstojného svatostánku, jehož nejvýznamnější součástí byla schránka (aron ha-kodeš) k uložení Tóry.
Židé hovoří o Tóře odpočívající v synagogální schránce s velkou úctou: „Svitek je zavinut v povijanech jako malé dítě, oblečený do vyšívaných pláštíků a ozdobený korunami a štíty jako vznešená královna. (...) Vždy, když se Tóra vynáší ze schránky a obchází se s ní modlitebnou, dotýkají se jí přítomní zbožně třásněmi talitů či modlitebními knihami a uctivě ji zdraví. (...) Smí se jí dotknout jen zprostředkovaně a číst z ní pouze pomocí ukazovátka ve tvaru ručičky (hebrejsky jad), aby nebylo poškozeno jediné písmenko darované na Sinaji.“

HOŘKÝ OSUD SYNAGOGY

Nová olomoucká synagoga (templ) byla postavena na místě stržených hradeb. Vídeňský architekt Jakob Gartner jí dal tehdy módní orientálně-maurský vzhled. Synagoga tvořila dominantu právě vznikajícího náměstí Marie Terezie (dnešního Palachova náměstí). Také vnitřní výzdoba budovy byla architektonicky bohatá. Templ obsahoval čtyři sta čtyřicet míst k sezení pro muže a tři sta čtyři pro ženy. Zvnějšku poutala pozornost vysoká kopule ukončená věžičkou a další dvě věžičky v průčelí. Fasádu tvořilo dvoubarevné cihelné zdivo proložené vitrážovými okny. Svému účelu však pozoruhodná stavba nesloužila ani půlstoletí.

V noci z 15. na 16. března 1939 olomoučtí nacisté synagogu zapálili. Přesto se podařilo zachránit několik liturgických předmětů včetně nejposvátnějšího duchovního pokladu židovské komunity - Tóry. Je s podivem, že požár přežilo i několik téměř nepoškozených vitrážových oken, které zachránil nežidovský majitel firmy pověřené likvidací trosek.
Hned po záboru ČSR zřídila německá protektorátní moc v Praze pozoruhodnou instituci - Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, přejmenovanou později na Ústřední úřad pro uspořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě. Němci se zasadili, aby prostřednictvím tohoto úřadu byly shromažďovány předměty z likvidovaných synagog a movitý majetek protektorátních židovských obcí. Projevila se obrovská licoměrnost nacistů. Kvůli soupisu „zaměstnali“ v Židovském muzeu odborné židovské pracovníky jako kurátory a nechali je sepisovat seznamy liturgických předmětů, knih a archiválií, aby následně tyto „pomocníky“ v roce 1944 deportovali a až na jedinou ženu zavraždili.
Během druhé světové války se stalo součástí sbírek pražského Židovského muzea mimo jiné téměř tisíc osm set svitků Tóry. Svitky byly evidovány ve speciální knize a každý svitek obdržel vlastní visačku s předtištěnou hlavičkou.
Zaevidována byla i olomoucká Tóra zachráněná z trosek synagogy v roce 1939.

PŘÍBĚH POKRAČUJE

Jen třetina z předválečného počtu židovských náboženských obcí byla po válce obnovena. Osud Tór nebyl o nic šťastnější. Svitky byly od padesátých let uloženy v objektu synagogy v pražské Michli. Staly se „neživou knihovnou antického rázu“, neboť většina židů z někdejšího protektorátu zahynula v koncentračních táborech. Československý stát v té době bez ostychu rozprodával za „tvrdou měnu“ různé předměty kulturního dědictví, a tak jednoho dne došlo i na svitky Tóry.

Britský sběratel a obchodník s uměním rusko-amerického původu Eric Estorick, který měl původně zájem o nákup obrazů moderních českých výtvarníků, byl při návštěvě Prahy zaujat nabídkou zástupce podniku zahraničního obchodu ARTIA, aby si prohlédl Tóry v michelském depozitáři. Estorick se spojil se svými londýnskými přáteli, z nichž Chimen Abramsky (původem z Ruska) byl nejen expertem na ruské a sovětské avantgardní umění, ale také znalcem judaik, hebrejských rukopisů a starých tisků.

