Povídáček od Věry Finy vám přináší poznání, že reálný svět chutná i voní víc než ten virtuální

8. září 2017

V pátek 8. září pro vás Český rozhlas Hradec Králové připravil od 10:00 další přímý přenos z radiokavárny v Havlíčkově ulici. Hostem bude Věra Fina - autorka opravdových knih s duší. Příjemný poslech!

Ženy v jejím věku mají své dvorní kadeřnice, manikérky, švadleny. Ona má svého dvorního kmotra, který pokřtí další její knihu. Tentokrát pohádkovou o skřítkovi Povídáčkovi ze země Srdce, který přichází dětem i dospělým otevřít svět fantazie a lásky. Přináší poznání, že reálný svět chutná a voní víc než ten virtuální.

Povídáčkovo motto zní: „Zázrak přijde, když otevřeš srdce … TEĎ!“

Spisovatelka Věra Fina, autorka knih s duší, křtí knihu Moje knížka v radiokavárně Českého rozhlasu v Hradci králové v pátek 8. září 2017 v 10:00 hodin. Kmotry budou Laďa Kerndl a Carolina Mia Finová.

Jste srdečně zváni!


Věra Fina je také autorkou úspěšných knížek s duší: Máma a Velká Máma.

Obyčejná holka, máma, babička, kamarádka, přítelkyně a spisovatelka tělem i duší.

Poetické vzpomínání na jedno dávné dětství. Obyčejné příběhy, obyčejné vzpomínky a chvíle jsou protkané básněmi a fotografiemi. Vše z autorčina vlastního šuplíku.

Kniha Máma je výletem do dávných dob. Do dob zalitých sluncem, do dětství. Do časů, kdy se život sdílel bez facebooku, kdy se ještě nosila morálka, kdy si pánové při zdravení zvedali klobouky a sousedky si nosily v neděli na ochutnání své koláče. V rukou držíte čtení obyčejných dětských vzpomínek. V dnešním hektickém světě je to skutečné zastavení a pohlazení na duši.

Povídáček od Věry Finy vám přináší poznání, že reálný svět chutná a voní víc než ten virtuální

Kniha je posílána do světa s osobním věnováním, podpisem a otiskem razítka, které je ručně vyrobené knize na zakázku. Kniha může být i nádherným dárkem přímo na míru. Stačí autorku knihy požádat, komu jej má věnovat.

Její první knihu Máma vydal manžel Věry v době, kdy onemocněla
„Tehdy jsem slíbila, že jestli se z toho vylížu, napíšu druhou knihu. A to jsem dodržela. Jmenuje se Velká máma, protože to, že tu teď jsem, považuju za něco velkého,“ směje se autorka, která napsala svůj příběh jako naději pro ostatní pacienty.

Věra Fina, autorka opravdových knih s duší, křtí v našem radioklubu své nové dílo s názvem Moje knížka. Kmotrem je zpěvák Laďa Kerndl

Velká máma. je volným pokračováním knihy Máma
Autentický příběh autorky. Přání z dětských let, kdy si pod naškrobenou peřinou uprostřed noci přála být velkou mámou. Tenkrát neměla tušení, jak náročná cesta velké mámy bude. Tento příběh vám nyní očima velké mámy, očima, kdy bojovala o život v zákeřné nemoci, je nabízen.

Kniha, která umí změnit pohled na svět, která vás obejme, která k vám skutečně promluví. Dotknete se krásy a kouzla života.

Kmotrem knihy Velká máma se také stal zpěvák Laďa Kerndl. Člověk s velkým srdcem na dlani.

Věra Fina, autorka opravdových knih s duší, křtí v našem radioklubu své nové dílo s názvem Moje knížka. Kmotrem je zpěvák Laďa Kerndl

