Performerka Bradka: Oblíbená definice zní, že slam poetry nemá definici. Člověk se sám stává textem

Vy patříte ve slam poetry mezi stálice. Jak tedy nezasvěcenému tento žánr objasnit?
Naše oblíbená definice je, že slam poetry nemá definici. Víceméně se jedná o performativní umění s autorskou poezií, která musí být autorská. Ale na rozdíl od autorského čtení se při něm nesedí. Autor může zapojit své tělo, může křičet, šeptat, běhat mezi diváky, může improvizovat. Tedy je to takové živelnější. Moc hezky to řekl Bohdan Bláhovec, že slam poetry znamená stát se textem.

Před vystoupením se bojím, jaké to bude. Ale na pódium nelezu já, leze tam Bradka a té je to jedno. Neztrapním se. Bradka se ztrapní.
Radka Grohová, performerka, autorka, učitelka

Je to tedy komplexní show. Zkrátka představení.
Ano, dalo by se to tak říct. Hlavně každý performer je úplně jiný, takže tam se jde od nějakého šíleného klidně i absurdna, přes humor až po velmi vážná témata, u kterých člověk naopak spíše zmrzne, než aby se zasmál. Takže je to opravdu pestrá škála.

Čtěte také

Improvizace je umění, jak si poradit v obtížných situacích. Naučí vás jej PALEŤÁCI

Slyšela jsem, že vás k vystupování dovedlo představení na festivalu Jičín, město pohádky. Je to pravda?
Přesně tak. Já jsem tam psala do Pátkových novin. Byli jsme tam pod vedením Jardy Pokorného, takže jsem byla vyslána, řekl Ráďo, upaluj si to zkusit, podívat se na slam a zkus o tom něco napsat. A já jsem vůbec nevěděla, co je to slam poetry. Takže jsem si to googlila přes Wikipedii. Pak jsem o tom psala článek a řekla jsem si, že je to super. Když jsem se pak dostala do Brna, tak jsem šla poprvé oficiálně na slam, který nebyl jen součástí festivalového programu. A rovnou jsem se tam zapsala. Myslela jsem, že jde o běžnou performanci, ale zapsala jsem se na kvalifikaci na mistrák. Dostala jsme se do druhého kola, na mistrák pak až za dva roky, předloni.

Vy toho za sebou máte opravdu spoustu. Zkusila si i redakční práci, učíte dramatickou výchovu, máte i nějaké psaní a tvoření. Co bych mohla ještě přidat?
Ještě tancuji irské tance a máme také kapelu Lichočar. Takže je to pestré.

Čtěte také

Když se smějete, měníte sebe i svět kolem vás. Smíchocviky prvního českého učitele jógy smíchu

Máte také přezdívku Bradka. To je nějaká souvislost s vaším jménem?
To je právě to, co posluchači neuvidí. Ale já mám těch brad několik, když se snažím. Štvalo mě, že mám tučný obličejíček, a pak jsem si řekla, že si skrze tu přezdívku k němu vytvořím kladnější vztah. A taky je to přesmyčka. Je to vlastně moje jméno jen s béčkem na začátku.

Smysl pro humor máte. Musí se naučit mít rád sám sebe a být sebevědomý, aby mohl vystupovat před lidmi?
Já se třeba před vystoupením strašně bojím, jaké to bude. Bojím se, že to bude špatné a trapné, že budu trpět já a hlavně i diváci. Ale na pódium nelezu já, leze tam Bradka a té je to jedno. Takže je velmi bezpečné obléknout si tu roli, mít přezdívku a neztrapníte se. Bradka se ztrapní. Člověk si vezme nějaké brnění, se kterým může vyjít před lidi a nebojí se tolik.

Kolik z toho vystoupení je připraveno dopředu a nakolik je to improvizace?
Teď už čistě improvizuji. Naposledy jsem neimprovizovala na Duoslamu, což je básnická performance ve dvou lidech. Tam jsme měli text napsaný dopředu a bylo to zase úplně jiné, protože jsem se po 100 letech učila text. Bolelo to míň, než jsem se bála, a měla jsem na to skvělou parťačku. Měly jsme každá svůj part, ale uměly jsme obě oba. Takže jsme věděly, že když některá cokoliv zapomene, tak si to nahodíme zpátky. A vyšlo to úplně super. Hrozně jsem si to užila.

Výhoda slamu je, že divák, co se tam jde podívat, si může odnést, v uvozovkách, co chce. A co potřebuje. To se mi líbí i na poezii.
Radka Grohová, performerka, autorka, učitelka

Když je vám blízká improvizace, kdybych vám teď dala jedno slovo, jste schopná hned spatra krátce něco říct?
Můžu to zkusit.

Tak co slovo Východočech.
Ať vejdu, kam chci, cítím se jako Čech. Ponožky v sandálech, Májka v kapse. Necítím se trapně, páč tohle je ve mně. Je to o mě a já to mám tak ráda. Jsem Východočech, ať vcházím, kam chci. Když odněkad vyjdu, jsem Východočech. Občas někam zapadnu a je ze mě Západočech a občas jsem ve středu dění. Stanu se Středočechem. Co Čech, to muzikant, a tak si hraju do vlastní noty. Nosím sandále. To jsou ty správný boty. Šnycl pěkně do alobalu a jedu na výlet. Východ, západ, sever, jih, pro Čecha je všechno svět.

