Pavla Koritenská: Žáci a učitelé jsou pořád stejní, jen rostou jejich možnosti přístupu k informacím

9. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Školní obrazy nakladatele Karla Jánského ve třídě Obecné chlapecké školy na Pospíšilově třídě v Hradci Králové, první desetiletí 20. století, soukromá sbírka

Budeme si povídat o škole a historii školství na Královéhradecku, kdy neexistovaly moderní technologie a učilo se pomocí takzvaných školních obrazů. Naším hostem je Pavla Koritenská, která se specializuje na dějiny zdravotnictví, sociální péče a školství. Ve spolupráci s Muzeem východních Čech, kde pracuje jako kurátorka, teď vydala i knihu Školní obrazy.

Můžu mít na úvod osobní otázku, máte děti?
Ano, mám.

A jak současnou situaci zvládáte?
Zvládáme výuku páté třídy, takže distanční výuka. Vím, co to představuje, co leží na bedrech jak žáků, učitelů i rodičů.

PhDr. Pavla Koritenská ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Zajímalo by mě, jestli vám někdy uklouzne z úst obligátní "dříve to děti měly horší". Protože vy to možná můžete podložit i fakty.
Nevím, jestli to dříve měly děti horší, ale určitě mají v současnosti děti daleko větší možnosti přístupu k informacím. To jest internet, online výuka, vzdělávací pořady, e-knihy, to všechno děti předtím neměly.

Čtěte také

Ve které době si myslíte, že bylo vyučování úplně nejsložitější? Byla to válečná léta?
Válečná doba byla určitě velmi složitá, protože v protektorátu byli učitelé nad 55 a učitelky nad 50 let posláni okamžitě do důchodů, aby spojitost s první republikou takzvaně neohrožovala děti ve škole. Vše, co se týkalo Československé republiky, bylo z učebnic vymazáno včetně právě školních obrazů, kde byly začerňovány nápisy týkající se Československa. To se vše likvidovalo.

Mám pocit, že dříve lidé také měli povolání učitele ve větší úctě. Shodneme se?
Určitě. Například právě v meziválečném období byla za první republiky k učitelům opravdu úcta veliká, byla to persona. Jak v rodinách si vážili učitelů, tak samozřejmě i v malých vesnicích, ve městech, učitel byl prostě někdo.

Rákoska byla zrušena v roce 1870 po velkých protestech učitelů. Dokonce psali petice, aby se tělesné tresty vrátily do škol.
PhDr. Pavla Koritenská, kurátorka Muzea východních Čech

Z poválečného období se mi vybaví film Obecná škola a učitel Igor Hnízdo. Jak by dnešní děti zvládaly takovýto přístup pana učitele?
To je hezká otázka, myslím si, že někteří rodiče by to dnes určitě uvítali. Nicméně rákoska byla zrušena už v roce 1870 po velkých protestech učitelů. Dokonce psali petice na ministerstvo, aby se tělesné tresty vrátily do škol.

Výstava o školních obrazech

Mohl si výuku a vzdělání dovolit v minulosti v našich končinách každý?
Nebylo to tak jednoduché, protože děti z chudších poměrů absolvovaly obecnou a měšťanskou školu, tedy základní školu a pak se většinou šly někam učit, bezplatně se dalo studovat na učitelském ústavu. Jinak na všech středních školách se v meziválečném období platilo školné, za pololetí na gymnáziích třeba 200 korun. A na všech odborných školách to bylo ještě více. K tomu se platily pomůcky samozřejmě.

Čtěte také

Specializujete se víc na některé konkrétní časové období výuky v minulosti?
Já se právě specializuji na školství za první republiky.

Tak to bylo ale hezké období.
Určitě, například pro školství tady v Hradci Králové to bylo velmi plodné a krásné období.

Jak tehdy vypadala vyučovací hodina?
Myslím, že to bylo hodně podobné. Akorát učitel s sebou nosil, jak je patrné i v historických filmech, pomůcky z kabinetu. Protože učebnice byly víceméně bez obrázků nebo nebylo tam obrázků tolik, nebyly žádné interaktivní tabule a internet. Tedy učitelé si pomáhali například pomocí oněch školních obrazů, kde se zobrazoval jak přírodopis, dějepis, zeměpis, všechno.

Školní obrazy byly vždy zajímavou pomůckou při výuce dětí

Vyučování trvalo stejně dlouho jako v dnešní době?
V té meziválečné době už ano.

A byl něčím specifický náš region?
Především Hradec Králové. Když se zaměříme na naše město, tak na konci devatenáctého století se začalo z pevnosti měnit v moderní město a starostou Ulrichem byl kladen velký důraz na to, aby tu bylo centrum vzdělanosti. Takže vzniklo velké množství středních a odborných škol.

Čtěte také

Říkala jste školní obrazy, nevím, jestli by to tímto slovem nazvaly i dnešní děti. Možná by spíš řekly, že jsou to plakáty.
Pravděpodobně ano. I když ten odborný termín školní obrazy už pochází z historie, ale připomíná samozřejmě spíše plakát.

