Nejen boxer ti může rozbít obličej, říká fotografka celebrit Majka Votavová
Hostem posledních říjnových Záletů je fotografka Majka Votavová. Má předky v Krkonoších a tam začneme naše povídání s jednou z nejvyhledávanějších fotografek u nás.
Ani nevíte, jakou radost jsem měla, když jste mi znovu připomněla, že máte v Harrachově na té nejzápadnější straně Krkonoš své předky.
„Já jsem čistokrevný sudeťák s velkým množstvím německé krve. Moje babička pochází z Jelení hory, ještě když nebyla polská a můj dědeček z Jilemnice. Tam trošku české krve je, ale doma se mluvilo německy. Nebyli odsunuti, protože dědeček byl vynikající brusič skla a v harrachovské sklárně pravili, že kdyby ho odsunuli, tak by mohli zavřít.“
Listovala jste někdy v rodinném albu fotografií? Co vás napadalo, když jste ty fotky prohlížela?
„První fotografie na které si pamatuju, to je osada Jizerka a louky na ní. To jsou moje první fotografické pokusy. Já jsem generace, která když studovala Střední průmyslovou školu grafickou, tak my jsme ti, kdo jsme ještě dostávali ten základ. Takže já nedostala fotoaparát na kinofilm, já dostala těžký fotoaparát jménem Magnol. Skleněné desky a běhala jsem po Malé Straně a s tím těžkým fotoaparátem se snažila vyfotografovat třeba vnitřek svatovítského chrámu. Ten dřevěný stativ a ta obrovská Magnola, to mě tenkrát prověřilo. Ale zase ta fotografie byla o něčem jiném. Na záběr jste se připravila, založit kazety, promyslet… Nemám nic proti digitální fotografii, jsem za ni ráda, ale myslím, že ta profese hodně ztratila. Tenkrát jste fakt musela umět fotit.“
Kolik vám bylo, když vám tatínek dal ten první fotoaparát?
„Dvanáct. Mělo to takový vývoj, pokračování. Protože můj tatínek je zasloužilý mistr sportu ve skoku na lyžích, dlouhá léta dělal trenéra státního družstva skokanů, to znamená, že neustále poletoval po světě. Já byla ta rozmazlená dcera, které se vozily oblečky, aby mi vynahradil, že není přítomen a kromě jiného mi vozil módní časopisy. A to tady nikdo neznal. Já si listovala těmi časopisy, tam byly celostránkové reklamy, portréty hereček a módní story.“
Co z toho, co jste se naučila ve škole, se vám dnes nejvíc hodí?
„Obrovská pokora, to, že mi bylo vysvětleno, že nejsem umělec a že jsem dělník fotografie. Že jsme ti, kdo slouží, že málo z nás patří vedle těch, které fotografujeme a že si to musíte sakra zasloužit a že není dobré strhávat pozornost na sebe.“
Svatopluk Beneš a Aňa Geislerová, to je jedna z dvojic které jste fotila.
„To byla nádherná práce a musím říct, že on u mě byl v době, kdy už ani příliš neviděl. U těch velkých osobností se stane něco, co jsem si sama pro sebe nazvala tak, že rozsvítí hvězdu. Oni se postaví před fotoaparát a rozsvítí hvězdu. Než tam dojdou, máte pocit, že to nevyfotíte. Pak přijdou, rozsvítí hvězdu, odpracují a odejdou. A já mám díky tomu nádhernou fotografii, která je prací pana Beneše.“
Jak dlouho trvá, než z toho náhledu vytvoříte fotografii, která se dá dát na titulní stranu knížky nebo časopisu?
„Nerada upravuju příliš, takže tak půl hodiny. Srovnáte barvy, světla, stíny, doladíte tón fotografie a samozřejmě sáhnete do vrásek a lesku pleti. Ale ne proto, že byste toho člověka chtěla udělat hezčího, ale sbíráte tu surovost techniky. Nebo můžete pokračovat a vyrobit gumáka. Neznáte starou krásnou průpovídku z dob černobílé fotografie? Nejen boxer může ti rozbít obličej!“
V určité části svého života jste byla pracovně nesmírně vytížená. Kde jste v sobě našla sílu říct, že už to takhle dál nejde?
„Sama jsem tu sílu nenašla. Mě zastavil organismus, přišla choroba. Naštěstí mám úžasný organismus, takže to byla choroba, se kterou jde žít a kterou jde zvládnout. Pak se mi stala strašná věc. Já se na ty lidi přestala těšit. To je nesmírně těžký. To, co mě povznášelo, byla najednou koule na noze. Nevím, jak se mi to stalo, ale pojala jsem naprosto bláznivý nápad. Když se mi blížila padesátka, tak jsem si řekla, že dětské sny se mají plnit. Tak jsem si koupila koně. Nikdy předtím jsem na koni nejezdila, ale měla jsem fantastický štěstí, že jsem našla Broňu. On mě z toho ateliéru doslova vyvezl. Já už 12 let běžím za ním a spousta věcí musí odpadnout, protože Broňa je číslo jedna.“
Na závěr nesmí chybět štafeta otázek. Minule tu se mnou byl Martin Chodúr a tady je otázka pro vás: „Proč cítíte, že může koexistovat fotografie s klasickým výtvarným uměním. Jak cítíte ten rozdíl v obou přístupech?“
„Pokud můžu, odpovím jen takhle: Proč myslí, že koexistuje? Já si myslím, že prostě je.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
