Po 14 hodinách v horizontální poloze mi nešlo stoupnout na nohy, směje se pokořitelka La Manche

8 fotografií

Vzpomenete si, co jste dělala přesně před rokem 9. července 2020?
Přesně před rokem jsem čekala v anglickém Doveru na svůj termín, až mi zavolá můj lodivod a oznámí, kdy poplavu.

Nakonec jste plavala 12. července. Jak vás napadlo zkusit jít ve stopách Františka Venclovského, prvního našeho přemožitele kanálu La Manche?
Byl to můj velký, celoživotní sen. Napadlo mne to už na základní škole, jezdila jsem na závody dálkového plavání, kde jsem potkávala lidi, kteří o kanálu La Manche mluvili. Měli ho za sebou nebo před sebou a mě to hrozně zaujalo. Tak jsem si řekla, že by bylo fajn se tam někdy ponořit do vody.

Je to z velké části psychický výkon, ale jde to ruku v ruce. Když víte, že jste dobře fyzicky připraven, tak vám to psychika potom dovolí.
Jana Procházková, pokořitelka La Manche, studentka Univerzity Hradec Králové

Dá se říct, že kanál La Manche je taková vaše rodinná tradice. Maminka o přeplavání pokusila dva dny po vás.
Ano. Ale to se bohužel nepovedlo.

Čtěte také

Po překonání La Manche jsem cítil radost, úlevu, ale zároveň i trochu lítost, že sen je splněn

Mít sen je jedna věc, ale pak ho uskutečnit, to je věc druhá. Co všechno se pro to musí udělat? Člověk asi jen tak nemůže přiletět do Anglie a říct si, poplavu do Francie.
To bohužel nebo možná naštěstí nemůže. Já jsem si termín rezervovala dva roky dopředu a předtím jsem musela vyplnit několik formulářů. Protože byl covid, tak ještě několik dalších formulářů a musela jsme také uplavat šestihodinovou kvalifikační plavbu. Takové zápisné.

Jak vypadá příprava na tak obrovský fyzický výkon? A možná také psychický, protože to musí být i zátěž na psychiku.
Určitě je to z velké části psychický výkon, ale ono to jde ruku v ruce. Když víte, že jste dobře fyzicky připraven, tak vám to psychika potom dovolí. Příprava vypadala v podstatě tak, že jsem prostě plavala a plavala. Občas jsem to kompenzovala i nějakým posilováním, zpevňováním těla a psychickou přípravou. Ale je to opravdu těžké.

Občerstvení během plavby|foto:Rory Fitgerald

Sestra vám dávala dobře míněné rady?
To pro mě bylo velkým plus. Když plavala ona, tak jsem byla u ní na lodi a viděla jsem tedy do čeho jdu. A když jsem teď plavala já, tak byla zase ona na lodi u mě. To bylo super, za to jsem byla moc ráda.

Čtěte také

Jak začít s otužováním? Člověk by měl mít především zdravé srdce, jinak se nemusíte otužování bát

Jaká potom bylo samotné plavání?
Musím říct, že to je nepopsatelné, pro mě to byl obrovský zážitek, který se těžko shrnuje do několika slov, ale pokusím se o to. Když jsem skákala do vody, tak jsem si vůbec neuvědomovala, co mě vlastně čeká. Věděla jsem, že se hrozně těším, byla jsem v euforii a ani si nepřipouštěla tu náročnost. Ani když jsem doplavala do Francie, tak mi vůbec nedocházelo, co se odehrálo. Teď zpětně to vnímám jako obrovský zážitek a strašně ráda na to vzpomínám. Bylo to náročné, ale moc krásné.

Čeká se na vhodné podmínky pro překonání kanálu?
Ano, hodně záleží na počasí. Naštěstí jsem mohla vyplavat ráno a plavala jsem přes den. Znám lidi, kteří plavali přes celou noc. Mě hodně pomohlo sluníčko, bylo mi teplo, takže jsem byla ráda, že jsem mohla plavat přes den. Vodu jsem měla 15,5 až 16 stupňů.

S mojí sestrou Zuzanou Procházkovou, také přemožitelkou kanálu La Manche|foto:Rory Fitgerald

Trasa je pořád stejná nebo se mění podle podmínek?
Trasa se hodně mění podle proudu, kam on vás zavede. Trajektorie potom podle toho vypadá. V nejužším místě je kanál La Manche široký 33 km. A teď se plave jen směrem z Velké Británie do Francie, protože to momentálně francouzská legislativa nepovoluje. Můžete plavat jen z Anglie do Francie.

Čtěte také

Martina Elhenická: Jako holka jsem brečela u bazénu, že je studená voda. Teď chci na olympiádu

Nastal nějaký krizový okamžik, kdy jste si říkala, už toho mám plné zuby a už dál nechci?
Krizi jsem představovala tak, že bych vážně přemýšlela o tom, že vylezu z vody. A to naštěstí nenastalo. Když jsem se blížila k Francii, tak jsem chytila docela silný proud, který mě od pevniny zdržel asi další dvě hodiny. Tedy asi bych to nenazvala krizí, pořád jsem věděla, že musím točit rukama, abych se tam dostala. Nakonec jsem plavala 14 hodin, 14 minut a 40 sekund.

Jaký to byl pocit, když jste se potom dotkla pevniny?
To je výborná historka, protože po těch 14 hodinách, když jsem si měla stoupnout, tak mi to úplně nešlo. Připlavávala jsem k plážičce, kde se koupali lidi a viděli velkou loď s plavcem, tak jim bylo asi jasné, že někdo plave do cíle. Ale v době covidové se mi tam nikdo nemohl ani přiblížit. Já jsem kolem sebe volala nedotýkejte se mě, nepomáhejte mi, ale pořád jsem padala, protože jsem si nedokázala stoupnout na nohy po těch 14 hodinách v horizontální poloze. Takže to bylo hrozně komické a vtipné. A hrozně fajn, kolem mě všichni stáli a povzbuzovali mě, abych dokázala vylézt na břeh. Tleskali a byli nadšení.

Jakub Schmidt a Jana Procházková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Jakub Schmidt, Český rozhlas

Celý rozhovor s dálkovou plavkyní Janou Procházkovou mimo jiné o jejích dalších sportovních i životních plánech si můžete poslechnout v našem audioarchivu.