Pátrám po neuvěřitelném osudu prastrýce, letce RAF Karla Kodeše, sestřeleného za války v Nizozemsku

Pavel Holomek je příbuzným jednoho z letců, kteří před 80 lety v Nizozemsku zahynuli.
Mým příbuzným byl Karel Kodeš, který byl druhým pilotem onoho letadla. V době, kdy ho sestřelili, mu bylo necelých 20 let.

Pavel Holomek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Jakub Schmidt, Český rozhlas

Kdy jste začal pátrat po jeho osudu? A jak jste se vůbec dozvěděl, že máte v rodině takového hrdinu?
Povědomí o tom, že jsme měli v rodině pilota RAF, bylo už odmalička. Já sám jsem chtěl být jako malý kluk stíhací pilot, asi se tam projevila nějaká genetická dispozice. Nicméně pak jsem získal brýle a tím se můj sen rozplynul. V mládí bylo pátrání po osudu Karla Kodeše passé, měl jsem jiné starosti. Další období, kdy mě napadlo vůbec něco zjišťovat, nastalo když jsem nastoupil základní vojenskou službu a sám jsem byl vojákem. Bohužel narazil jsem na to, že všichni příbuzní, kteří by mi dokázali něco říct o bezprostřední rodině Karla Kodeše už byli po smrti. I jediná jeho dochovaná fotografie zmizela někde v nenávratnu a pátrání bylo velmi problematické.

Válka je válka, ať je to v Anglii, v Jugoslávii nebo kdekoliv jinde. Prostě vidíte věci, které by člověk vidět úplně nechtěl.
Pavel Holomek, příbuzný letce 311. československé bombardovací perutě, člen mise SFOR v bývalé Jugoslávii

Takže jste se ptal rodičů?
Získal jsem jen informace, že se prastrýc jmenoval Karel Kodeš a byl to pilot, kterého sestřelili. Žádné další informace nebyly, a když, tak zkreslené. Až potom při samotném pátrání jsem zjistil, jak to vlastně ve skutečnosti všechno bylo.

Čtěte také

KX-B neodpovídá. Příběh válečného pilota pplk. Aloise Šišky, který třikrát odmítl zemřít

Mluvil jste o tom, že jste byl sám vojákem. A prý jste byl dokonce na misi v Bosně?
Já byl takzvaně délesloužící, to znamená, že po ukončení základní vojenské služby jsem se stal vojákem z povolání. Nebylo to nadlouho, odsloužil jsem 4,5 roku, a součástí mé služby byla i mise v bývalé Jugoslávii, takzvaná SFOR. I to nás vlastně s Karlem Kodešem spojovalo, protože jsem tam byl zhruba v jeho věku, když zemřel. A samozřejmě válka je válka, ať v Anglii nebo v Jugoslávii. Prostě vidíte věci, které byste vidět úplně nechtěl. Byl to obrovský kontrast. Jugoslávie je nádherná země, ale na druhé straně prostě vidíte dopady té války. Člověk měl spoustu zvláštních pocitů a dnes si říkám, že podobné pocity musel mít i Karel Kodeš, když byl přes 1 000 km od své rodné země a vzpomínal na své blízké. Protože to odloučení je opravdu nepříjemné. Já byl v Jugoslávii 7 měsíců, on v Anglii v podstatě 2 roky.

Čtěte také

Tmavomodrý svět. Životní příběh pilota plk. Josefa Koukala, účastníka bitvy o Velkou Británii

Co bylo pro vás nejtěžší na misi v Jugoslávii? Bylo to ono odloučení od rodiny?
Nejhorší bylo, že člověk má spoustu času přemýšlet. Když byla nějaká akce, tak čas utíká velmi rychle, ale taková akce vždy trvá jen chvilku a pak nastává obrovsky dlouhé čekání na další akci. Umím si tedy živě představit, jak ti piloti trávili hodiny a hodiny času na letišti a honila se jim hlavou spousta různých myšlenek. A hlavně vzpomínky na rodinu a na své blízké.

