Pokaždé mám radost, když vidím, že má fotka žije mezi lidmi, směje se fotograf Jaromír Chalabala

21. prosinec 2021

Fotograf a bývalý novinář Jaromír Chalabala patřil jako reportér k výrazným tvářím televizního zpravodajství. V roce 2013 se však rozhodl naplno věnovat fotografování a je dokonce autorem i dvou úžasných fotografických knih. O tom všem si teď budeme povídat.

Jaromír Chalabala ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Jaromír Chalabala vyrůstal v České Třebové, kde už v 16 letech točil první reportáže pro místní televizi. Od roku 1996 pracoval pro televizi NOVA a v roce 2013 se rozhodl pro velkou změnu. Od té doby se naplno věnuje fotografování. Své snímky s úspěchem uplatňuje ve světových fotobankách. Je autorem dvou fotografických knih - Pražská záchranka ve 155 fotografiích a Životy pražských hasičů.

Přišel jste do televize Nova v roce 1996. Řekl bych, že to byl u nás takový zlatý televizní věk. Tenkrát z vás reportérů obrazovka dělala velké hvězdy.
Já jsem se nikdy za hvězdu nepovažoval. Ale je zvláštní, že já na to období nemám nějak extra sentimentální vzpomínky. Spíš to považuji za svá jalová léta. Myslím si, že jsem spoustu věcí dělal špatně a až ke konci, když jsem se rozhodl odejít, jsem to možná dělal trochu dobře.

S Letištěm Václava Havla spolupracuji moc rád. Příběhy kolem letectví. Ale každá profese, když jsou tam nadšení lidé, je skvělá.
Jaromír Chalabala, fotograf a bývalý novinář

Jak jste se vůbec dostal do televize? Byl to váš sen? Protože už v České Třebové, odkud pocházíte, jste koketoval s televizním zpravodajstvím.
Byl to můj dlouhý sen, opravdu jsem chtěl na obrazovku. Pracoval jsem pro regionální kabelovou televizi v České Třebové a dospěl jsem k závěru, že by bylo dobré se něco opravdu i naučit. Zavolal jsem do regionálního studia Novy v Hradci Králové, jestli bych mohl přijít na neplacenou stáž. A oni mi po těch dvou týdnech nabídli místo. Stáž se proměnila v regulérní zaměstnání.

Vy jste, tuším, jezdil hodně točit reportáže o dopravních nehodách.
Ano, krev, vraždy, požáry a zločin. To byl můj denní chléb. Ale bližší vztah k záchranářům, hasičům a vůbec těmto profesím jsem měl už předtím. Dnes sklízejí veřejný obdiv, ale tenkrát to tak ještě úplně nebylo. Tehdy to nebyly profese na piedestalu, ale já jsem k nim vzhlížel už od dětství.

Čtěte také

Jste také autorem dvou knížek o pražských záchranářích a hasičích. Proč jste potom odešel od novinařiny? Už jste toho měl dost?
Asi mě to přestalo bavit. Když jsem dával výpověď, tak jsem svému tehdejšímu šéfovi říkal, že už tam nechodím rád. A to byl vlastně jediný důvod. Nebyla to špatná práce, možná mě pálilo dobré bydlo. Ale tak chápu, že lidé se musí nějak živit a nemají někdy tu výhodu, kterou jsem měl tenkrát já, že jsem neměl žádné závazky a mohl jsem si dovolit říct tuhle větu.

Hned potom jste odjel na Srí Lanku, kde jste nějakou dobu žil?
To byl už můj plán. Tři roky jsme tajně připravoval, že bych dal výpověď a zkusil se živit fotografováním. A pobyt na Srí Lance mi k tomu přišel jako ideální.

Čtěte také

Fotografuje také letadla, to se mi moc líbí. Já mám letadla rád.
S Letištěm Václava Havla spolupracuji moc rád. To je prima. Mám možná větší vztah k cestování než k těm samotným létajícím strojům. Příběhy, které se vinou kolem letectví, ať už to jsou lidé stříkající odmrazovací kapalinu na letadla, nebo palubní personál, který vás přivítá. Teď jsem naposledy cestoval a byl jsem úplně u vytržení, když se letuška na dlouhém letu podívala na palubní vstupenku a řekla: vítejte zpět na palubě. A řekla to s takovou radostí. Každá profese, když jsou tam nadšení lidé, je skvělá.

Pojďme se vrátit na Srí Lanku. Jak dlouho jste tam žil?
Nakonec 13 měsíců.

Čtěte také

Jak se tam žilo? A co vás živilo?
Fotografie. Prodával jsem snímky, které jsem nahrál elektronicky přes internet, přes redakční systémy do agentur. A oni je buď schválili nebo neschválili, prodaly se či neprodaly. A to mě tam živilo. Fotografoval jsem chvilku Srí Lanku a chvilku psa, kterého jsem si tam přivezl. Labrador Sam je původem z útulku u Kladna a dostal se až na Srí Lanku. On si sám platí nájem. Vydělává si na nájem, vydělává si na lékařskou péči, ale teď už je to stařičký pes, takže má i svůj důchod.

Co zmíněné fotografování hasičů a záchranářů? To byla zakázka nebo jste to dělal rád sám pro sebe?
To jsem dělal moc rád a zároveň z toho vznikla nabídka od obou organizací. Teď nedávno i od královéhradecké záchranné služby, aby vznikla série dokumentárních fotografií.

Čtěte také

Jaké to je, sledovat práci těch, kteří bojují často o životy ostatních v danou chvíli?
Když jsme se bavili o mých zpravodajských letech při zlaté éře Novy, tak tenkrát jsem to snášel líp. Jak jsem říkal, byla to telecí léta. Teď ve chvíli, kdy si vše víc uvědomuji, i mě už potkaly v životě nějaké situace, kdy jsem záchrannou službu potřeboval sám nebo mí blízcí, tak to vnímám trochu jinak. Přistupuji k tomu s mnohem větším respektem. Bylo i pár situací, kdy jsem jim něco podržel nebo přinesl. Je to snad lidsky pochopitelné, že tam nebudu jen stát a mířit foťákem.

Váš kolega, fotograf Martin Veselý, který má i několik cen Czech Press Photo, mi tady nedávno říkal, že ho nejvíc baví fotografování, které někomu pomáhá. Udělal pár velkých fotografií, třeba kluka bez nohy, a díky jeho snímku se podařilo vybrat peníze a sehnat skvělou protézu. Jaké focení baví nejvíc vás?
Martin má výhodu v tom, že on je čistě zpravodajský fotograf. Takže tam jsou fotografie, které pomáhají, možná častější než u mě. Já jsem vždy spokojený, když vidím, že má fotka žije. Ať už kdekoliv. Když ji vidím jako ilustrační fotku na internetu nebo jako vylepenou reklamu na stánku nebo na zastávce tramvaje. Pokaždé mi to udělá radost.

Jaromír Chalabala ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Co vás čeká v nejbližší době? Nějaké fotografování nebo zase odletíte někam na cesty?
Teď to je takové průběžné, cesty se opravdu špatně plánují dopředu. Ať už kvůli mému psímu dědečkovi Samovi, a také jsou stále různá cestovní omezení. Ale věřím, že se něco najde.

Celý rozhovor Jakuba Schmidta s Jaromírem Chalabalou si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související