Nejhorší společnost je být sám se sebou. Pavel Sršeň představuje přes kuchyň taje klášterního života

Představil jsem vás správně? Máte docela pestrý život.
Trošku se tady červenám, protože jako kluk z malé vesnice jsem byl vlastně vždy spíš takovým outsiderem. Narodil jsem se v Litomyšli a vyrostl v malé vesnici Přívrat u České Třebové. A jako kluk jsem snil o tom, že jednou budu veterinářem. K přírodě mám blízko pořád, protože bydlíme na statku, kde je plno zvířat.

Vedete k lásce k přírodě i svoje děti?
Víceméně ano, protože v tom vyrůstají. Takže se nebojí zvířat a dokážou mě i zastat, když nemohu.

Kam všude vás život potom zavál? Vy jste původní profesí strojař, to je docela daleko od duchovní cesty světem.
Strojařina, to bylo asi nejhorší rozhodnutí v mém životě, bych řekl. Ale bylo to tak, že jsem vyrůstal za minulého režimu a ve 14 letech, v osmé třídě, se dítě muselo rozhodnout, kam půjde. Nebyl jsem nijak vyprofilovaný, jen jsem toužil být se zvířaty, stát se veterinářem, ale na to jsem bohužel neměl prospěch. A protože můj o dva roky starší bratr šel tenkrát do Ústí nad Orlicí na školu, tak jsem tam šel také.

Čtěte také

Dělá trdelníky i zmrzlinu, chodí mezi lidi. Internetový farář Rudolf Špaček, co nevypadá jako farář

A strojařinu jste vystudoval?
Dělal jsem to chvíli, udělal jsem si nejdříve učňák a potom ještě maturitu. Ale asi bych dnes ještě stále dokázal na stroji pracovat, ale je to studený kov.

Kdy jste začal přemýšlet o duchovní cestě?
V životě to tak nějak přišlo, že jsem zatoužil tímto směrem jít, a zkusil jsem si i život v klášteře. Žil jsem v něm tři roky.

Člověk se v klášteře dokáže chvíli přetvařovat, ale pak to z něj všechno vylétne. Ukáže se, jaký je uvnitř. Až potom ho lze formovat.
Pavel Sršeň, mluvčí Biskupství královéhradeckého

Jaký je život v klášteře?
Nejhorší společnost je být sám se sebou. Protože taková zkušenost řeholníků je, že nový člověk, který tam přijde, tak se možná půl roku dokáže nějakým způsobem přetvařovat, ale pak přijde chvíle, kdy to z něj všechno vylétne. Vlastně se ukáže, jaký je opravdu uvnitř. A teprve pak lze s tím člověkem něco udělat a nějak ho formovat.

Čtěte také

Služba faráře je dobrodružství. Potěší vás zajímavá myšlenka i podnětné setkání s moudrými lidmi

Je tedy těžké být někdy sám se sebou?
To asi známe každý, že občas býváme sami na sebe naštvaní, co z nás leze.

Pak následoval kolowratský zámek v Rychnově nad Kněžnou, kde jste průvodcoval?
Dělal jsem tam kastelána, ale ano, občas jsem šel s turisty prohlídkový okruh. Pracoval jsem tam dva roky. Tenkrát rodina Kolowratů vyhlásila výběrové řízení, přihlásil jsem se a vyhrál. Nastoupil jsem a, jak bych to řekl, trochu jsem tam přivedl kulturu.

Sedm let jste potom dělal PR manažera hradecké filharmonie. To musela být úžasná práce.
Ano. Muzika nebo vůbec kultura člověka někam posouvá. Když se trochu zorientujete v této oblasti, tak si pak můžete dovolit mít i vlastní nápady.

