Ostrovy Svatopluka Hrnčíře. 100. výročí narození redaktora časopisů, které ovlivnily generace dětí
Pozveme vás do Lázní Bělohradu na výstavu Ostrovy Svatopluka Hrnčíře, která připomíná 100. výročí narození tohoto bělohradského rodáka, redaktora dětských časopisů a spisovatele, který mimochodem stál i u zrodu legendárního časopisu Ohníček.
Více nám řeknou naši hosté, kteří se podíleli na vzniku této výstavy. Dcera Svatopluka Hrnčíře Hana Eliášová a také autorka vizuální podoby výstavy Alena Teimerová. Začal bych možná jednoduchou otázkou, kdo to byl Svatopluk Hrnčíř, paní Hano?
Hana Eliášová: Tak především můj tatínek. A my, když jsme byli malí, tak jsme úplně nevnímali jeho práci, ale teď, při přípravě výstavy jsem si uvědomila, co on všechno vytvořil za celý svůj život, kolik dětských srdcí a osudů možná ovlivnil. A možná jsme byli i docela překvapeni tím, jak je ještě dnes jeho odkaz, aspoň v určitých kruzích, živý.
On stál opravdu u zrodu legendárního časopisu Ohníček?
Hana Eliášová: Ano. On když začínal jako redaktor, tak vznikal časopis Ohníček a on byl skutečně jedním ze spoluzakladatelů. Ovšem moc dlouho tam nebyl, počítám, že asi rok, protože potom šel na vojnu. A když se vrátil z vojny, tak už naskočil do nově vzniklého časopisu Pionýr.
Tatínek hrozně rád chodil na výlety do přírody, všeho si všímal. Bral i nás děti a připravoval nám i vnoučatům takové šifrovací bojovky.
Hana Eliášová, dcera Svatopluka Hrnčíře
Čím do dětských časopisů přispíval? Byly to nějaké povídky či pohádky?
Hana Eliášová: On ten časopis redigoval, uveřejňoval tam různé povídky, příběhy na pokračování a jeho doménou byly hodně vynalézavé soutěže. Většinou to byla soutěž, která se vztahovala k nějakému příběhu, který se prolínal celým tím ročníkem. Děti třeba pátraly po tom, kam zmizel slavný cestovatel Flodur Nairolf. Ten jim do časopisu posílal různé šifrované zprávy a děti je měly luštit.
Čtěte také
Také jste, paní Teimerová, tenkrát hledala a luštila?
Alena Teimerová: No, neluštila jsem zase tolik. Ale určitě jsem objevila Hrnčířovy knihy u nás v knihovně, protože můj otec byl také jeden z těch, kdo pana Hrnčíře propagovali.
Svatopluk Hrnčíř se narodil 21. května roku 1926 v Lázních Bělohradu, tam prožil také dětství. Co ho všechno formovalo? Co víte z vyprávění o jeho dětství?
Hana Eliášová: Vím to všechno především z knížek, protože si myslím, že tatínek z nich hodně čerpal. On se specializoval na dobrodružné příběhy dětí, zejména kluků. A přestože se jednalo o současné příběhy, tak hodně vycházel i ze svých zážitků v dětství. Když vzpomínal na svoje dětství, tak vidíme, že se to odráží v jeho knížkách.
On byl velký dobrodruh?
Hana Eliášová: Tady bych byla opatrná, já bych ho nenazvala dobrodruhem, protože on nevyhledával nějaké exotické destinace nebo riskantní situace. On se specializoval na malá dobrodružství. Pro něj byl zážitkem třeba jen obyčejný výlet do lesa. Tatínek si všeho po cestě všímal, všechno rád zkoumal, takže pro něj se to okamžitě stalo výpravou za dobrodružstvím, kde objevil spoustu úžasných věcí. Takže on byl takový malý, zvídavý dobrodruh.
Můžeme připomenout některé jeho knížky, které pro děti napsal?
Hana Eliášová: On se hodně inspiroval vlastním dětstvím a většina jeho knížek se odehrává v malém městečku, které nápadně připomíná Bělohrad, ačkoliv nikdy přímo název Bělohrad nepoužil. Ale rád používal různé místní názvy. Například říčka v tom městečku se často jmenuje Javorka, stejně jako ve skutečnosti. A z těch knížek si vzpomínám třeba na Případ skončil v pátek. To je jeho úplně první knížka, která se tedy trošičku vymyká jeho tvorbě, protože se odehrává v Praze. Je to taková dětská detektivka, která byla svého času velice populární, dokonce byla zfilmovaná pod názvem Zpívající pudřenka. A zajímavé na ní je, že se celá točí okolo takového senzačního vynálezu, kapesního telefonku, který nám může připomínat dnešní mobil.
Do tohoto programu jsem byla vyzvaná panem Klazarem, archivářem Lázní Bělohradu. On má na výstavě také velký podíl.
Alena Teimerová, autorka vizuální podoby výstavy
Takže váš tatínek byl velký vizionář.
