Pánské kluby pro cizince? Potřebujeme je.

První klub byl založený v uprchlickém zařízení Ministerstva vnitra. V jakém směru se pánské kluby vyvíjely a co pánové dělají dnes? Motivace pánských klubů je scházení se, tak jako gentlemani v britském klubu. Je to okno do světa.

Ve srovnání s pracovními aktivitami cizinců se zdá toto téma okrajové, málo známé a skoro nepatrného významu. Přesto v Praze skoro rok existuje pánský klub SIMI. Založilo ho Sdružení pro integraci a migraci a není první.

Dimitrij Petkov je inženýr stavebnictví a ekonomie, národností Gagauz. Má moldavský pas, ale podnikal na Ukrajině. Vitalij Frunza je také inženýr stavbař, přijel sem koncem roku 2009. Je moldavské národnosti, má ukrajinské občanství, ale mluví jen rusky. Co všechno se děje v pánském klubu?

„Pro mě je důležité, aby schůze byly pro naši budoucnost. Protože jsme normální lidé. Bohužel s neevropskou praxí. Proto se potřebujeme poradit. Jsem stavař a ekonom, mám dvě vysoké školy,“ říká Dimitrij a Vitalij jeho slova potvrzuje: „Cizinec potřebuje, aby mu poradili.“

První pánské kluby nebo mužské skupiny vznikly v uprchlických zařízeních ministerstva vnitra. Pavel Duba, dnes ve Sdružení pro integraci a migraci, vzpomíná: „V roku 2000 v podmínkách uprchlických táborů nebo pobytových zařízení ministerstva vnitra se to dařilo. Pánové o to měli zájem. Bylo to jedno z mála okének do světa, možnost, kde se můžou dozvědět informace, posedět spolu.“

Jak potvrdili sami cizinci v naší anketě, žijí u nás dvě hlavní skupiny imigrantů. Ti, kteří nemluví česky, nejsou integrovaní do české společnosti, tím pádem se stýkají jen mezi sebou. Přesně pro ně je určený pánský cizinecký klub. Druhou skupinou jsou ti, kteří jazyk ovládají, mají své vlastní vazby ve společnosti.

Struktura povolání cizinců napovídá, že pánské kluby měly, mají a asi budou mít u nás jinou podobu než klasické anglické kluby. První pražský klub v komunitním centru InBáze vedla více než dva roky Eva Křivohlávková.

InBáze Berkat|foto: InBáze Berkat

„Klub jsme založili v roce 2006. Klienti hledali informace, často tam chodili muži, kteří tu byli krátce a potřebovali se zorientovat. Jak to tady chodí, jaké jsou tady zvyky. Prostřídalo se tam několik dobrovolníků Čechů, kteří s tou skupinou hodně pomáhali. Imigranti jsou dezorientovaní, mají zkreslené představy o tom, jak tu běží normální život a jaké jsou jejich vyhlídky do budoucna. Jsem ráda, že to funguje, je to hrozně potřeba.“

Pavel Duba a František Cihlář vedou pánský klub rok. Společné trávení volného času profilované podle zájmů nese významný integrační potenciál. „Postupně se vykrystalizovala skupina lidí, kteří byli z 90 procent ze zemí bývalého Sovětského svazu,“ upřesňuje Pavel Duba.

František Cihlář doplňuje, že muži migranti mají ve srovnání se ženami jinou pozici, mají roli živitelů rodin. „Většině účastníků je mezi 30 až 55 lety. Visí na nich osud rodiny. Tak jsme mluvili o zodpovědnosti.“

Témata mají jinou dynamiku než ženské skupiny. Ženy dokáží více sdílet. „U pánského klubu nejsou témata, s kterými by oni přišli a odhalili svůj vnitřní svět. Ale je to pro ně okno do světa, kde se můžou seznámit, získat nový impuls, informace. U toho mimochodem pokukovat po tom, jak to mají jiní muži. Já bych to shrnul, že muži jsou plaší.“

A jak by se pánské kluby měly rozvíjet dál? „Pokud jsme přizvali hosta, Čecha, návštěvníci klubu říkali, to je člověk, s kterým bychom se jinak nepotkali. A to je potenciál klubu, vytvořit místo, kde se můžou potkávat muži, kteří by se jinde nepotkali,“ uzavírá František Cihlář.