Lidé v klášteře nežijí mimo společnost. Naopak, přinášejí dobré věci po stránce charity, věnují se mládeži a potřebným lidem.
Pavel Sršeň, mluvčí Biskupství královéhradeckého

Jedním z vašich velkých nápadů možná bylo i přivést Soňu Červenou zpátky domů, do Hradce Králové. Vy jste ji vlastně představil hradeckému publiku, dá se tak říct?
Úplně to tak nebylo, ona už předtím hostovala v Klicperově divadle v představení Návštěva staré dámy, a jeden projekt měla i ve filharmonii. Ale je pravda, že potom onu velkou slávu v Hradci Králové, kterou si následně zažila, s tou jsem jí pomohl. Protože jsem ji tenkrát oslovil, jestli by se nechtěla stát patronkou varhan pro hradeckou filharmonii. Ona souhlasila a navázali jsme opravdu velkou spolupráci, mnoho projektů a koncertů jsme udělali. Stali se z nás velcí přátelé.

K 95. narozeninám také obdržela papežské požehnání. To prý byla také vaše zásluha.
Byl to pro ni ode mě osobní dar, který jsem zařídil ve Vatikánu. Dá se to zajistit, je samozřejmě potřeba se tomu začít včas věnovat, ale jde to.

Čtěte také

Život člověka je utkán ze vztahů. Ty rozhodují o kvalitě lidské bytosti, říká teolog Tomáš Petráček

Z filharmonie jste odešel, nyní jste zaměstnán na Biskupství královéhradeckém ve funkci tiskového mluvčího. Co je náplní vaší práce?
Především mít přehled o diecézi. Jsem takovým prvním nárazníkem otázek od médií. Tedy přes moji osobu jdou tyto věci, zpracováváme je a posléze zase ventilujeme dál.

Zaujal mne nápad, že nyní děláte televizní seriál o životě v klášterech. I o tom, co se v nich vaří. To byl také váš nápad?
Ano, je to můj nápad. Vzniklo to tak, že jsem chtěl trochu zpopularizovat život v klášterech. A ukázat, že ti lidé nežijí mimo společnost. Naopak, oni přinášejí do společnosti velice dobré věci, ať už to je po stránce charity, po stránce společenské, věnují se hodně mládeži, potřebným lidem. Chtěl jsem ukázat jejich život, aby případně ti, kteří o tomto způsobu života uvažují, získali odvahu vykročit a třeba zkusit zaklepat na některé dveře kláštera.

Chci ukázat klášterní život, aby ti, kteří o tomto způsobu života uvažují, získali odvahu vykročit a zkusili zaklepat na dveře kláštera.
Pavel Sršeň, mluvčí Biskupství královéhradeckého

Televizní seriál se vysílá na TV Noe. A teď jste prý točili i tady v Hradci Králové.
Ano, pilotní díl se točil u Litomyšle na Mendryce, u sester Vincentek. A druhý díl jsme točili u sester Notredamek, které sídlí za Krajským soudem v Hradci Králové. A před námi jsou další díly.

Čtěte také

Bůh nám dal tvář, usmívat se už musíme sami. Život by měl být tancem, hrou a zábavou

A jak to tedy vypadá na klášterních jídelních stolech?
Kláštery žijí velice skromně. Většinou natočíme dvě až tři jídla, dvě slaná a jedno sladké, co se navařilo. Tady v Hradci králové to například byly výborné jablkové knedlíky. Když jsem viděl ten recept, tak jsem nevěřil, že je to možné. Že to vůbec funguje a drží pohromadě.

Co vás čeká v nejbližší budoucnosti?
Samozřejmě práce na biskupství, práce doma na statku. A co se týče kultury, tak chystám velký projekt do Litomyšle a to je jezdecký ples, kde nebude ale jen tanec, ale také konkrétní dvouhodinový program. Celé to bude věnované koním. Od prvopočátku jejich styku s člověkem až po závody olympiádě. Bude to v polovině února příštího roku.

Naším hostem byl tiskový mluvčí Biskupství královéhradeckého Pavel Sršeň. Moc děkuji za zajímavý rozhovor.