Než rozjel pěveckou kariéru, učil David Deyl děti hudební výchovu

Narodil se v Ústí nad Labem, vyrůstal v severočeském Chlumci a na zdejší základní škole nejen studoval, ale svého času i učil hudební výchovu. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jeho debutové album Hlavolam vyšlo v roce 2009. Od té doby vydal ještě tři a čtvrté chystá.

Z toho, co jsem o vás četla, chápu, že vaše maminka vedla dětský sbor Koťata. Zpíval jste s nimi?

„Tam jsem začínal, ale vždycky jsem tam strašně zlobil, takže jsem vydržel na vystoupení první, maximálně druhou píseň a pak mě museli vyvést. Většinou to dopadlo tak, že si mě publikum vytleskalo, protože já jsem dělal blbůstky, třeba jsem během vystoupení pusinkoval holčičku vedle mě, nebo jsem začal tancovat. Narušoval jsem průběh koncertu. Mamce to nepřišlo roztomilé, divákům ano. Pak jsem tam přestal zpívat úplně, protože už to asi bylo nesnesitelné.“

Od tří let jste se učil s tatínkem na piano. Proč je obecně piano základem?

„Hrát na piano dá člověku harmonické cítění, dá se na něj zahrát něco levou, něco pravou rukou, a když to zahrajete dohromady, tak ten zvuk je plný. Blbý je, že já jsem si to piano nemohl brát k táboráku, takže když byly tábory, tak vyhrávali ti, co uměli na kytaru. Já jsem se pár akordů naučil později, ale absolutně nehraji na kytaru tak, jako na piano. Je to sytý, plný zvuk a obsáhnete na něj skoro všechno.“

Vystudoval jste Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, dostal jste se i na doktorandské studium. Už máte hotovo?

„Bohužel ne, já mám všechny zkoušky, ale ta dizertační práce musí mít vědeckou úroveň a tam jsem trošku prokrastinoval, takže možná že se k tomu vrátím, mám úvod, ale to nestačí. To téma je strašně zajímavé, hudební složka v animovaném filmu pro děti.“

David Deyl|foto:Elena Horálková

Učil jste se anglicky, španělsky, ale nazpíval jste písničku také rusky, to bylo asi před osmi lety.

„To byla písnička pro Pochod za zdravá prsa, bylo to zajímavé. Ta ruština je pro mě brutal, musíte mít jinou intonaci, to bylo zajímavé. V ruštině dál ale nezpívám a ani to neplánuji.“

Vraťme se ještě o kousek zpátky, vy jste učil na základní škole také hudební výchovu. Bavilo vás to?

„Bavilo, protože jsem měl okamžitou zpětnou vazbu. Na střední škole, tam se dá zahrnout i teorie, a pokud jsou studenti trošku kulturní a slušní, tak se dá ta hudební výchova vést. Ale na základní škole, tam pokud je člověk nezaujme, tak mu to dají hodně najevo. Naštěstí jsem vybíral písně, které je bavily. Byly to současné písně, které oni poslouchali a tak jsem to doma nacvičil, udělal jsem i mezipředmětovou vazbu, protože to byly i písně v angličtině třeba, takže jsem poprosil kolegyni, aby s nimi probrala ta slova, aby věděli, o čem zpívají a vzpomínám na to rád. Připadám si jako na pódiu a měl jsem takové první fanynky. Myslím, že se jim to líbilo, že já jsem je doprovázel.“

Jako červená nit se ve vašem životopise line setkání s jiným hudebníkem. Byl jste předskokanem dvou slavných muzikantů, například Jamese Blunta. Jak k vám tahle nabídka přišla?

„James Blunt měl koncert v Praze a jeho management vybíral v každé zemi lokálního předskokana. Na vydavatelství poslali nabídku, jestli někoho nemají, kdo by se k tomu hodil. Já jsem romanticky založený zpěvák, většinou zpívám balady o vztazích, takže jsem se jim hodil, líbilo se jim to a dopadlo to skvěle.“

První deska v roce 2009, hned na to nominace na Objev roku v Cenách Anděl i v Českém slavíku. Po deseti letech – čím to, že to byl tak raketový start?