Hodně rodičů si jistě školní obrazy také vybaví, učitelé je používali i s ukazovátkem.
Nejstarší školní obrazy máme z druhé poloviny devatenáctého století, dnes už je to kuriozita, cennost, unikát, která je nedostupná. Takže pokud se dostanou do sbírek muzeí, je to zázrak.

Školní obrazy byly vždy zajímavou pomůckou při výuce dětí

Jak se měnily školní obrazy v průběhu času?
Právě úplně ty nejstarší měly velikost třeba 25 × 35 centimetrů, takže to byl poměrně malý obrázek. Potom se zjistilo, že ve výuce na to děti nevidí a je potřeba obrazy zvětšit i pro jejich názornost. Potom se rozměr ustálil na nějakých 70 × 100 centimetrů.

To už je vidět i ze zadních lavic. Kolik máte takových školních obrazů ve vašem muzejním depozitáři?
Máme jich hodně přes 2 000, což je na muzeum našeho charakteru opravdu hodně.

Čtěte také

A největší klenot, jaký tam máte?
Největší klenoty jsou opravdu ty nejstarší školní obrazy, tedy ty maličké. Ovšem já v tomto nejsem úplně objektivní, mně se líbí všechny. Máme ve sbírce krásné cykly pohádkových školních obrazů. A je zajímavé, že největší pozornost byla věnována přírodopisu, takže zoologické a botanické obrazy.

Před výstavou většinou vyzvete veřejnost, aby prohledala půdy a sklepy přinesla vám nálezy do muzea. Podařilo se to i v rámci výstavy se školními obrazy?
U této výstavy jsme tuto výzvu nepraktikovali, protože jsem nepředpokládala, že by doma měl někdo školní obraz. Nicméně asi je vždy něco ve vzduchu, protože jsme dostali tři úžasné dary od školních obrazů po mapy ze Dvora Králové nad Labem a z hradecké Základní školy Úprkova.

Hradec Králové byl unikátní v tom, že se tu vždy přistupovalo ke vzdělání, jako k velmi důležité součásti života společnosti.
PhDr. Pavla Koritenská, kurátorka Muzea východních Čech

V jakém stavu jsou většinou historické školní obrazy? Musí zapracovat restaurátoři?
Restaurátorky využívám hojně. Problém je ten, že papír stářím křehne, takže restaurátorky mají opravdu hodně práce, pokud přijdou obrazy. Minimálně bývají hodně zašpiněné. A to se nesmí otírat samozřejmě jen tak vlhkým hadrem, jak to dělaly dříve učitelky ve škole, je to piplačka. Začerňování, jak jsme o tom mluvili, to je bohužel nenávratný proces.

To nejde odstranit?
To odstranit nejde, pokud to není jen přelepené. Ale my to tam necháváme jako doklad doby. Začerňování různých pasáží v učebnicích, které se nehodily. A to samé se týká i těch školních obrazů.

Výstava školních obrazů byla přerušena kvůli koronaviru, plánujete nějaké online prohlídky?
Já doufám, že alespoň nějaká prezentace nebo malá online prohlídka by mohla vyjít.

Čtěte také

Vy jste nám přinesla ukázat i vaši knihu. Kolik má stránek a jsou tam všechny obrazy?
Všechny ne, je to opravdu výběr nakladatelů, řekla bych, z mého pohledu první část sbírky. S grafičkou a editorkou knížky jsme vybraly obrazy, které by se mohly líbit veřejnosti. Minimálně by si lidé mohli prohlédnout obrázky. Na titulní straně je slon. Myslím, že se povedlo, aby to neevokovalo, že školní obraz je ten zasklený v rámu.

Je to ale asi také literatura faktu, která obnáší bádání v archivech.
U školních obrazů je ten problém, že je strašně málo literatury. Věnují se tomu dvě kolegyně v celé republice, takže s nimi úzce spolupracuji. Nakladatelé vydávali k těm obrazům, kterých byly tisíce za první republiky, různé katalogy, kde si učitel mohl vybrat. Ale bylo to spotřební zboží, proto je literatury nedostatek a bádání je velmi obtížné.

Muzeum východních Čech v Hradci Králové
sídlí v secesní muzejní budově, postavené v letech 1909 až 1913 architektem Janem Kotěrou. V roce 1995 bylo muzeum prohlášeno národní kulturní památkou. Součástí muzea je také Muzeum války 1866 na Chlumu.

Co máte na své práci úplně nejraději?
Já mám na své práci asi nejraději pestrost, kterou přináší. I práci s veřejností. Protože, jak jste říkala, naše výzvy jsou vždy vyslyšeny, Hradec Králové a okolí má úžasné obyvatele. Spolupracují s námi a to je na tom asi nejhezčí.

Pavla Kindernayová a Pavla Koritenská ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

A proč bychom se měli zajímat o historii školství?
Určitě proto, že se v Hradci Králové přistupovalo ke vzdělání, jako k velmi důležité součásti života společnosti. V tom byl Hradec unikátní. Vzdělání je důležité v každé době.

Pavla Koritenská, kurátorka Muzea východních Čech, byla naším dnešním hostem. Děkuji za rozhovor, ať se vám daří.
Děkuji, na shledanou.

Spustit audio

Související