Největším kouzlem práce archeologa je, že má denně v ruce lopatu a krumpáč, usmívá se Jiří Unger

6. červenec 2022

Archeolog Jiří Unger z Regionálního muzea a galerie v Jičíně vás zve na velkou a unikátní výstavu Bohové a hrdinové z konce doby bronzové na Jičínsku, ale nechá vás také nahlédnout do zajímavé práce archeologa. 

Vy pocházíte z Turnova a o svém povolání jste prý měl jasno už v první třídě. Je to vůbec možné?
Je to tak, opravdu. Když se na základní škole hlásilo možné budoucí povolání a většina mých tehdejších spolužáků chtěla být popeláři nebo indiány, tak já už jsem věděl, že bych hrozně rád chtěl být archeologem. A to z toho důvodu, že jsem dětství prožil v knížkách Vojtěcha Zamarovského. To mě výrazně poznamenalo.

Přišel potom někdy ve vašem životě moment, kdy jste zauvažoval úplně o něčem jiném?
Vyzkoušel jsem i jiné práce, ale více při studiu. Ale to, že chci být archeologem, mě nepustilo nikdy. Archeologii jsem potom vystudoval, magisterské studium jsem absolvoval v Plzni a doktorské na Univerzitě Karlově v Praze.

Práce archeologa je velice pestrá, obsahuje celou škálu jiných povolání. Musíte být trochu geodet i grafik, znát mnoho dalších oborů.
Jiří Unger, archeolog Regionálního muzea a galerie v Jičíně

A je to podobné jako třeba u lékařů, že si potom archeolog vybere nějakou specializaci, nějaké konkrétní historické období, na které se zaměří?
To odráží vždy odráží v tématu závěrečných prací, které si vyberete. Třeba na bakalářském stupni jsme ještě přesně netuší, kterým směrem se vydat. Ale samozřejmě oborů archeologie je hodně, ať už třeba základní dělení na pravěkou a středověkou archeologii. Pak se můžete zaměřit na různé archeologické metody a podle toho si vybíráte téma své práce. Já jsem svoji magisterskou práci psal na pozdní dobu bronzovou v regionu východních Čech. Ale v rámci doktorská práce už jsem zase přeběhl úplně k jinému tématu a tam jsem se věnoval 3D počítačovým rekonstrukcím v archeologii.

Čtěte také

Ale nepůsobil jste hned ve východních Čechách?
Ne, profesně jsem větší část života působil v Archeologickém ústavu Akademie věd v Praze, kde jsem i žil. A ten v uvozovkách návrat do regionu nastal kolem přestěhování do Turnova a když se uvolnilo místo v jičínském muzeu.

Můžeme vás tedy přímo vidět někde ve výkopech, jak hledáte v terénu?
To je největší kouzlo práce archeologa, že lopatu a krumpáč máme takřka denně v ruce. Takže se pohybujeme v terénu, jak nám ukládá zákon o památkové péči, převážně na stavbách. Kde se díváme, zda nedochází k narušení archeologických situací a ty případně zkoumáme. Ale pak práce archeologa ještě obsahuje velice širokou variantu dalších povolání. Musíte být trošku geodet, trošku grafik, musíte umět odprezentovat své nálezy. Musíte mít i nějaký přehled o dalších oborech, se kterými spolupracujeme. Tedy opravdu mne můžete vidět jak v montérkách ve výkopech, tak potom i někde na konferenci v obleku. Je to velice pestré.

Jaké lokality jste už v České republice prozkoumal?
Kdybych to teď vztáhl jen na minulý rok v regionu, tak jsme figurovali celkem na skoro 300 stavebních akcích. Něco zvládnete jen zkontrolovat za den a někam dojíždíte průběžně. A z těch míst byla asi jedna desetina takzvaně pozitivních. To znamená, že tam došlo k nálezu archeologických kontextů a probíhal tam záchranný archeologický výzkum. Takže naše vytíženost byla veliká, byl jsem v terénu takřka denně.

Čtěte také

Vy jste se ovšem pohyboval i ve světě. Kam vás zavála vaše práce?
Měl jsem tu čest díky působení v Archeologickému ústavu v Praze být takřka rok na výzkumu v Afghánistánu. Jednalo se o velký důl na měď, od konce třetího do zhruba devátého století. A to byla budhistická perioda ve střední Asii. Takže tam byl ještě prstenec buddhistických klášterů, nalezlo se jich tam celkem 7. A opravdu to byl velký výzkum. A teď nadále mám možnost vyjíždět do Súdánu, kde studujeme adaptační strategii tehdejších lovců a prvních zemědělců přímo v poušti na tamní lokalitě.

Znáte francouzský film Návštěvníci?
Samozřejmě.

