Našel si kamarády, zamiloval se. Příběh Leoše ze stacionáře Kamarád v Jičíně

Leoš Obrmajer z Popovic poprvé vstoupil do jičínského stacionáře kamarád před 16 lety. Přivedla ho tam maminka.

Sám přiznává, že si pár dní zvykal na nové prostředí: "Trochu jsem byl nervózní, člověk neví, do čeho jde".

Čtěte také

"U většiny uživatelů je to tak, že skončí povinnou školní docházku, rodiče to do té doby moc neřeší, ale pak nevědí, kam s nimi. Pak je většinou přivedou rodiče nebo příbuzní", říká zástupkyně ředitele stacionáře Michaela Havránková.

Nejradši z keramiky vytvářím květináče.

Podle ní je Leoš poctivý a do zařízení dochází denně: "Cesta je 3 kilometry, takže ráno tři a odpoledne zase zpět, ať je léto, zima, chodí opravdu poctivě".

"Hrozně rád sportuju, mám rád sport. A sám sportuje také. Chodím tam každé ráno i zpátky", říká Leoš, který má lehké mentální postižení.

Nemá velké omezení, ale na vše potřebuje víc času. Velmi rád tvoří a vyrábí.

Našel si kamarády, zamiloval se. Příběh Leoše ze stacionáře Kamarád v Jičíně|foto:Stacionář a Sociální rehabilitace KAMARÁD

Leoš má ve stacionáři spoustu kamarádů, je velmi společenský a dokonce si tu našel i svou lásku. Společně plánují, že by chtěli zkusit žít v tzv. startovacím bytě, který je přímo v zařízení.

"Čeká na přítelkyni, aby tam šli společně, ta se na to zatím necítí, takže jim musíme dát prostor, uvidíme", usmívá se Michaela Havránková s tím, že páru drží palce.

Leoš, stejně jako většina klientů, si nedokáže život bez stacionáře, učitelek, zdravotních sester a vychovatelek představit. Stal se jeho druhým domovem.