Před každými Brankami čtvrt hodiny pracuju na své šprechmašině, směje se Petr Vichnar
Ačkoliv jeho profese zůstává stále stejná a pětačtyřicet let je zaměstnancem jedné firmy, troufám si tvrdit, že jeho práce je pestrá jako málokterá jiná. Napínavá, plná emocí a přitom objektivní a přesná. Několikanásobný držitel Ceny TýTý Petr Vichnar je dnes hostem Záletů.
Když byl Petr Vichnar ve čtvrťáku na fakultě tělesné výchovy a sportu, všiml si inzerátu na nástěnce, že redakce sportu Československé televize vypisuje konkurz na sportovního komentátora a tak to kdysi všechno začalo.
Pamatuji si správně, že jsi před fakultou tělesné výchovy maturoval na gymnáziu Nad Štolou ve sportovně zaměřené třídě?
„Ano, a pak jsem řešil co dál, protože jsem miloval českou literaturu, mateřský jazyk, tak jsem chtěl jít na filozofickou fakultu, akorát jsem váhal, jestli si k tomu hlavnímu oboru mám vzít divadelní vědu nebo něco podobného. A moje moudrá maminka mi řekla, že budu denně 12 hodin po uši v knížkách a já jsem sportovec, tak jestli si k tomu nechci vzít tělocvik. Chvilku jsem váhal, byl jsem profesionální basketbalista a pak jsem se rozhodl, že si vezmu tuhle kouzelnou kombinaci tělocvik a čeština. To znamenalo v posledním ročníku na gymnáziu denně cvičit gymnastiku, protože to nebyl zrovna šálek mé kávy, ale dokázal jsem nacvičit takové ty vstupní přijímací sestavy a byl jsem přijat. Pak mě čekalo pět let krásného studia. Studovat tělocvik, to není jen dělat kotrmelce, ale taky pedagogika, psychologie, anatomie, fyziologie a tak dále. Pro mou budoucí profesi myslím ideální vzdělání.“
Kdybys sám o sobě měl říct jedinou větu, která by byla v podtitulu, možná vzkaz mladým, začínajícím novinářům a komentátorům, co by stálo pod jmenovkou Petr Vichnar?
„Pokora. Ta naše profese, to je služba. My sloužíme našim koncesionářům, chtěl bych jim říct, že v určitém momentu jejich kariéry budou i známí, někteří i slavní. A je pořád potřeba myslet na to, že k té profesi je potřeba přistupovat s pokorou, že my nejsme žádní populárové, žádné hvězdy, ale novináři, kteří by měli dělat co nejlépe svoji profesi. Dnes je to čím dál složitější, protože publikum je vzdělané díky internetu, ve sportu máme tak zdatné diváky, že je čím dál těžší najít nějakou zajímavou informaci, nebo se trefit do momentu, kdy ten divák potřebuje nějak doplnit své znalosti. Ale o to je to zajímavější. Jsou to nové výzvy, já když jsem začínal, tak informační zdroje prakticky neexistovaly, my jsme prakticky čerpali jen z ČTK nebo denního tisku, takže to znamenalo daleko více komunikovat s těmi sportovci, daleko víc s nimi přijít do styku, ptát se jich, neustále je otravovat a bylo to svým způsobem zajímavé, protože jsme s nimi neustále byli v kontaktu, to už myslím dnes tolik není.“
Chtěla bych se zeptat na moment, kdy ti při komentování došla slova.
„Jednou se mi stalo před nějakým volejbalem, že mě zradil hlas, tak jsem celou noc dělal všechno možné a pak jsem to jakž takž odkomentoval, ale to je jedna věc. Druhá věc je ta záležitost, kdy člověka přemohou emoce, síla okamžiku, což by se nemělo stávat, protože jsme profesionálové a měli bychom být vždycky nad věcí. Ale pár takových momentů bylo. Zase se musím vrátit k Naganu a slavné nájezdy s Kanadou v semifinále, kdy jsme se po tom vítězném zákroku Dominika Haška spontánně oba začali do mikrofonu řvát, tak jsme se rozbrečeli. Ale myslím, že to nikomu nevadilo, všichni řvali a slavili. My se s Robertem vypnuli, chvíli jsme si utírali slzy a pak jsme se zase zapnuli a začali jsme povídat. Nikdy nezapomenu na to, že když jsem dovršil 60 rok svého života, tak jsem moderoval v Paláci kultury jakousi akci, která se jmenovala Profesní setkání a někdy v létě toho roku 2013 jsem najednou začal na chodbách potkávat známé sportovní obličeje, Věru Čáslavskou, Mirku Knapkovou, Dominika Haška, Kateřinu Neumannovou a tak dále. A oni se tak na mě potutelně usmívali a já si říkal, co se děje, a najednou ta dáma, co to organizovala, si vzala slovo a řekla, že brzy oslavím kulaté narozeniny a že mi přišli poblahopřát olympijští vítězové. Každý přišel, bylo jich 13 a pověsili mi na krk svoji zlatou medaili, včetně Věry Čáslavské. Musím říct, že jsem byl v obrovských rozpacích, říkal jsem si, jaké právo mám mít na krku takové medaile. Druhý takový dojem byl, že to bylo hrozně těžké, sotva jsem to udržel na krku. Pak jsem je samozřejmě vrátil, ale byl to neuvěřitelný okamžik, já jsem pak šel za Dominikem Haškem a říkal jsem mu, co je to napadlo a on řekl ´Ty vole kdybychom nechtěli, tak bychom nepřišli.´ V tu chvíli jsem pocítil obrovskou hrdost, že si sebe navzájem vážíme, že máme něco společně za sebou.“
Tvoje profese vyžaduje koncentraci, pevné nervy, schopnost se vcítit do příběhu i nutnost udržet si nadhled. Doplnil bys ještě něco, čím by se dala profese sportovního novináře charakterizovat?
„Já myslím, že důležité je neustálé sebevzdělávání a to nejen po té faktografické stránce, protože sport je nekonečná množina informací, neustále nové a nové skutečnosti, které musíme do sebe vstřebávat. Ale protože se živíme svým hlasem, tak neustále pracovat na své jak říkala moje učitelka řeči – šprechmašině. Já před každýma Brankama se čtvrt hodiny rozmlouvám, nejdu do studia nerozmluvený. Mám takový seznam různých jazykolamů a lidových básniček, abych se dostal do té provozní teploty a i po těch letech praxe to nevynechám.“
Související
-
Máš sexy hlas, řekla Michalu Dusíkovi Ester Ledecká
Michal Dusík je bezpochyby jedním z nejuniverzálnějších komentátorů. Kromě toho je i scénáristou pořadů jako je například Sportovec roku či Zlatá hokejka.
-
Před vysíláním si často dělám taháky se sportovními výsledky
Barbora Černošková se narodila v Brně, po gymnáziu vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě. Po škole přešla z brněnského studia České televize do Prahy.
-
Když mě v 18 lákali do Ameriky, dál jsem hrál za Pardubice a jezdil ve škodovce
Zlato a bronz z olympiády, stříbro a tři bronzy z mistrovství světa, k tomu dvakrát vítězství ve Stanley Cupu a tři tituly z naší extraligy. To je jenom výběr z med...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.