Hana Eliášová: Ano. Připomínám, že ta knížka vyšla v roce 1959. Tam se ztratil takový jakoby mobil ukrytý v pudřence a děti po něm pátraly.
Čtěte také
Jak to vypadalo, když tatínek pracoval? Musel být klid, nebo ne? Nebo mu nevadil ruch domova?
Hana Eliášová: Nemusel být klid. Já vlastně, upřímně řečeno, ani nevím, kdy to tatínek všechno napsal, protože on měl takovou vlastnost, že si vždy někam potichu zalezl do kouta a my jsme ani nevěděli, co se děje. Možná jsme slyšeli jen klapání psacího stroje a to je také důvod, proč jsme letošní výstavu jsme nazvali Ostrovy. Protože tatínek si vždy moc rád někam zalézal, on byl introvert. Nejspokojenější byl, když se mohl někam uklidit, na nějaký svůj ostrov, a tam si něco číst, vymýšlet, nebo psát. Tam byl nejšťastnější.
Autorkou vizuální podoby výstavy je Alena Teimerová. Jak vy jste se dostala k panu Hrnčíři?
Alena Teimerová: Já jsem se do tohoto programu dostala tak, že jsem byla vyzvaná panem Klazarem, který je archivářem Lázní Bělohradu. A myslím si, že to byl od něj dobrý počin, já bych ho za to velice pochválila, protože na té výstavě má velký podíl. On hlídá všechny naše výrazné osobnosti Bělohradska a jejich výročí.
Hana Eliášová: Nás by, jako rodině, vlastně ani nenapadlo tatínkovi uspořádat výstavu. To pro nás bylo opravdu veliké překvapení.
Čtěte také
Alena Teimerová: V knihovně jsme měli knížky pana Hrnčíře, tak jsem to vzala jako výzvu. Protože si myslím, že takové osobnosti, který nám mají co dát do života, přinášejí důležitá sdělení. A taková výstava je dnes vlastně jediná možnost, jak někoho představit. Takže i pro mě to bylo obohacení, musím říct, že to splnilo úplně vše, co jsem od toho očekávala. A jak celá výstava dostala koncept, tak jsem šla za Hankou, protože se známe už mnoho let, možná 40 a jsme si blízké i co se týče životních věcí. A když jsem za ní přišla, že uviděla knihovničku, viděla jsem nějaký materiál, co má. Doma jsem si udělala poznámky, namalovala maják a udělala paprsky, které vedou k tomu, že to byl nejen spisovatel. A najednou se z toho stalo téma. Potom jsme se sešly a ona chtěla výstavu nazvat Ostrovy. Tak se to najednou spojilo, mělo to tak asi být.
Takže se na Ostrovy v zámecké oranžerii v Lázních Bělohradu zajděte všichni určitě podívat. Pojďme ale ještě na vašeho tátu zavzpomínat. Jaký byl? Jak se vám vyrůstalo v rodině takového zvídavého člověka?
Hana Eliášová: Úžasně. Tatínek hrozně rád chodil na výlety do přírody, všeho si všímal. On tedy chodil rád i sám, ale samozřejmě bral i nás děti a potom hodně vnoučata, to byl opravdu úžasný dědeček. A kromě toho, že jsme podnikali různé výlety, tak také táta připravoval nám i vnoučatům takové šifrovací bojovky, schovával dopisy a my jsme běhali a hledali je. Museli jsme ten dopis vyluštit, abychom věděli, kam dál. A na konci nás vždy čekal nějaký poklad. Buďto to byla knížka, nebo čokoládové zlaťáky ukryté v pařezu v lese. Takže my i naše děti, vnoučata hrozně rádi na tátu vzpomínáme.
On právě i do časopisů dělal čtenářské soutěže.
Hana Eliášová: Úplný vrchol těch soutěží bylo, když se právě v jednom ročníku rozhodli spolu s šéfredaktorem panem Jiřím Havlem, že ty šifry nejen uveřejní v časopise, ale ještě předtím, než je uveřejní, tak je fyzicky schovávali na různých místech republiky. Mé dvě starší sestry se někdy účastnily schovávání těchto zpráv. Takže v časopise se uveřejnilo, kde, na kterém místě v republice děti můžou hledat. Vždy to byly tři místa. A když někdo bydlel poblíž, tak tu zprávu mohl vyzvednout a poslat do časopisu, kde pak byla uveřejněna, aby mohli luštit i ostatní. Děti teda zprávy hledaly, byl i případ, že kluk jel opravdu desítky kilometrů na kole, aby tu zprávu mohl vyzvednout. To si dnes už ani nedovedeme vůbec představit.
Výstava Ostrovy Svatopluka Hrnčíře je k vidění v zámecké oranžerii v Lázních Bělohradu a připomíná 100. výročí narození místního rodáka, spisovatele a redaktora dětských časopisů. Pozvaly vás jeho dcera Hana Eliášová a také autorka vizuální podoby výstavy Alena Teimerová. Moc děkuji za rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