„Raketový nevím. Na scénu jsme přišli zároveň já, Marek Ztracený a Tomáš Klus. Každý jdeme svojí cestou a musím strašně poděkovat rádiu, protože bez rádia bych mohl zpívat leda v obýváku a písně mít leda v šuplíku. Média mi pomohla, rádio a Český rozhlas. Když jdou lidi na můj koncert, tak znají moje písně. Neví třeba ani, jak vypadám, ale znají písně.“

Deset let na scéně, byl nějaký okamžik, kdy jste tuhle profesi chtěl pověsit na hřebík?

„Ano, asi sto. Hodněkrát, protože jsme malá země, ten trh je malinký a každý druhý tu zpívá. Divím se, že ještě nemáte vy svoje album. Ale kdo mě dostal zase zpátky na tu cestu, to byli fanoušci. Mám nejlepší fanoušky na světě, jezdí po celé republice a bez nich bych tu neseděl.“

Deset let na scéně budete slavit jak se patří, v Kongresovém centru v Praze, a to 9. listopadu. Četla jsem, že vás doprovodí Severočeská filharmonie a to nebude ale poprvé, co spolu budete vystupovat, že?

„Nebude, mám je i na vánočním albu. První šanci zahrát si s velkým orchestrem mi dal ředitel Severočeské filharmonie Teplice Roman Dietz. Já za ním přišel jako kluk, který má pár písniček co znají lidé z rádií a vymyslel si, že by chtěl vánoční koncert v Teplicích doprovázený jeho filharmonií. Normální člověk by řekl „tak to si kamaráde počkej a přijď třeba za pět let,“ ale Roman řekl, že to je dobrý nápad a dal mi šanci s tímto tělesem si zahrát asi čtyřikrát, pětkrát. A proto i Severočeská filharmonie se mnou bude na pódiu v Kongresovém centru v Praze. Bude tam se mnou až 150 lidí, včetně dětského sboru, budeme tam v plné palbě.“

Hostem bude i Monika Absolonová. Pravidelně se potkáváte, nebo je to výjimka?

„S Monikou se vidíme pravidelně. Není to každých čtrnáct dní, ale když je příležitost si zazpívat, tak rádi. Slibuju, že za ní zajedu a půjdeme s kočárkem na procházku, ale to se ještě nepodařilo. Ale nastává ta správná chvíle, protože jsem napsal dvě písně na její nové album, které vyjde v roce 2020.“

Jednou jste řekl, že dárek, který vás nejvíc překvapil, byl náramek s notami jedné vaší písně. Tak se dívám na náramky a nevidím ho tu.

„To je takový speciální náramek, který je udělaný z bílého zlata a ten nosím svátečně. Ale dneska mám korálky a minerály, které mi dělají dobře. Já to tak střídám. Ale náramek s notama si beru, když mám na sobě smoking nebo tak. Na koncertě ho asi budu s největší pravděpodobností mít.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek, minule tu se mnou byl folkař Vít Troníček a tady je jeho otázka pro vás. „Tohle je jiný svět hudebního průmyslu a my folkaři to sledujeme s úsměvem. Ale zeptám se, jak důležité pro něj jsou kliky a liky na youtube.“

„Jakýkoliv like nebo komentář mě potěší a když je to něco negativního, nebudu lhát, že mě to nepotěší, ale přečtu si to. Když to není vulgární, tak to tam nechám. No, v současné době se víc zaměřuji na instagram a tam jsem trošku zaspal dobu a všichni kolem mě jsou na instagramu a tak víc řeším likes tam. A doufám, že se pomalu ten instagram rozroste. Nedávám tam věci bulvárního charakteru, co jím a piju, ale jen věci, co se týkají hudby.“