Ničivé zemětřesení sledoval z první řady. Ošetřoval Nepálce a zvedal náladu kytarou

Původní povoláním ekonom začal cestovat a do Nepálu se poprvé vydal, když mu bylo 63 let. Je pro něj místem, kam se bude vždy vracet.

Ivo Zídek žije v Budislavy, malé rozhlehlé obci, kde se nachází hned několik pískovcových útvarů, které navazují na Toulovcovy a Městské maštale. Dřív procestoval celé Česko, když se otevřely hranice, vyrazil do Alp, Spojených států i Austrálie.

Než se otevřely, hranice hodně jste cestoval po Česku. Které místo jste si oblíbil?
Jako horolezec, který začal lézt od 16 let, jsem si oblíbil všechna skalní města v České republice. Mým druhým domovem byly také Vysoké Tatry, kde jsem v období prázdnin dělal i průvodce. Zde jsem obdivoval, miloval Zlomiskovou dolinu u Popradského plesa, dodnes tam jezdím.

Vzpomenete si, kam vedla vaše první zahraniční cesta po otevření hranic?
To je velmi jednoduché, ta vedla na Dachstein v Taurech.

Pojďme do Spojených států. Kde se ve vás vzala myšlenky, že vyrazíte do Ameriky? Jaké místo jste si vybral a proč?
Jako správný český tramp jsem měl sen o Severní Americe. Měl jsem přečteno o krásách západního pobřeží a krásách národních parků. Takže to byl takový vysněný cíl, který jsem si splnil v roce 1996. Se třemi kamarády jsme se na nějakém čundru po Vysočině dohodli, že by bylo dobré to zkusit a naplánovali jsme cestu z Los Angeles nahoru do Seattlu.

Cestoval jste s kytarou jako vždy?
Bez kytary já neudělám krok. Všude vozím svoji kytaru. Když jedu na trek vysokohorského typu, tak mám kytaru speciální dvoukilovou, protože tam rozhoduje každých deset deka. Jinak vozím svoji milovanou dvanáctistrunku.

Zdá se mi, že první cesta do Nepálu vám tak učarovala, že jste neměl jinou možnost, než se tam vracet. Kde se vzal první nápad, že vyrazíte právě do Nepálu?
Když jsem přišel na vysokou školu ekonomickou, tak jsem byl umístěn do kolejí, kde se mnou byl chlapec z moravské vísky. Všude jsme jezdili spolu. Pak se naše cesty rozdělily, on zůstal v Praze, já v Hradci. Do těch Dolomitů jsme jezdili společně na dovolené. On za mnou přišel v těch mých 63 letech a říkal, ať jedu do Nepálu a do Himálaje. Musím říct, že o tomto jsem nikdy nesnil, nenapadlo mě to. Slovo ale dalo slovo a jeli jsme.

Byl rok 2015. 25. dubna v 11:56 místního času zemi postihlo nejničivější zemětřesení za 80 let. Otřesy tehdy dosáhly 7,8 stupně, vyžádaly si více než 8000 mrtvých a tisíce zraněných, zničeno bylo půl milionu domů a statisíce domů byly poškozeny. Vy jste byl v ten okamžik jen pět kilometrů od epicentra. To se asi nedá vymazat z paměti?
Je to poznání, které se vymyká absolutně všemu, co jsem do té doby zažil. Já si dovedu představit strach z letu letadlem, dovedu si představit strach z divoké vody, ale když na vás skočí něco, co vůbec neočekáváte, tak je to těžký zážitek a je to velké překvapení.

Nepál: Sinpalčuk 2015. Lidé bydlí pod plachtami, jejich domy skončily v troskách|foto: Tereza Hronová

Jak jste vlastně ten prvotní otřes vnímal? Dokázal jste si hned uvědomit, že se jedná o zemětřesení?
Vůbec ne, my jsme seděli u kávy u chaty, byl klid a najednou jsme uslyšeli dunění. Člověk si říkal, co to je. Ani místní nevěděli, co se děje. Pak to přišlo, po dunění se začala houpat zem. Všechno, co bylo kolem nás, popadalo. Pak se ze všech stran začalo valit kamení, my jsme byli v údolí nad řekou, po svazích se začalo valit kamení. My jsme byli tři a rozprchli jsme se, každý utíkal jinam. Já jsem se schoval u kamenné zídky, lehnul jsem si a čekal jsem, co se stane. Pak to přestalo, ale měl jsem vyčteno, že při těchto otřesech přichází po půl hodině druhý otřes, takže jsem utíkal na vodorovné políčko, kde jsem čekal, co bude dál. Pak jsem sešel a setkal se s kamarády.

Dal jste domů vědět, že žijete. Co následovalo potom? Zůstal jste ve vesnici nějakou dobu?
To zemětřesení způsobilo to, že veškeré cesty zmizely. Byly tam skalní cesty, po kterých jsme měli jít domů, ale ty zmizely. Bylo nám jasné, že zůstaneme ve vesnici. Nejdříve začali přicházet vesničané a mnoho z nich bylo velmi vážně zraněno. Byl to problém, já jsem nikdy neviděl takto těžká zranění, ke kterým jsem se musel postavit čelem. Tito lidé nevědí nic o lékařské péči, žijí tam mimo svět. Dávali jsme jim prášky na bolest, které jsme měli, přikládal jsem dlahy, zavazoval jsem zranění. My jsme tam zůstali dvě noci, místní tam postavili přístřešek, kde nás spalo asi 150, v noci byly ještě otřesy půdy. Nepálci jsou ale neuvěřitelní, zůstal jim optimismus.

Říkali jsme, že vždy s vámi cestovala vaše kytara. Zahrál jste si na nějakém výjimečném místě?
Já k té kytaře musím říct, že je to velmi sjednocující nástroj, co se týče lidského bytí v Himálaji. Veškeré národy znají Dylana, znají písničky od Beatles. Jakmile zahrajete, tak šerpové shazují batohy a tancují, obrazně řečeno. Mým snem vždy bylo zazpívat si co nejvýše. Když jsem vystoupal na sedlo Thorong La, které má asi 5 500 metrů, tak jsem si tam zazpíval svého oblíbeného Jarka Nohavicu a Kometu. To jsem si užil.

Ivo Zídek natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou|foto: Honza Ptáček

Minule tu v Záletech se mnou byl Petr Mazal, poličský učitel hudby, který na kole objel svět. Tady je jeho otázka pro vás: „Jaký byl ten první impuls k tomu, abyste se znovu do Nepálu vrátil?“
Mám takové tři pilíře, pro které tu Himálaj a Nepál obdivuji. První je příroda, která je naprosto obrovská a neopakovatelná. Druhá věc, která je zajímavá, jste tam odříznutí od světa. Zejména v prvních letech, kdy jsem tam byl, tak tam nebyl signál. Během dvou tří dnů se odpoutáte od života, který je tady dole. Pročistíte si tam hlavu. Je to neskutečně ozdravný proces. Třetí věc jsou nepálští lidé. Oni mají tak krásný život v té své nevědomosti. Je tam 28 národností, které jsou skromné, přátelské. Je to věc, kterou tam miluju.

Více o jeho aktivních dovolených, výběru cest, ferratách, představách o Nepálu a skutečnosti, plánech, dalších plánech Ivo Zídka, si poslechněte v záznamu pořadu.