Před stisknutím spouště proběhne vojákovi v hlavě proces, který lumpové mohou vynechat

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Generál Petr Pavel

Hostem Záletů je Petr Pavel, bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky a bývalý předseda vojenského výboru NATO.

Otec generála Petra Pavla byl také profesionálním vojákem, pocházel z Podkrkonoší a maminka byla absolventkou Obchodní akademie. Po vojenském gymnáziu v Opavě absolvoval Petr Pavel Vysokou školu pozemního vojska ve Vyškově a všechno směřovalo ke kariéře výsadkáře. Psal se rok 1983. A dnes, po téměř 40 letech jsme v situaci, kterou by tehdy dokázal málokdo předpovědět.

Velel jste výsadkové průzkumné rotě červených baretů v Prostějově, nikdy vás jako studenta nelákala jiná barva baretu?

„V armádě to je hodně založeno na hrdosti a příslušnosti k určitému druhu vojska, takže většinou ti, kteří začnou u tankistů, tak nedají dopustit na tankisty a ti, co začnou u dělostřelců, tak samozřejmě budou považovat za nejlepší druh vojska dělostřelectvo. Mě výsadkáři byli bližší nejen přístupem k práci a naplňování úkolů, které bylo vždycky tak trochu neortodoxní, netradiční a volnější než kdekoliv jinde, ale i přístupem ke službě, protože služba u výsadkářů byla mnohem náročnější a lidé byli víc závislí jeden na druhém, takže tam se vytvářely neformálnější, ale o to pevnější vazby. A výsadkáři ve všech armádách patřili tak trochu k elitě a patřit k výsadkářům a navíc ke speciální jednotce, to samozřejmě bylo něco, to byl emblém.“

Četla jsem o vás, že důležitou roli ve vaší práci hrálo to, že jste se učil jazyky. Řekněte mi, když se dostane voják do nervového vypětí a má velet v jiném než mateřském jazyce, jak těžké je nesklouznout pod tlakem okolností do své mateřštiny?

„My se začali učit jako naprostá většina lidí, že to pro nás byla taková přidaná hodnota.  Ale pokud se v určitém okamžiku stane jazyk pracovním nástrojem, tak se dostanete do stádia, které učitelé jazyků považují za nirvánu pro studenty, tedy že v tom jazyce začnete myslet. Pak už nepřemýšlíte o tom jak co říct, ale prostě to z vás vypadne.“

Nejpříjemnější není dostat metály. Důležité je uznání.

Ráda bych mluvila o lednu 1993, o mírové misi UNPROFOR. O tom jak jste rozhodl a jak jste spolu s dalšími 58 vojáky zachránil skupinu francouzských vojáků bylo napsáno mnoho. Tahle operace vám vynesla uznání ve francouzské armádě. Co vám běží hlavou?

„Když člověk vzpomíná na okamžiky udělování medailí, tak je to vždycky příjemný pocit, o tom není pochyb. Je s tím samozřejmě spojena hrdost a prestiž, ale ať už to zní jako klišé nebo ne, pro mě ty nejhezčí okamžiky nebyly spojené s metály, ale spíš s tím, že jsme přivezli francouzské vojáky zpátky a viděli jsme to uznání profesionála profesionálovi a tu radost, že jsou zpátky, živí a zdraví. A totéž potom bylo, když jsme přijeli na naši základnu a já jsem věděl, že jsem přivezl všechny vojáky bez škrábnutí a že jsme splnili to, co jsme měli a možná dokonce ještě víc. Takže ten pocit uspokojení, že to mělo smysl a všechno dobře dopadlo, ten byl asi nejsilnější ze všeho. Medaile potom byly příjemná, ale už ne zdaleka tak silná zkušenost.“

Uvědomuje si ten, kdo velí, že na druhé straně nestojí voják s nějakou hrdostí, ale třeba lump, který nemá v hlavě úplně všechno v pořádku?

„Voják civilizované armády to má vždycky trochu složitější, protože v jeho hlavě musí proběhnout proces, který lumpové mohou vynechat, a to sice všech možných rizik, případně škod, které voják svým zásahem může způsobit. Musí mu proběhnout hlavou pravidla pro použití síly a řada dalších morálních, etických otázek. Samozřejmě je to všechno pokud možno v co nejkratším čase. Zatímco lump vidí cíl a vystřelí, aniž by o čemkoliv přemýšlel, voják musí udělat všechny tyhle úvahy ještě předtím, než stiskne spoušť.“

Zajímá mě vaše působení v NATO, byla to nejvlivnější funkce, kterou kdy Čech v mezinárodní organizaci tohoto typu zastával?