Rytíři ze středověku cestují časem a přenesou se do naší současnosti. Kdyby to šlo opačně, jakou dobu byste si vybral? Třeba na den se podívat někam do minulosti?
To by samozřejmě bylo velice těžké rozhodnutí, pokud bych mohl takto cestovat časem jen jednou. Ale bylo by to asi období naší současné hlavní výstavy, to znamená konec doby bronzové.

Čtěte také

Výstava v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně se jmenuje Bohové a hrdinové z konce doby bronzové na Jičínsku. Výstava ukazuje, jak na konci doby bronzové žili lidé na území dnešního Jičínska. Jaké je to vlastně období?
Pohybujeme se v poměrně širokém časovém pásmu od mladší doby bronzové přes pozdní stupeň až po starší dobu železnou. Je to 1300 až zhruba 500 let před Kristem. Tedy pokrýváme časové pásmo trvající přes 800 let, je to opravdu široký časový záběr. Ale ten kulturní vývoj je tam sjednocen a my ho nazýváme jako takzvané období popelnicových polí.

Co bylo součástí tehdejšího života? Náboženské rituály, pohřebiště, vystaveny máte i zajímavé předměty. Kde se našly?
Příběh naší výstavy se začal psát už na přelomu let 2020 a 2021, kdy při stavbě vstupů a lékárny v Oblastní nemocnici v Jičíně došlo k nálezů žárového pohřebiště takzvané Slezskoplatěnické kultury, tedy pozdní doba bronzová, starší doba železná. Což znamená, že od této kultury vznikl svůj název těch popelnicových polí. Tedy pohřbívalo se žehem. Spálené ostatky byly ukládány do keramických uren, ke kterým byly přidávány další keramické nádoby obsahující různé typy milodarů. A my tady nacházíme často až několik desítek nádob v jednom hrobě.

Čtěte také

A našli jste dokonce i ruku sošky, takzvané jičínské Venuše.
Ano, ve výzkumu v nemocnici jde o nález z loňské sezóny, kdy se tam objevila i komponenta prvních zemědělců z neolitu a tam se v jedné ze sídlištních jam našla část lidské plastiky. Je to část levé ruky a na základě nálezů, jak fragmentů z Čech, ale i víceméně celých sošek, hlavně z oblasti Moravy nebo třeba i Horního Rakouska, jsme ji vztáhli k takzvaným neolitickým Venuším. Je to vždy ztvárnění ženy v nějakém adoračním, rituálním postoji. Tedy díky velikosti, podobě, materiálu a výzdobě jsme si celkem jisti, že se jedná o tento typ pravděpodobně rituálního předmětu.

Vaše výstava je jistě krásný prázdninový tip pro návštěvu celé rodiny. Co by mohlo třeba děti zaujmout?
My jsme vsadili na velkoformátové ilustrace, kde jsme měli perfektní spolupráci se studentem fakulty designu v Plzni Michalem Řezníčkem, který nám zhotovil velice atraktivní a živé pohledy do minulosti. I od kolegů, kteří na výstavě už byli s dětmi, vím, že se doma potom o ničem jiném dlouho nemluvilo. A pak se nám díky kolegům i z okolních muzeích podařilo shromáždit výběr vystavených předmětů tak, aby ilustroval každou kapitolu tehdejšího života. Tedy je to velice pestré a máte možnost zhlédnout na jednom místě opravdu průřez veškerých zásadních nálezů a typů artefaktů, zbraní, rituálních předmětů, depotů a tak dále.

Čtěte také

Chystáte i nějakou speciální komentovanou prohlídku výstavy, kde by se zájemci mohli setkat i přímo s vámi?
Doprovodný program máme poměrně bohatý. Pořádáme jak různé workshopy, kde můžete nahlédnout do různých pravěkých řemesel, jak se třeba tkal textil. Potom samozřejmě komentovaná prohlídka, která bude zaměřena právě na rodiny s dětmi a pořádáme i přednáškový cyklus odborníků na toto období. Stačí sledovat náš muzejní facebook a webové stránky. Budeme rádi, když přijdete.

Co je teď aktuálně před velmi? Nějaký výzkum doma v Čechách nebo cesta do zahraničí?
Aktuálně se chystá výstavba části dálnice 35 v úseku Sadová - Hořice. A vzhledem k tomu, že to prochází naším regionem, tak jednu část bude mít na starosti Regionální muzeum v Jičíně. Tam budeme minimálně na jeden rok poměrně vytíženi v terénu.

Archeolog Regionálního muzea a galerie v Jičíně Jiří Unger byl naším hostem. Celý rozhovor si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

autoři: Jana Kudyvejsová , baj
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová