Nesmilovali se nad nimi. Ladislav Goral vzpomíná na tragický osud své rodiny

12. květen 2018

Ladislav Goral se narodil v roce 1939 ve městě Ihráč. Polovina rodiny se konce války nedočkala. Rasově motivovanému vraždění neušla pamětníkova matka, sestra, babička, ani strýčkové. Ladislav Goral od roku 1957 žije v Praze a patří k našim předním romistům. V 90. letech pracoval jako poradce pro otázky menšin na Úřadu vlády. Dnes se věnuje neziskovému sektoru:

„To je hrozně smutná historie. Na vlastní oči jsem viděl, jak střílejí do týlu dědu, strejdy a prastrejdy. Druhá moje vzpomínka je z období těsně po válce, když jsme hledali maminku, kde ji zabili. To jsem viděl veliký společný hrob v obci Horná Štubňa v okrese Turčianske Teplice. Hrob byl skoro 300 metrů dlouhý a 3 metry hluboký a byli v něm mrtví - vápno, mrtví – vápno … a odtud vytáhli moji maminku, nejstarší sestru, babičku a bratra. Tak to jsou stále živé vzpomínky, i kdyby Vám bylo 90 let.“

To všechno se stalo na Slovensku. Vraťme se k tomu, jak zastřelili muže z Vaší rodiny. Kde jste v tu chvíli byl Vy?

„Já byl u babičky z tátovy strany. Tehdy tam zařvalo 18 lidí, nejbližší příbuzní. Já jsem byl malej, u babičky, jak se říká schovanej pod sukní. O slovenském holokaustu ví jen velice málo lidí. V Čechách to zmapoval pan profesor Nečas, když mluvil o českých a moravských Romech, na Slovensku nebyl žádný odvážlivec, aby napsal, kolik tisíc Romů a Židů zahynulo.“

Bylo Vám šest let, když jste byl svědkem toho, jak Vám postříleli skoro celou rodinu. Bál jste se – jako malý chlapec jste musel prožívat obrovský strach!

„Člověk se zaprvé bojí střelby. To bych nikomu nepřál, nikomu! Ani tomu nejhoršímu nepříteli ne.“

Proč je postříleli?

„Němci byli příšerný potvory, horší ale byli tzv. slovenští gardisti. Ti, aby se zavděčili německým pánům, dělali všechno možné, donášeli, atd. A příčinou toho bylo to, že můj táta šel s Němci na Rusko, pak někde přeběhnul, přidal se ke Svobodově armádě a bojoval proti Německu. A když se připravovalo slovenské národní povstání, tak byl v partyzánské skupině, která škodila Němcům. Přišel se podívat domů na rodinu, protože tři roky neviděl svoji manželku a děti. No a viděl ho nějakej gardista a poslal Němce, aby ho chytili. Táta od někoho dostal avízo, tak utekl do lesů a oni, protože chtěli, aby příbuzní prozradili, kde táta je, nebo kde je jeho skupina – což nikdo nevěděl, táta o tom nemluvil – tak je postříleli.“

Nakonec to odnesla i Vaše maminka.

„Mámu vzali taky, protože byla jeho žena. Mysleli si, že prozradí, kde je její manžel. Tak ji vzali do Kremnice, kde bylo vězení. A babička, její maminka, řekla mojí nejstarší sestře, že půjdou do té věznice, vzali i mého nejmenšího brášku, myslela si, že když uvidí malé dítě, že ji pustí, že se smilujou. Nesmilovali se. Sebrali ještě je tři, zavřeli je a potom postříleli.“

Kolik vás potom zůstalo? Vás a Vašich sourozenců?

„Pět. Táta se pak vrátil, sice raněnej, ale vrátil, asi měsíc po válce. Starší sestře bylo skoro 14 let, tak víte, jak to chodí u Romů – ti starší se starali o ty menší. Pak se táta oženil podruhý.“

Měl tatínek nějaké výčitky, že Vaše maminka, babička, bratříček, … že přišli o život. Měl z toho výčitky svědomí?

„Litoval, že se přišel podívat domů na rodinu a že zavinil smrt celého příbuzenstva. Ale víte, co bylo nejhorší? Že ten gardista, který zavinil smrt nejenom mojí rodiny, ale i dalších, se stal předsedou KSČ v Kremnici.“

Váš tatínek měl vlastně možnost ho každodenně vidět.

„Měl možnost. Ale pak šel a zastřelil ho.“

Co se potom stalo s Vaším otcem?

„Asi dva měsíce byl ve vazbě, ale pak se to vyšetřilo, vysvětlilo, a protože měl táta pravdu, tak ho pustili.“

autor: ide
Spustit audio