„Já se vždycky trochu bráním srovnávání významnější a nejvýznamnější. Když uvážím, tak přede mnou velvyslanec Jiří Šedivý, který dnes předsedá Evropské obranné agentuře, byl náměstkem generálního tajemníka NATO, to znamená, že byl hodně vysoko v politické části. Dnes eurokomisařka Věra Jourová zastává velice významnou funkci. A mnoho jiných Čechů zastávalo funkce v mezinárodních organizacích. Být předsedou vojenského výboru je možná viditelnější v tom, že to je nejvyšší vojenská funkce, ale netroufal bych si tvrdit, která je významnější.“

Generál Petr Pavel

V první linii: Armádní generál Petr Pavel. Tak se jmenuje nejprodávanější kniha nakladatelství Academia za rok 2019. Je to rozhovor Vladimíra Mertlíka s vámi. Vy jste použil to spojení ʼv první liniiʻ ještě předtím, než zobecnilo v poslední době.

„Ono to není nějak příliš originální slovní spojení, používalo se často a já myslím, že v poslední době jsme ho i nadužívali, protože téměř každý byl náhle v první linii boje s covidem. Na druhou stranu to takovou zkratkou vystihuje to, že ti lidé jsou v přímém kontaktu s tím rizikem a vystaveni všem negativním vlivům.“

Vy jste na jaře založil iniciativu Spolu silnější, sbírku, která pomáhala lidem v první linii. Stále funguje?

„Stále funguje, i když samozřejmě řekněme ta první vlna solidarity a ochoty pomáhat byla nejsilnější v první vlně, pak trochu odezněla přes léto a teď zase nabírá na síle s druhou vlnou. Já myslím, že to je přirozená reakce a naštěstí ta dobrá stránka v nás v krizových situacích se vždycky projeví a vyplave na povrch. Byl jsem velice příjemně překvapen tím, kolik lidí v první vlně, ale i teď v druhé, je ochotno naprosto nezištně pomáhat a přispět k tomu, abychom se z toho rychle dostali.“

Ještě jedna věc, kterou bychom mohli rozkrýt. Jak se orientovat v klubku informací, které se na nás valí?

„V dnešní době je složité, zorientovat v tom, co je zrno a co plevy i pro lidi, kteří s informacemi pracují den za dnem, natož pro běžného občana a konzumenta informací v různé podobě. Lidé mají svoje starosti a málokdo z nich má tolik času a vzdělání, aby mohl denně studovat více zdrojů a ověřovat si informace. Samozřejmě, někdo by řekl, že k tomu je snadná cesta a to je vzdělání. Ale ne všichni můžeme mít dvě vysoké školy, ale i když je budeme mít, tak nám to nezaručuje, že nepodlehneme dezinformacím. Dezinformacím podléhají i lidé velice vzdělaní a dost často, řekl bych. Takže to vodítko je i v hodnotách, protože nemusím mít úplné povědomí o všem, ale měl bych mít jasno v hodnotách v tom, co považuji za správné a žádoucí a v tom, co jde mimo tento rámec. Tím pádem informaci která bude směřovat proti tomu, co já považuji za správné, tak budu tak nějak a priori filtrovat. Samozřejmě k tomu můžu přidat další nástroje, jako je důvěra ve zdroje, kterým věřím.“

Alena Zárybnická natáčí Zálety s generálem Petrem Pavlem

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek, minule tu se mnou byl herec Miroslav Táborský a tady je jeho otázka pro vás. „Zajímalo by mě, jestli česká armáda používá některý z vynálezů Járy Cimrmana.“

„Netroufám si říct jestli česká armáda, ale pro mě byli Cimrmani vždycky neuvěřitelným zdrojem inspirace a já jsem je dokonce používal jako takové uklidnění a kotvu, když jsem byl třeba v pozici náčelníka generálního štábu a měl jsem spoustu těžkých jednání a z některých jsem odcházel opravdu frustrován, tak vždycky když jsem usednul do auta, tak jsem tam měl nachystané CD s Cimrmanem a pouštěl jsem si některé hry, u kterých jsem se zase uklidnil a myslím, že armádě je nejbližší hra Blaník a v ní je mnoho různých inspirací a zkušeností, které si dnešní armáda může brát jako měřítko. Myslím, že občas si poslechnout něco takového vrátí člověka na zem a ukáže mu některé situace v jejich absurdnosti a uvědomíme si, že ne všechno musíme brát vždycky stoprocentně vážně a hlavně že jsou tady takové univerzální pravdy, které se prolínají historií a je úplně jedno, jestli se ty situace udály před několika staletími, nebo před několika dny, protože mají obecnou platnost.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová