Podle zvuku rolničky poznáte, jestli se dravec drbe nebo jde okolo ježek

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Stanislav Menclík přišel do studia samici sokola stěhovavého

Dnešní host je profesionální chovatel dravců. Stanislav Menclík se narodil v Litomyšli, ale pochází z Hrušové. Vyučil se soustružníkem, ale po vojně už se do haly nevrátil. Pracoval ve Spojených státech a po návratu do Česka se začal věnovat sokolnictví naplno.

Kdy jste si pořídil svého prvního dravého ptáka? A kde se vzal ten nápad?

„První dravec byl krahujec, samička a to bylo tak před třiceti lety. Cesta byla v podstatě zajímavá a jednoduchá. S mým dlouholetým kamarádem Danem Pytlíkem, se kterým jsem od dětství vyrůstal a dělal sokolnictví, jsme chtěli chovat holuby. A jeden pán v té době měl ty holuby a jestřába. Denně jsme k němu chodili a pomáhali. Za odměnu jsme mohli jít s tím dravcem létat. Za dva roky nám umožnil si pořídit prvního dravce a začali jsme dělat to pravé sokolnictví.“

Ke správnému výcviku je nezbytná celá řada pomůcek, takzvaná sokolnická výstroj. Tu bychom mohli rozdělit na to, co má sokolník a na to, co má sokol. Zaujalo mě třeba vábítko. Jak vypadá?

„Vábítko napodobuje kořist. Dřív to byla taková podkova ušitá z kůže, vycpaná kůží nebo látkou a z boku jsou na ní připevněná kachní nebo bažantí křídla. Nebo už se tam ani nedávají, je tam jen roztřepená kůže. To je tělo vábítka, pak je obratlík, mosazný nebo ocelový, to je na hlavě vábítka a pak je kožený dloužec, provázek. Ten se dobře drží v ruce, vábítkem točíte a učíte na něm toho dravce jíst. Učíte ho, že když vylétne, začnete točit vábítkem, dravec přilétne a dostane ho zadarmo. Ale podruhé, potřetí na něm dostane jídlo, pak ho dokrmím na pěsti, dám mu čepičku a dojdeme domů. Pak když přilétne poněkolikáté, tak už mu ho nedám zadarmo, já s ním uhnu a on prolétne. A já mu ho ukážu, on letí a zase uhnu.“

Sokolník Stanislav Menclík

Sokolnická rukavice patří k vašemu řemeslu od počátků, změnila se nějak zásadně, nebo je pořád stejná jako před tisíci let?

„Máme omezené možnosti vidět staré historické rukavice. Pořád to je ochrana ruky proti drápům, musí být z kvalitní kůže, většinou hovězí nebo jelení. Dřív byla šitá ručně, ale už se nesešívá kůží nebo šlachami, dneska se používají nylonové nitě. V podstatě se nezměnila, ale je vylepšená.“

A co výbava dravce, čepička ho má zklidnit, ale co rolničky, to mu nevadí?

„Zvykne si, je to první věc, která se mu nasazuje, když ho koupíte. Dravec hned dostane celou výstroj. Na nohy se mu upevní chvatová poutka, nad ně rolničky se jménem sokolníka a telefonním číslem. Rolničky se používaly odjakživa, protože ho podle těch rolniček najdete. Když ho máte doma, tak podle zvuku poznáte, co dělá. Jinak to zní, když se podrbe, když se oklepe. Když se kolem půjde projít ježek, tak taky poznáte podle zvuku, že na něco vyráží.“

Co je pro dravce nejtěžší, aby se naučil?

„Nejtěžší bude ten začátek, zlomit ho v dobrém slova smyslu. Naučit ho, že nejste nepřítel, ale ten, kdo mu dává potravu a později s ním bude chodit létat.“

Co všechno musí splňovat člověk, aby se mohl stát sokolníkem?

„Musí mít myslivecké zkoušky a potom sokolnické. Tím vás to limituje i věkově, protože když nejste absolvent myslivecké školy, tak zkoušky děláte od 18 let a po jejich splnění máte minimálně jednoletou sokolnickou praxi a děláte potom sokolnické zkoušky. Když je máte hotové, tak si můžete koupit svého prvního dravce.“

Alena Zárybnická se Stanislavem Menclíkem

Od roku 2016 je české sokolnictví zapsáno organizací UNESCO na seznamu Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. Je to dobrá zpráva pro sokolníky?

„Rozhodně to byla jedna z nejdůležitějších věcí, která se podařila dnes již bývalému vedení. Musím zmínit o Petru Zvolánkovi, Marcele Medkové a Bohumilu Strakovi. Ti tomu věnovali stovky hodin svého volného času, sehnali veškerou dokumentaci, to nebylo jednoduché. To trvalo několik let jejich usilovné práce a jsme za to vděčni. Někteří lidé nemají rádi myslivce, někomu vadí lidi, co jezdí na koni, někomu sokolnictví. Říkají, že to je týrání zvířat. Můžeme na to mít svůj názor, ale vím, že správný sokolník k tomu má vztah, má to v krvi. To není sport, to je životní styl. Tím, že jsme se dostali pod UNESCO, tak máme z velké části zajištěnou budoucnost a s tím souvisí i lov.“

Pozná dravec spolehlivě svého pána?

„Ano, přikláním se ke skupině sokolníků, kteří loví s orly. Když přijdete k cizímu orlovi, dostanete ho na ruku a sundáte mu čepičku, tak se na vás podívá a nemusí se mu to líbit. Orel je víc přítulný, víc k sokolníkovi přilne.“

Poznáte podle očí, co si dravec myslí?

„Obecně ano. Pokud je v dobré náladě, tak jeho oči jsou klidné, ale když je nemocný, tak ty oči budou přimhouřené. To my říkáme, že má mandlové oko, tedy v tom tvaru. Peří má načepýřené a tak to poznáte.“

Minule tu byl sportovní redaktor České televize, Vladimír Drbohlav. A tady je jeho otázka pro vás: „Sokol při útoku prý dosahuje až 180 km v hodině při střemhlavém letu. Jsou nějaké způsoby klasického lovu, které přežívají i v Evropě?“

„Nesmí se lovit s dravci například ve Skandinávii nebo v Dánsku. Ale v celé Evropě je sokolnictví velice populární.

Stanislav Menclík přišel do studia samici sokola stěhovavého
Spustit audio