Abramsky se vypravil do Prahy, a když během dvanáctidenního pobytu prohlédl okolo pěti set svitků, užasl. Dvě třetiny z nich mohl označit jako košer, tedy vhodných pro bohoslužby. Dne 5. prosince 1963 došlo k dohodě o prodeji celého souboru 1564 svitků Tór za fixní cenu s tím, že se Tóry nestanou předmětem obchodu. Sumu třiceti tisíc dolarů složil neznámý filantrop trvající na své anonymitě. V lednu 1964 byly svitky naloženy na dvě nákladní auta a dopraveny do Westminsterské synagogy v Londýně. Dorazila tam v únoru 1964. Jejich příjezd vzbudil nevídaný zájem veřejnosti. O komunistickém kšeftování s židovským majetkem informoval britský The Guardian, ale i další deníky včetně New York Times.

SVĚDEK HOLOCAUSTU

Krátce poté zaklepal na dveře Westminsterské synagogy v Kent House, kam byly Tóry z michelského depozitáře dopraveny, ortodoxní žid s dlouhým plnovousem a širokým kloboukem. Zajímal se, zda by pro něho nebyla nějaká práce. Ukázalo se, že jde o jeruzalémského písaře - „sofera“. Jmenoval se David Brand a byl to nejpovolanější člověk, jemuž bylo možné svěřit restaurování svitků. Následujících sedmadvacet let Brand pilně pracoval na opravách Tór, takže se mu podařilo uvést více než tisíc svitků do stavu použitelného pro bohoslužebné účely. Pak mohly být dlouhodobě zapůjčeny židovským obcím do různých koutů světa od USA přes Evropu, Afriku až po Jižní Ameriku a Nový Zéland. Velká část jich je nyní v USA. V té době nebylo nikomu v Československu známo, že olomoucká Tóra č. 740 přežila, existuje a byla zapůjčena londýnskou nadací Memorial Scrolls Trust do Kalifornie.

Zdůrazněme, že svitek Tóry není chápán jen jako náboženský předmět, ale je na něj nahlíženo jako na svědka přeživšího holocaust -Šoa. Tyto svitky nehrají pak v komunitě, kam jsou zapůjčeny, jen duchovní a náboženskou úlohu, ale jsou významným předmětem spojujícím celou komunitu uvnitř, spojují minulost s přítomností a působí i navenek.
V Olomouci žije syn Lotara Grünwalda, jemuž se podařilo v srpnu 1939 uprchnout z protektorátu, dostat se k našim jednotkám v Británii a jako šéflékař Čs. samostatné obrněné brigády se dožít konce války. Zbytek rodiny, který zůstal v protektorátu, takové štěstí neměl, byl povražděn v koncentračních táborech. Při pátrání po rodinných kořenech a osudech příbuzných, rozptýlených ve světě, zjistil Grünwaldův syn Roman, že „ztracený“ svitek Tóry č. 740 z roku 1880 je v Kalifornii. Vyvinul velké úsilí, aby došlo k jeho navrácení do Olomouce.

Několikrát se vypravil do Londýna i New Yorku, neúnavně korespondoval, rozesílal e-maily a přesvědčoval různé osobnosti, aby pomohly uskutečnit jeho záměr. Po dvou letech dosáhl toho, že kalifornská židovská komunita Peninsular Sinai ve Foster City, která měla původní olomouckou Tóru zapůjčenou od roku 1970, odsouhlasila její vrácení do někdejšího domova.

OPĚT DOMA

Není bez zajímavosti, že olomoucký svitek nebyl úplně odtržen od potomků olomoucké židovské komunity. Manželkou kantora Dorona Shapira ve Foster City je totiž Jocelyn Pascoe-Shapiro, praneteř Otty Karpfena, jejíž babičce Lisl (významné olomoucké židovské sportovkyni a jedné z prvních československých pilotek) se podařilo včas před válkou emigrovat do USA.

Aby mohl svitek překonat vzdálenost devět tisíc kilometrů dlouhou cestu, musel mít vlastní letenku. Návrat do Olomouce se stal doslova „událostí století“, které se zúčastnili kromě Američanů z Kalifornie a zástupkyně České vlády také předseda Federace židovských obcí Petr Papoušek, zemský rabín Efraim Karol Sidon i velvyslanec Izraele v České republice Daniel Meron. Pak už byla Tóra po dopsání písmen přítomnými předávána mezi muži, kteří se střídali v jejím slavnostním nesení v průvodu, jenž obcházel vnitřní prostor synagogy. Každý se chtěl Tóry dotknout. Navrácení olomouckého košer svitku je historicky prvním, kdy se Tóra z konvolutu prodaného roku 1964 Československem do ciziny vrací židovské komunitě, v níž v minulosti sloužila. Pomáhá tak spojovat minulost s přítomností a přítomnost s budoucností.