Ukázka z knihy Moje knížka: Kapitola patnáctá … duch lesa
Povídáček s Nosáčkem zvedli hlavy vysoko do koruny stromů. Tam, kde se usadil duch lesa. Nosáček se přikrčil k Povídáčkovi a pevně se ho chytl za cíp jeho pláštěnky. Přeci jen byl menší a mladší. A menší a mladší, bychom měli chránit a starat se o ně.
„Dobrý den, duchu lesa. Dva všeho znalý ptáčci Čimča a Rára nám poradili cestu ke staré lípě, kde sídlí duch lesa. Vy tolik toho víte a znáte. Máme prosbu velikou … hledáme odpověď na otázku, kudy vede cesta do města?“
Barevný roj, duch lesa se prolétl kolem zpívající lípy. Ach ta vůně….tolik bylin, listí, jehličí i květin. Najednou to vonělo tak omamně. To by se tak líbilo motýlu Benjamínkovi. Vzpomněl si Povídáček na svého veselého, barevného kamaráda z louky.
„Dobrý den, milý tuláci.“ odpověděl slušně duch lesa.
„Většinou dostávám opačnou otázku. Většinou se hledá cesta z města. Do zóny klidu a pohody. Do přírody, do lesa, luk a hájů…“ pokračoval duch lesa.

„Ve městě je dům s velkou zahradou. V ní běhá pes Black a v domě bydlí holčička s kouzelným jménem Mia. Tu hledáme.“ řekl Povídáček.
„Je jí určitě moc smutno. Já jsem se jí ztratil. Byl jsem unesen, protože jsem neposlechl. Je to moc dlouhá příhoda. Ale věřte mi duchu lesa, potřebujeme pomoct, abychom pomohli Mie.“ Smutným hlasem sdělil Povídáček.
Duch lesa naslouchal a pak pravil.
„Vzpomínáš, co na Tebe volali na počátku Tvé pouti za malou Miou vzrostlé, moudré borovice?“ Povídáček pokynul hlavou.
„Tak to je dobře. Zopakuj mi ta slova, prosím.“ Vyzval duch lesa Povídáčka.
„Věci nepřicházejí přílišným chtěním, ale radostným očekáváním…“ odpověděl Povídáček.
„Tak, přesně tak. Ničeho se neboj. Tvá touha najít Miu je tak veliká, že není možné, aby se někam vytratila. Aby se tak nestalo. Věříš a to je ta síla, co Tebe i Nosáčka žene vpřed. Jen moc a moc to tlačíš před sebou. Někdy nechej věci plynout. Volně a lehce…“ V ten moment prolétlo kolem nich peříčko. Možná patřilo jednomu ze dvou holubů,které tak moc rády sedávali v koruně staré lípy. Duch lesa do něho jemně fouknul.
„Vidíš, to pírko je unášeno větrem, svoji silou a chodem vteřin na tomto světě. Ty nejlépe víš a znáš, že jen zklidnění a ztišení, přinese krásu a rozmanitost všedních dnů. Jen tak se stává cesta k cíli nádhernou. Spěch je marnost. Je to jako rozbitý džbán plný vody…“ moudře vyprávěl duch lesa.
„Vím, že ne vše je na světě dobré a správné. Pokračoval v rozmluvě duch lesa. Některé věci a bytosti nepředěláš. Jako třeba jedovatou houbu Eufrozii, která se támhle pod keřem krčí a ničemně vymýšlí, co by komu provedla. Jak by cosi či kohosi otrávila …“

Povídáček od Věry Finy vám přináší poznání, že reálný svět chutná a voní víc než ten virtuální

„Kudy máme jít dál za naším cílem?“ podrbal se za ouškem Nosáček.
„My nejsme peříčka, aby nás nesl vítr?“ pokračoval Nosáček.
Duch lesa se rozvlnil, tiše zadul a slabým tónem rozezpíval lípu.
„Jsi vším, čím si budeš přát.“ dodal duch lesa a vyzvedl oba kamarády do koruny stromu. Ti se objali a duch lesa foukl silněji, z plných plic. Povídáček s Nosáčkem se ve víru zatočili a ten je vynesl skoro do mraků. Nechali se volně nést na modrém blankytu a letěli vzduchem, krajinou. Nad polem a řekou. Vzduch je volně kolébal a skutečně se stali na malou chvíli obyčejným holubím peříčkem. Duch lesa věděl, kam je nasměrovat. Tak, jak to chodí i v životě. Naučme se věřit, že běh života vám vždy přinese to, co potřebujeme.
Dva kamarádi se drželi v objetí a bylo jim spolu dobře. Pomaloučku a polehoučku se začali snášet k zemi. Duch lesa ještě na dálku zavlnil vzduchem a kamarádi dopadli do kupky sena velmi měkce. Sena, které patřilo ovcím jedné farmy.

autor: KLO
Spustit audio