Jaký vlastně oni měli v onen osudný den úkol? A co se tedy onoho 11. dubna roku 1942 stalo?
Celá akce začala už 10. dubna 1942 v podvečerních hodinách, kdy RAF vyslala odvetný útok na Německo, celkem 254 bombardérů, z toho 311. peruť se zúčastnila devíti stroji, které odstartovaly ze základny v Anglii. A při útoku došlo u tří strojů k technickým potížím, pro které se musely vrátit. Většinou to byly problémy na motorech. Tedy tři letadla se vracela a jeden stroj bombardoval náhradní cíl v Glambecku. Další čtyři stroje doletěly úspěšně nad Essen, kde bombardovaly největší zbrojovku, Kruppovy závody v Essenu.

Čtěte také

Vzpomínáme na konec 2. světové války s pamětníky této historické události

To byl tedy onen úkol.
To byl hlavní úkol, zničit výrobu zbraní pro Německo. A letadlo mého strýce bylo pravděpodobně pátým letounem, který dosáhl cíle. Bylo to ve 23:30 hodin a 8 minut po půlnoci hlásila velké problémy s motorem. Pravděpodobně došlo k poškození motoru protiletadlovou palbou ze země. Nicméně v letu pokračují a někdy okolo 20 minut po půlnoci jsou napadeni nočním stíhačem obrlajtnantem Helmutem Lentem, což byl de facto 72. nejlepší stíhač. Německé eso. Ten měl na kontě 110 sestřelů, z toho 102 v noci. Specializoval se právě na sestřelování bombardérů. A při prvním útoku, který na ně zahájil, bylo letadlo už těžce poškozeno a posádka se snažila nouzově přistát někde v Holandsku. Bohužel došlo k druhému útoku někdy kolem 23 minuty po půlnoci, kdy už došlo k výbuchu Wellingtonu a trosky letadla dopadly na jednu holandskou farmu.

Bombardér Wellington a jeho posádka|foto:archiv Václava Šorela

Události už tedy máte poměrně podrobně zmapované, včetně přesných časových údajů. Co vás teď přesně při vašem pátrání zajímá?
V současné době pátrám po tom, jak se ti kluci do Anglie dostali. Protože to jsou neuvěřitelné příběhy. Můj strýc v podstatě 27. srpna 1939 utekl z domu. Nikomu nic neřekl a utekl do Polska. A čtyři dny nato začala druhá světová válka. A 14 dní nato napadl Polsko i Sovětský svaz. Takže situace tam musela být úplně nepřehledná. Jste v cizí zemi, sice trošku rozumíte jazyku, ale moc ho neznáte. Za 14 dní se musel přesunout do Rumunska, kam údajně utekl v převleku kominíka. V Rumunsku byl zatčen, odvezen do internačního tábora. Následně se dostal do nějakého polského transportu, protože v internačním táboře bylo hodně polských vojáků. Potom se dostal do Bejrútu, z Bejrútu do Marseilles, kde nastoupil k československé zahraniční armádě. A po porážce a kapitulaci Francie se musel dostat do Anglie. Tam se objevil 21. června 1940. Tak si to představte, osmnáctiletý kluk uteče z domu a 10 měsíců trvalo, než se dostal na místo určení.

Čtěte také

S nákladem pum letěli na Berlín a zřítili se v Černíkovicích. Osud jednoho amerického bombardéru

Sestry vašeho prastrýce, vaše pratety, žily v Hradci Králové dlouhá léta. Ale už jsou zřejmě po smrti.
Nejbližší příbuzný, který nás spojoval, byl můj děda, který zemřel ještě před mým narozením. Tam se přerušil kontakt s touto částí naší rodiny a mé pátrání se soustředí na potomky těch tetiček, kteří by mohli mít ještě nějaké cenné materiály. Ale pátrám i po příbuzných dalších pilotů, jsem ve spojení s příbuznými pana Peprníčka, šance je i u pana Kalenského a dalších.

Od úmrtí vašeho příbuzného, štábního rtm. Karla Kodeše z RAF, uplyne brzy 80 let.
Ano. Chystám se do Holandska na pietní akci. A byl bych moc rád, kdyby mě někteří další příbuzní těch pilotů mohli doprovodit.

Celý rozhovor v Pavlem Holomkem o osudech svého prastrýce, letce 311. československé bombardovací perutě, si můžete poslechnout v našem audioarchivu.