Nebýt filmu Podnájemníci učila bych asi v Chocni v lidušce

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ivana Andrlová

Ivana Andrlová se narodila ve Vysokém Mýtě a dětství prožila v Chocni. Její maminka byla učitelka, tatínek nástrojař v továrně. Televizní film Podnájemníci s režisérem Františkem Filipem natočila už na konci 9. třídy, tedy na základní škole, ale vysílal se až později, takže na pražskou konzervatoř přicházela jako úplně neznámé děvče z východních Čech.

Právě na Vánoce se na jediném programu České televize tento film vysílal, přesně v tom okamžiku a v podstatě přes noc se z Ivany Andrlové stala hvězda, pak přicházela jedna nabídka za druhou.

Film Podnájemníci měl premiéru právě na Vánoce, tuším, že to byl rok 1976. Vy jste hrála 13letou Alenku, bylo vám v té době 15 let. Po vašem boku stál Jaromír Hanzlík, coby 23letý Zbyněk, a jeho slečna Daniela Kolářová.
To byla nádhera. Bylo to hodně zvláštní tím, že já jsem nikdy neuvažovala a nesnila o tom, že bych dělala toto povolání, to byla taková spíše náhoda. Když jsem se ocitla v této společnosti, tak jsem byla v Jiříkově vidění, ale pravda je, že mi bylo 15 a nijak jsem se z toho úplně nehroutila. Byla jsem takové docela rázné děvče, ne žádná princezna, do té pozice jsem se také dostala zvláštním způsobem. Bylo to ale nádherné, oni na mě byli strašně hodní.

Před chvíli jste říkala, že to byla náhoda. Jak vlastně ta nabídka přišla? Kde se ve vašem životě vzal pan režisér Filip?
Já jsem v březnu nebo v únoru dělala přijímací zkoušky na konzervatoř. Rodiče, kteří netušili, do čeho jdu, a nepřikládali tomu žádnou velkou váhu, mi to nezakazovali. Já jsem se do té školy dostala na první pokus. Pan režisér Filip v té době hledal představitelku Alenky a byl na konzervatoři se zeptat, jestli tam jsou nějaké takové osoby. Potom si pozval posluchačky prvního a druhého ročníku a nás, které jsme byly teprve u zkoušek. Já jsem jela na konkurz a vyhrála jsem ho. V jeden den mi přišlo, že jsem přijatá na konzervatoř a že se mám dostavit na ten konkurz. Za 14 dní mi přišlo, že jsem ten konkurz udělala. Za měsíc jsem jela točit.

Ivana Andrlová v pohádce Ať přiletí čáp, královno!

Doufali rodiče, že se třeba po konzervatoři vrátíte zpátky do Chocně a budete učit v lidové škole umění?
Myslím si, že to byla jejich představa, protože tím, že maminka je učitelka, takže se předpokládalo, že ze mě bude taky učitelka. Myslím si, že máma si dlouho myslela, že se vrátím zpátky a budu učit v lidušce.

Když se teď vrátíte do východních Čech, jaké místo navštívíte?
Jedu do Chocně, kde maminka s bratrem pořád žije. Máme tam velký rodinný dům s krásnou zahradou. Moje sestra bydlí ve Vysokém Mýtě a moje neteř bydlí v Hradci, takže to mám všechno na trase. Teď jsem v Chocni byla a tam jsem prostě doma.

Psal se rok 1984, když měl v televizi premiéru seriál Sanitka. Vy jste tam hrála Alžbětu a po několikáté po boku Jaromíra Hanzlíka. Obsadil vás Jiří Adamec, stejně jako do pohádky Princové jsou na draka.
Mezitím jsme natočili spoustu jiných inscenací, třeba velmi důležitou inscenaci Příliš mladí na lásku, která byla takovým posunem v mém životě z těch malých holčiček o kousek dál. Pak přišla Sanitka, kde byl zase Jaromír, byl tam Tomáš Juřička, který hrál zase v těch mládežnických inscenacích. Ale to, že každý režisér má svůj okruh herců, fungovalo vždy a funguje to pořád.

Pojďme teď k aktuální věci, to je seriál Přístav, vysílal se od léta roku 2015 do letošního podzimu. Máte tam menší, ale jak říkáte v rozhovorech pěknou roli. Hrajete Martu Šimáčkovou. V té souvislosti jsem se chtěla zeptat na změnu způsobu při natáčení. Když srovnáte Sanitku v 80. letech a třeba teď Přístav.
Je to všechno jinak, nedá se to srovnávat. Když jsme točili Sanitku, měli jsme scénáře na všech třináct dílů, věděli jsme od začátku do konce, kdo jsme a jak dopadneme. U těchto nových seriálů se pořád připisuje. Vy začnete hrát nějakou postavu a nevíte, co se bude dít dál. Dneska je to tak, že scénáristé podle toho, jak je postava oblíbená u diváků, tak ji buď připisují, nebo ji posunou úplně někam jinam. Ta práce je o to složitější.

Alena Zárybnická natáčí Zálety s Ivanou Andrlovou

Zabýváte se i dabingem. Za titulní roli v seriálu Ally McBealová jste dostala cenu Františka Filipovského v roce 2001. Práci v divadle, ve filmu, v muzikálech si možná dokážeme trochu představit, ale dabing zůstává tam trochu za oponou. Jak vlastně celé to dílo vzniká?
Ally McBealové vznikala ještě starým dobrým způsobem. Všechno se mění, jak se změnilo natáčení, tak se změnil i dabing. V době, kdy se dělala Ally, ještě bylo normální, že jsme byli ve studiu dva tři a vedli jsme dialog, který vedli oni na plátně. Dneska už to všechno jinak. V rámci rychlosti a šetření dabujete tu samou roli, jako byla třeba Ally, ale jste tam sama. Za tu frekvenci uděláte sedm dílů, ale nemáte tam toho partnera. Je to jinak a já myslím, že je to na tom i vidět. Je mi to líto.

Při posledních Záletech seděla na vašem místě zpěvačka Kamila Nývltová a nechala vám tu otázku, kolik jste letos stihla upéct druhů cukroví.
Já jsem velmi ubrala, protože jsem zjistila, že to vůbec nemá cenu. Já jsem vychovaná tak, že všechno, co se má dělat na jakýkoliv svátek, to se dělá. Protože to dovádím k dokonalosti, takže byly doby, kdy jsem měla třeba 20 druhů cukroví. Pak jsem ho dala do mrazáku, pak jsem ho rozdala. Těsně předtím, než jsem pekla nové cukroví, jsem musela vyndat z mrazáku to staré, aby se mi to tam vešlo. Zjistila jsem, že to je úplný nesmysl, takže teď peču ty nejoblíbenější – rohlíčky, pracičky, pak několik novodobých. Většinou to skončí tak, že si řeknu, že budu péct málo, upeču nějakou základní dávku, pak si řeknu, že toho je opravdu málo, začnu péct podruhé, což je to nejhorší, protože si dvakrát uděláte binec.

autor: ZAR
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.