Čtěte také

Tomáš Jakoubek se jako doktor Brouček coby zdravotní klaun snaží vracet nemocným dětem úsměv a smích

Veršujete na lusknutí prstu! Používáte to i v běžném životě? A dá se to nějak natrénovat.
Ano a dá. Teď jsem tedy odpověděla velmi rozvětveně. Dá se to trénovat. A vlastně je záhodno to trénovat. Občas si zkusím sama něco nahodit a pak, mám takovou, nevím, jestli to můžu říct, úchylku. Baví mě mým přátelům, samozřejmě ne úplně cizím lidem, zvedat telefony a například říct, dobrý den, půjčovna mrtvých holubů, jak vám mohu pomoci? A rozjedeme s tím člověkem na druhé straně objednávky. Jako jestli chce holuba spíše vzdutého, mrtvého dlouho, v polorozkladu, nebo přejetého autem, toho posíláme v obálce. Takže tím se trénuju a hrozně mě to baví, rozehrávat takové hry s přáteli.

Máte tedy přátele stejné krevní skupiny. Jinak by to asi nefungovalo.
Jinak by mě už asi dávno zabili. Ale možná, kdybych se jen představila, tady Radka, tak by si mysleli, že se něco děje. Občas se sice nedostaneme úplně k původnímu tématu, které jsme chtěli probrat, občas tím možná pohoršuji okolí.

Čtěte také

Neberme se příliš vážně. To vždy pomáhá, usmívá se herec a básník Miloň Čepelka s manželkou Hanou

Jaroslav Dušek nedávno v jednom rozhovoru řekl, že ho mrzí, když lidé chodí na jeviště připraveni. On zkrátka přijde, pochytá v tom prostoru, co se dá, a že to tak funguje.
Dnes ve studiu mi to zrovna evidentně nefungovalo tak dobře jako na pódiu, ale dá se to natrénovat. Já si pamatuji na své první impro a to bylo velmi špatné. Ale bylo potřeba to zkoušet a trénovat. Člověk zjistí, jaký vzorec impra mu dělá dobře, já jsem třeba zjistila, že imrovizace na tři slova mi úplně nejde, že se v tom necítím dobře. Tak dělám monology různých postav v různých situacích, o různých věcech, případně vezmu nějaké téma, většinou poprosím diváky, jestli by mi řekli, co jim přijde nudné, ošklivé, každý den se s tím potýkají, třeba vynášení koše, mytí nádobí, a za pomoci toho performativního poetizování z toho udělám naprostou procházku růžovou zahradou.

Takže jste optimistka.
Ano, a ještě to mám tedy i naopak. Že mi někdo nahodí něco strašně skvělého, a já ho přesvědčím o opaku, že je to příšerná věc. Kolikrát je to také velmi zajímavé, kam až se to dostane.

Čtěte také

Výkon je víc než výsledek. Učme se pracovat s barevností svých nálad a citů, usmívá se Jiří Kastner

Nějaká vážná témata dnešní doby také zpracováváte?
Když mám zpracovat nějaké téma, tak si říkám, že ho sama potřebuji mít zpracované v sobě. Tedy pokud mám hovořit o nějakém vážném tématu, tak chci, abych o něm něco věděla. Třeba teď jsme byli ve Svitavách, to byl Festival duševního zdraví. Takže jsem se snažila improvizace dát do tohoto tématu. A tam to pro mě bylo po dlouhé době dotknutí se tématu, které bylo vážné, ale snažila jsem se ho brát odlehčeně. Ne zesměšňovat, ale odlehčovat. Chci vědět, o čem mluvím a co říkám. A pokud nevím o tom tématu dost, tak raději mlčím. Protože by to pak nebylo autentické. Já bych se v tom ani sama necítila dobře a nerada bych zabrušovala někam, z čeho bych pak musela vybrušovat tím, že v tom nemám dostatečný přehled.

Co je podle vás úkolem slam poetry?
Výhoda slamu je, že divák, co se tam jde podívat, si může odnést, v uvozovkách, co chce. A co potřebuje. To se mi líbí i na poezii jako takové. Já píšu i klasickou poezii, s tím, že si z toho každý vezme, co zrovna potřebuje. Někdo si na slam může jít třeba i odpočinout. A slam je tak pestrý, je tam vše namíchané. Někteří performeři jedou hlavně humor, někdo se tam jde zadumat a někdo se tam jde dojmout a zahloubat. To vše můžete dostat. Většinou u slamů to jde z absurdna i do opravdu hodně vážných témat, ať už je to téma smrti, ztráty blízkého člověka, psychických či zdravotních problémů, těžkých životních situací. Až po třeba náhodný text o repráku, který se rozhodl, že se stane králem všech plžů.

Radka Grohová a Pavla Kindernayová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Performerka, autorka a učitelka Radka Grohová byla dnes naším hostem. Ať se vám daří vše, do čeho se pustíte.