(Ne)ohrožené děti aneb Jak mluvit s puberťákem? Jde o velmi náročné období pro rodiče, ale i potomky
Pokud máte doma děti nebo vnoučata, případně pravnoučata v pubertě, tak si poslechněte naši radioporadnu. Možná najdete společnou řeč s vašimi dětmi, protože to často není úplně jednoduché. Jak rozmluvit puberťáka, jak s nám komunikovat, to je naše dnešní téma.
Naším hostem je Tomáš Morávek, ředitel organizace (Ne)ohrožené děti. Vy se profesně potkáváte s dětmi, které se ocitly ve složité životní situaci z mnoha různých důvodů. Bývají to děti zraněné či zklamané. Čím vším se vaše organizace zabývá?
Čílem naší organizace (Ne)ohrožené děti je pomáhat ohroženým dětem, aby byly neohrožené. Tak vznikal i náš název. Máme řadu různých činností, ať už se jedná o materiální pomoc pro rodiny, kterým by třeba hrozilo, že jim bude dítě odebrané pro jejich sociální situaci. Nabízíme pomoc potravinovou, materiální, hračky, léky, oblečení, drogerii.
Čtěte také
Zároveň se snažíme nabízet dětem i nějaké krásné vzpomínky na dětství, které mohou mít komplikované nebo náročné právě pro sociální situaci rodiny. Pořádáme různé volnočasové kroužky pro děti, výlety, besedy na školách, kde hodně mluvíme o tom, co by se dětem dít nemělo a co je v pořádku. Kdy se má dítě ozvat.
Naší vlajkovou lodí je, že se snažíme zprovoznit domov pro (ne)ohrožené děti, což je zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, kam může kdykoliv kterékoliv dítě přijít, pokud by se mu dělo něco zlého, když ho doma týrají, když se necítí dobře. Může přijít a bydlet u nás.
Mohou se na vás obracet samotné děti nebo i třeba rodiče, kteří se ocitnou v nelehké situaci?
Obrací se na nás široké spektrum lidí. Ať už děti samotné, které nás potkávají v našem zařízení, nebo když pořádáme nějakou akci. Obrací se na nás rodiny s tím, že opravdu potřebují pomoci. Projevují zájem o dítě, jen si neví rady, co a jak dělat lépe.
Čtěte také
A v poslední době se na nás obrací i různá zařízení ústavní výchovy pro děti. Chtějí se domluvit na spolupráci, propojíme se a zkusíme spolu něco vymyslet. Takže cesty, jak se k nám dostat, jsou opravdu široké.
Jste také autorem knížky s expresivním názvem Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi. Příběhy z ústavní péče. Pro koho je publikace určena?
Tuhle knihu doporučuji přečíst každému, kdo má děti a chtěl by se zkusit nacítit do určitých situací, které může dítě zažívat. Nebo je určena pro lidi, kteří pracují s dětmi, nebo také pro lidi, kteří sami byly děti. Ale knížka může být vhodná pro každého, kdo projevuje zájem o děti.
Popisuji v ní, čím si některé děti bohužel musely projít či procházejí. Je potřeba o takových příbězích vědět, mluvit o nich, neříct si, že mému dítěti by se taková věc nestala a budeme se tvářit, že se takové věci nedějí.
Čtěte také
Pubertě se nevyhne nikdo. Je to těžké období, protože je potřeba v rodině samozřejmě fungovat. Dospělí mohou mít pocit, že najednou přicházejí o své dítě či vnoučka. Měl byste nějakou radu, jak se s tím vypořádat?
Je to těžké období nejen pro rodiče, babičky a vůbec všechny příbuzné, ale i pro ty samotné děti. Puberta, obzvláště v dnešní době je opravdu náročné období pro to dítě a nemyslím teď jen vývojově a z hlediska hormonů, ale i z hlediska současné doby. Dítě vnímá svět a vše, co se kolem něj děje a snaží se samo sebe nějak identifikovat a pojmenovat.
Do toho přichází přirozená potřeba se vymanit z dohledu dospělé osoby. Tedy je to náročné pro dítě, ale situace je náročná i pro rodiče, kteří by rádi byli dál součástí světa jejich dítěte, ale dítě to v tuhle chvíli nechce. Ale zároveň tam stále vnitřně chce rodiče mít a potřebuje je. Takže je to obrovský zmatek a náročné jak pro dospělé, tak i pro děti.
Jakých největších chyb se dopouštíme?
Jedna z těch chyb je, že najednou chceme mít rychle výsledek, chceme odpověď. Vidíme, že našeho potomka něco trápí a v dobré víře za ním přijdeme. Ale on na to není připravený, neví, jak se zachovat a co má říct. Takže bychom neměli v takové situaci tolik tlačit na dítě, ale ani sami na sebe.
Čtěte také
Cílem toho dialogu není, že budu odcházet s jasnou odpovědí, co našemu dítěti je. Naším cílem by mělo být dítě podpořit a mít s ním vybudovaný takový vztah, aby vědělo, že se nám může se vším svěřit. Až na to bude připravené. Takže příliš netlačit.
Také málokterý dospělý umí pojmenovat přesně svůj pocit. Ví, že se necítí dobře, ale nezná třeba ani přesnou příčinu. A my bychom to chtěli po dětech okamžitě.
Jak ukázat dětem, že je bereme vážně? To je asi také důležité.
Opravdu brát dítě vážně, to znamená, že jej milujete a jste tady pro něj. Není to o tom, že mu to jednou za týden řeknete, nebo mu to napíšete na papír. Je to o vztahu, které dítě k vám má a je to o tom, že dítě cítí, že ho berete vážně. Takový vztah se buduje vlastně celý život dítěte, je to něco, co nemůžete vytlouct najednou.
Celou radioporadnu s Tomášem Morávkem, ředitelem organizace (Ne)ohrožené děti si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
