Pokaždé mě potěší, když děti říkají Kašpárek a ne šašek nebo klaun, říká lidový loutkář Jiří Polehňa

13. leden 2022

Loutkové divadlo mu učarovalo v dětství, ale až po vojně v roce 1976 začal pracovat v loutkářském souboru Hradeckého amatérského divadla HAD. V roce 1991 se začal učit "loutkařinu" na ZUŠ. A proč se výrobce loutek Jiří Polehňa označuje za lidového loutkáře? Je to tím, že má pouze lidovou konzervatoř u prof. Jana Dvořáka a jinak je samouk.

Známe se z divadla a také ze školy, protože máme stejně staré děti, tak si tykáme. Troufám si ale říct, že kdo z Hradečáků tíhne k tomu dramatickému umění, tak že tě zná.
To já doufám také. Protože jsem léta učil na literárně dramatickém oboru v hradeckých Jesličkách, tak si myslím, že sem tam mě někdo zná, ano.

Děti jsou z loutek vykulené. Dokonce nějaký chlapeček, když se roztáhla opona, říkal: jé, ono je to 3D. Tak to bylo pak dost těžké.
Jiří Polehňa, lidový loutkář

Znají tě i jinde, protože jsi před časem dostal poměrně pěkné ocenění, děkovný dopis od ministra kultury Daniela Hermana?
To bylo velice překvapivé, protože jsem to skutečně vůbec nečekal. Ale potěšilo mě to, samozřejmě.

Čtěte také

Proč se celý život věnuješ loutkám? Sbírání cen to asi nebude.
Ne, to rozhodně ne. Když jsem byl v pubertě, tak jsem chtěl malovat, ale protože mi to moc nešlo, šel jsem na stavební průmyslovku. A potom na vojně jsem začal vyřezávat ze dřeva a zjistil jsem, že ty vyřezávané věci se dají také namalovat. A to mě pomaličku táhlo k tomu, že jsem se začal jako výtvarník trošičku věnovat loutkám. A už mi to zůstalo, ale nejen to, pak jsem s těma loutkami i dokonce začal hrát.

Označuješ se za lidového loutkáře, co to přesně znamená?
To znamená, že jsem pošel z lidu. Ale absolvoval jsem, což byl docela významný počin, lidovou konzervatoř s prof. Janem Dvořákem, a pak ještě jednu výtvarnou konzervatoř, ovšem jinak nemám vůbec žádné divadelní vzdělání. Takže spíš skutečně pocházím z lidu.

Čtěte také

Nejdůležitější je určitě chuť hrát a bavit děti.
To se přesně projevilo teď v covidové situaci. Když se nehrálo, tak jsem najednou úplně chcípnul, protože mi to strašně scházelo. V druhém pololetí už se celkem hrálo a to člověka nabíjí. Život má zase trošku smysl.

Jsou dnešní děti z loutek tak nadšené, jako jsme bývali dříve my? Protože vliv elektroniky je obrovský, vše je velmi rychlé a loutky tak mohou působit jako určitý paradox.
Děti jsou z loutek vykulené. Dokonce jsem zaslechl, a to se mi potom těžko pokračovalo, že nějaký chlapeček, když se roztáhla opona, říkal: jé, ono je to 3D. Tak to bylo pak dost těžké. Ale pro ně to má, myslím si, úplně stejné kouzlo jako pro mě, když jsem byl malý. Je to průhled do úplně jiného světa.

Když se představení podaří, tak děti reagují pěkně všude. Pokud člověk slyší jejich odezvu ze sálu, je to jako pohlazení po duši.
Jiří Polehňa, lidový loutkář

Možná, kdybys vymyslel nějaký horor pro děti, o tom jsi nepřemýšlel?
Ne, to si zase děti nezaslouží. Ony stačí pohádky jako Smolíček Pacholíček nebo Perníková chaloupka, to jsou docela solidní horory.

Vzal jsi dnes s sebou dřevěného Kašpárka. Tahle loutka patří k tvým nejoblíbenějším?
Když jsem tady byl minule, tak jsem měl u sebe poslední loutku, kterou jsem vyřezal. A tak jsem dnes vzal tohoto Kašpárka, protože to je skutečně moje první loutka. Z konce 70. let minulého století.

Čtěte také

Myslíš si, že každé loutkové divadlo by mělo mít svého Kašpárka? Je to taková typická česká tradice?
Myslím si, že všechno by se mělo dělat s mírou. Čili i těch kašpárků by mělo být tak nějak přiměřeně. Ovšem vždy mne potěší, když děti říkají, že je to Kašpárek, nikoliv šašek nebo klaun.

Jiráskův Hronov, Loutkářská Chrudim, slavnosti na Kuksu, to jsou místa, kde nechybí žádný loutkový nadšenec. Které místo je tvé nejoblíbenější?
Podle počtu navštívení to bude určitě Loutkářská Chrudim, protože tam už jezdím od let 1978 či 79 a ještě jsem ani jednou nevynechal.

Čtěte také

Jsou všechna tvá představení autorská?
Ty, co hraji já, tak ano. Protože jak je slyšet z rádia, mám špatnou výslovnost a děti si nezaslouží, aby jim hrál člověk se špatnou výslovností. Musím si tak napsat text, ve kterém ta písmenka, která špatně vyslovuji, prostě nejsou. V jsou-li tam, tak je vždy říká nějaká negativní postava, nikdy ne hrdina.

Takže něco vymyslíš, napíšeš scénář a pak si vyrobíš loutky?
Asi tak. Ale ono to spíš jde jedno s druhým nebo respektive současně. Ovšem říkala jsi to správně, vymyslím si scénář, protože nemám žádný scénář napsaný. Když jsem to tak počítal, měl bych mít v kebuli mezi sedmi až osmi hodinami textu.

Čtěte také

A kolik už je vyrobených loutek?
Nemám ponětí. Bude to něco mezi 100 a 200 loutek. Nikdy jsem si nenechával dělat loutky, protože si sám víc vyhovím představě, kterou mám.

Tento týden jsi zveřejnil příspěvek, že se tvé loutky hádají. Co si pod tím máme představit?
To je zajímavá záležitost. Covid mě připravil o krásný závěr roku, protože jsem měl jet hrát do Dublinu a posléze do Liverpoolu. Leč 4. prosince jsem byl pozitivní a kufr zůstal sbalený doma. A teď, když jsem začal hrát, tak jsem se na to připravoval a zjistil jsem, že dvě loutky se během té doby v tom pytli asi popraly. Vůbec jsem je nemohl rozmotat, musel jsem přestřihat nitě, abych je vůbec dostal od sebe.

S loutkami už jsi hrál různě po světě, kde reagují děti nejlépe?
Když se představení podaří, tak děti reagují pěkně všude. Když se nepodaří, tak zase nereagují nikde, samozřejmě. Ale když člověk slyší jejich odezvu ze sálu, tak jako je to pohlazení po duši.

Celý rozhovor Pavly Kindernayové s lidovým loutkářem Jiřím Polehňou si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

Spustit audio

Související