Od větviček přes pomítka k pometlu. Jaroslav Brož je jedním z posledních výrobců březových metel

Jaroslav Brož má rád krajinu svého dětství a mládí, i takřka „konec světa“ v malé vesničce Vojtěšice, kde žije už přes čtyřicet let. Nechybí mu humor a klučičí úsměv. Když jste v jeho společnosti, máte pocit, že si poradíte i s tím, o čem jste předpokládali, že už to vůbec nedokážete.

Děda vždy lpěl na tom, abychom říkali, že my děláme pometla, kterými se mete. Koště je pro čarodějnice.
Jaroslav Brož, pometlář

Od dětství ve Františkově příštipkařil. Dědeček ho totiž naučil vyrábět březová pometla. Nejdřív dědovi pomáhal hlavně se sběrem a tříděním materiálu, později už metly vyráběl sám.

Vyučil se seřizovačem textilních strojů, ale po deseti letech práce v rokytnické Sebě skončil v invalidním důchodu. Pokud to šlo, tak v malém hospodařil, po roce 1989 začal opět pozvolna s vyráběním metel a byl překvapený, když zjistil, jaký je o ně v té době zájem.

Čtěte také

Péro nikoliv za kloboukem, ale u pasu. Pavími brky vyšívá David Adamský tradiční opasky ke krojům

Mezitím ještě stačil postavit dům ve Vojtěšicích, kde vyrůstaly i jeho dvě děti - syn a dcera.

„Pořád se něčím zaměstnávám. Myslím si, že pro lidi s hendikepem je to hodně důležité,“ říká Jaroslav Brož a vede mě do dílny ve sklepě, jejíž vybavení už dává tušit, že mu byla do vínku dána i notná dávka šikovnosti. I když se to zdá neuvěřitelné, při výrobě pometel si vystačí úplně sám. Pomoc rodiny však dnes uvítá při zajišťování materiálu v okolních lesích.

„Dřív bývalo dobrým zvykem, že ruku k dílu přiložili i lidé z vesnice, přinesli mi březové větve a domů si za odměnu odnesli metlu. Dnes už je tato sounáležitost a vzájemná pomoc pryč, stejně jako společné setkávání o posvícení nebo když tu na jaře bývaly slavné poutě.“

Od větviček přes pomítka po metlu

V dílně to voní březovým dřevem a můj hostitel mě vlídně zasvěcuje do výroby metel, které se dříve v domácnostech používaly naprosto běžně, ale dnes už prakticky vymizely. Nahradila je plastová a rýžová košťata, jinak také smetáky.

Pan Jaroslav bere do ruky tzv. pomítko, které vytvořil z nejmenších proutků. To omotá dalšími a silnějšími pruty a vytvoří tzv. hlavu. Z několika takových hlav, stažených napevno motouzem za pomoci šlapadla, poskládá celou metlu. Spodní a horní část větví pak zkrátí na společnou délku, do horní části vloží dřevěnou násadu, kterou si ze smrkového nebo borovicového dřeva také vyrábí sám.

Jak bude držet uvnitř metly, to záleží i na pečlivosti předchozí práce, mj. na dobře srovnaných proutcích. Na závěr se násada přidrátuje ocelovým drátem.

Už to má v krvi, je to pro něj relax

Výroba jednoho pometla trvá kolem tří hodin, za sezónu jich pan Jaroslav (i podle poptávky) vyrobí kolem sedmdesáti. Hodně záleží na dostatku kvalitního březového materiálu, i na počtu řemeslných trhů, kde pometlář své řemeslo předvádí, pokud mu to zdravotní stav dovolí.

Čtěte také

Vydejte se po stopách tradičních řemesel v hradeckém kraji a zkuste si vlastníma rukama něco vyrobit

Tvary metel jsou stále stejné, výrobce mění jen jejich velikost podle přání zákazníků. A pometlům s násadou se prý někde také říká „čuby“.

Dnes je výroba pometel pro Jaroslava Brože odpočinkovou prací. Jak sám říká, je to navzdory tělesné námaze relax, který už má v krvi.

„Děda lpěl na tom, abychom říkali, že my děláme pometla, kterými se mete. Koště je pro čarodějnice,“ dodává s úsměvem Jaroslav Brož a metlu, kterou vyrobil pod mým zvědavým dohledem, na zemi ještě sešlapává, aby získala plochý tvar. Zároveň upozorňuje, že dřív se zužitkovávalo úplně všechno: třeba ze zbytků březových větviček si lidé ještě vyráběli rohožky ke vstupu do chalupy nebo do chléva.

Cestou z Vojtěšic je mým průvodcem krkonošský liják, ale také vůně březového dřeva. Na zadním sedadle si vezu pometlo (čubu) a s ním i kus fortelu mistra tradiční rukodělné výroby Jaroslava Brože, který uchovává řemeslnou tradici výroby březových metel.