Petr Ptáček propojil lásku k vodě, záchranářství a snahu naučit Čechy chovat se na řekách zodpovědně
Zveme vás do vodácké radioporadny. Vodáctví je u nás obrovským fenoménem. Sbalit loď, sudy a pádla, vyrazit, to je lákavé, ale víme opravdu, co děláme? Podíváme se, kde v Česku i kousek za hranicemi ještě najdeme klid a divokou přírodu bez davů lidí. A protože voda umí být i krutá, probereme nezbytné základy bezpečnosti.
Záchranář a předseda Asociace vodní turistiky a sportu Petr Ptáček je hostem radioporadny Českého rozhlasu Hradec Králové.
Vy jste člověk, který propojil lásku k vodě se záchranářstvím a snahou naučit Čechy chovat se na řekách zodpovědně. Když se podíváte na české řeky na vrcholu červencové sezóny, máte z toho obrovského zájmu spíše radost, nebo se vám jako záchranáři občas sevře hrdlo?
Obojí. Protože jsem samozřejmě rád, že je vodáctví v oblibě, že lidé nejsou jen doma, vyráží ven aktivně ve skupinách, splouvají řeky. Na druhé straně, ne vždy je asi všechno tak, jak by mělo být. Velkou míru tam hraje alkohol, mnozí lidé ani často netuší, jakou řeku a jak jedou už jedou a mají to za super prožitek, strávili čas na vodě.
Čtěte také
Ale my bychom raději tyto lidi poslali třeba někam do restaurace, tam si to užijí taky. Nemusí být zbytečně na řece, kde se jednak může něco stát a za druhé tam i ovlivňují ostatní vodáky.
Musím říci, že už se to ale začíná kultivovat, přeci jen není každému po vůli, když vidí na řece opilou posádku. Běžně jsou vidět i situace, přijede loďka, táta a máma, děti uprostřed a rodiče nejsou schopni vystoupit na břeh. Když se loď převrátí, tak nejsou schopni jakkoliv dětem pomoci a sami se topí. Jsou tak opilí, že nemohou fungovat.
Takže si někdy říkám, že to, co se občas na našich řekách děje, nevystihuje počet těch nehod a utonulých na řekách. Protože někdy to je opravdu úděsné a přitom máme maximálně 1 až 2 utonutí ročně, což je pro outdoorový sport velmi dobrá statistika.
Čtěte také
I počet záchranných akcí hasičů je maximálně do 10 ročně, kdy musí přijet a řešit nějaké vodácké nehody. To je také velmi málo na to, že se po našich řekách pohybuje okolo 800 000 lidí ročně.
Proč nás řeky stále tak neuvěřitelně táhnou?
Je to samozřejmě živel, řeka je živel, plujete po něčem, co je trošku mimo vaši komfortní zónu. Nestojíme pevně někde na břehu, nemůžeme chodit, loď musíme ovládat, musíme se nějakým způsobem s tím živlem, s řekou a vodou sžít, abychom na mohli plout.
Takže to vyžaduje respekt k vodě a k přírodě. A to je samozřejmě pro každého určitě energeticky posilující, že prostě může být na řece, na tom živlu a v uvozovkách si s ním rozumět. Protože pluje, jede řekou, užívá si krajinu. Má to takové osobní kouzlo.
Čtěte také
Myslíte si, že mladá generace ještě zná klasické vodácké putování se stanem a kytarou? Nebo dnes spíše dominují jednodenní komerční sjezdy například na raftu?
Ano, přesunuje se to ke kratším úsekům a nižším hodinám strávených na vodě. Nemám co dělat, tak si sjedu v rámci jednoho dne nějaký úsek. A i ty delší puťáky se z týdenního pobytu na vodě zmenšily na dvou či třídenní splutí. Nejoblíbenější a nejčastější délka splutí se proměňuje, ale lidé stále jezdí.
Zase to v uvozovkách vyvažuje to, že těch lidí jezdí víc, jsou dostupnější půjčovny lodí, také i díky času a penězům. Takže z těchto důvodu se vodáctví malinko proměňuje, ale stále lidé na řekách jsou.
Tak kam vyrazit a na co si dát pozor?
V našem Královéhradeckém kraji se dá splouvat několik řek, ale obvykle jsou to jednodenní úseky. Dá se ovšem mezi nimi velmi dobře přejíždět. Taková trojkombinace, kterou můžete zvolit, je například Úpa z České Skalice do Jaroměře. Hned vedle, když přejedete o pár kilometrů, dá se jet Labe ze Dvora Králové do Brodu, což je zase kousek od Jaroměře.
Čtěte také
A jako třetí se dá splouvat Metuje. Ta je bohužel přes stará koryta hodně zarostlá takže se využívá jen úsek okolo Nového Města. Ale všechno to jsou řeky, řekněme, do 20 km od sebe. A ty tři dny tam krásně můžete strávit a splouvat si každý den jinou řeku.
Když budete ubytovaní na jednom místě, třeba v Jaroměři na říční plovárně, tak můžete hvězdicovitě na tyto řeky vyrážet. A pokud chcete vícedenní splutí, dá se využít Orlice, přítoky Divoká Orlice nebo Tichá Orlice podle stavu vody. A následně pokračovat dvoudenním splutím po Orlici.
Jaký je tedy stav vody v letošní sezóně?
Letos to bohužel s vodními stavy není úplně ideální. Už někdy na začátku léta v červnu bylo vody velmi málo. Následné deště vodní stav sice zlepšily, ale přesto se pohybujeme spíše v dolní polovině sjízdnosti, než v rámci optimálních stavů.
Čtěte také
Plout se dá, ale už to chce trošku umět loď ovládat, číst řeku, umět si najít ten nejhlubší proud, kde je i nejvíc vody a můžeme tam jednoduše proplout. Takže splouvat se dají dolní úseky řek, ale není to žádná hitparáda. Přesto nemusíte nikde zásadně loď přetahovat.
Divoká a Tichá Orlice, to jsou klenoty našeho regionu. V čem je jejich největší krása?
Tyto zdrojnice Orlice jsou ještě do jisté míry nezregulované, jsou tam vysoké a hlinité břehy, řeka si tam de facto dělá, co chce, vymílá si to tam. Takže se setkáváme s desítkami kilometrů řeky částečně neovlivněné, přírodní, je i specifická svými vysokými břehy a okolní krajinou, kdy se vine hodně mimo civilizaci. Jste mimo zástavbu mezi loukami a lesy, takže je to velmi pěkné.
Celou vodáckou radioporadnu se záchranářem a předsedou Asociace vodní turistiky a sportu Petrem Ptáčkem si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
