Před dvanácti lety zemřela Milena Hübschmannová

16. září 2017

Tento měsíc uplynulo 12 let od chvíle, kdy při tragické automobilové nehodě v Jihoafrické republice zemřela nejvýznamnější česká romistka, docentka Milena Hübschmannová. Bylo jí 72 let. Sestavila česko-romský slovník, pracovala v Československé akademii věd i v Československém rozhlase. Po revoluci se zasloužila o možnost studia romistiky na pražské Filozofické fakultě. Více Iveta Demeterová.

Paní Milenu si připomeneme z dob, kdy pracovala v tehdejším Československém rozhlase. Zajdeme do archivu a ohlédneme se za rokem 1979. V té době byla Milena dobře známá mezi Romy a často je navštěvovala u nich doma, kde byla vždy vítaným hostem. Tématem byl romský jazyk a romipen – romství a hrdost na něj.

1. Kdo Romem nebyl, Romovi nevěří

„Pamatuju si, že když jsem šel tenkrát do první třídy, tak jsem si šel sednout dozadu. Prostě jsem byl černej, vepředu seděli bílí… My jsme žili ve strachu. Dalo by se i říct ve strachu a v ponížení. A pořád to v nás je! Moje děti už jsou třeba průbojnější, ale já když přijdu tady u nás na Kladně do nejhorší putyky a oni mi nenalejou, tak se otočím a odejdu pryč. Zatímco když mému synovi odmítnou nalít, hned se ptá: „A proč? Copak já nejsem člověk jako vy?“ On se nedá. Ale já to mám v sobě, že jsou ostatní něco lepšího než já. Rozumíte mi?

Milena Hübschmannová: „Ale ano, rozumím. Až moc dobře. Romské přísloví říká: „Ko Romes kena sal, Romen kena paťas“. Kdo Romem nebyl, Romovi nevěří. Ale vy si nedovedete představit, jaké je to být Romem. A já si myslím, že naši předkové měli svou hrdost. Cítili se poníženi, že jsou Cikáni, ale byli hrdí na to, že jsou Romové.“

2. Proč bychom se měli stydět?

Romistka Milena Hübschmannová

Milena si s Romy ráda povídala romsky a oslovovala různé věkové kategorie.

Pětasedmdesátiletá paní Šonta říká: „Gadžové jsou lidi a Romové jsou také lidi. Úplně stejní lidi. Mají duši stejně jako my, dovedou mluvit jako my. Proč bychom se měli stydět za svou krev nebo za svou barvu? My si pořád musíme to naše držet.“

A pokračuje: „Náhodou jsem měla dost světlého muže, a proto mám i dcery světlé – vidíš? Všech osm mých holek je skoro jako Češky, jen kluk je černej po mně. Ale kdybych měla černý děti, budu je mít stejně ráda jako ty bílý.“

3. Lidská různorodost se vyvíjela po staletí

„Chceme znát vědeckou pravdu. Chceme poznat sami sebe a chceme, aby nás poznali i ostatní“, říká dělník od vodohospodářských staveb. Dobře, promluví věda, a to nejdříve antropologie, věda o tělesných znacích lidí a o lidských plemenech. Reprezentuje ji doktor přírodních věd Miroslav Prokopec z Ústavu hygieny a epidemiologie:

„Skutečnost, že dnes na světě žije jeden druh člověka, Homo Sapiens Sapiens, neznamená, že by všichni vypadali stejně. Kolem sebe vidíme lidi různých podob, včetně lidí různé barvy pleti. To jsou znaky, které se vytvářely po hrozně dlouhou dobu, statisíce let, tím, že lidé těchto skupin žili odděleně v různých životních podmínkách. A těm, kteří žili v tropech, se v kůži usadil pigment. Na druhé straně lidem ze střední ho pásma, kde je slunečního záření méně, zůstala kůže světlejší. Tyto znaky přizpůsobení se za tu dlouhou dobu ustálily, takže dnes není překvapením, když se někdo přestěhuje například z tropického do mírného pásma, že už se mu znaky nezmění. Tedy ne viditelně a rychle během několika generací.“

4. Romové pocházejí z Indie

Vyspělost kultury naprosto nezávisí na tom, jaké barvy pleti lidé jsou.

„Věda zjistila indický původ Romů už koncem 18. století, mimo jiné díky podobnosti romštiny se středoindickými a severoindickými jazyky.“

Jazykověda byla věda, která na indický původ Romů upozornila. Záznam porovnávání podobnosti romštiny s hindštinou si můžete poslechnout v přiloženém audiu.

autor: ide
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.