Napít se z cizí lahve? Neexistuje, říká lékař českých olympioniků

Doktor Jiří Neumann absolvoval lékařskou fakultu v Hradci Králové. Jako atestovaný chirurg získal v roce 2007 licenci sportovní lékaře. Už předtím od roku 2002 spolupracoval s českou atletickou reprezentací.

Právě od roku 2007 byl pověřen vedením jejího zdravotního zabezpečení. V péči měl desetibojaře Romana Šebrleho nebo oštěpařku Báru Špotákovou. Už několik let je doktor Neuman majitelem společnosti, která se stará nejen o vrcholové sportovce.

Co vás vedlo k tomu, že budete věnovat sportovnímu lékařství?
Už dávno předtím než jsem se rozhodl, že se vydám touto cestou, jsem byl tak trochu nasměrován sám sebou. Já jsem totiž absolventem pardubického sportovního gymnázia a dodneška vzpomínám, že jsem ve slohovém cvičení v prvním ročníku na téma „čím bych chtěl být“, psal sportovní lékař. Splnil se mi opravdu skoro takový dětský sen, že jsem se stal sportovním lékařem.

Pokud jde o problémy, se kterými za vámi vaši pacienti chodí, jaké potíže řešíte nejčastěji?
Velmi častou diagnózou v naší ordinaci jsou bolesti achilovky. Během posledních deseti patnácti let se začalo zdravě žít, jíst a sportovat, což je dobře. Začalo se běhat, jsou samé silniční běhy, přespolní běhy. Samozřejmě sportovci se tomu věnují systematicky, neznamená, že tři měsíce odpočívají, pak jednou za čas vyběhnou, ale opravdu se připravují a trénují, pak chodí k nám. Odpověď tedy zní, opravdu často se setkáváme s bolavými achilovkami, které s tímto souvisí.

Vy jste v Riu byl už dvakrát, a to loni v listopadu a letos v březnu. Je běžné, že lékaři navštěvují místo konání olympijských her několikrát dopředu, anebo je Brazílie i v souvislosti s diskutovaným virem zika tolik výjimečná?
Vím, že je to zvykem. Tu destinaci je potřeba navštívit, nějakým způsobem zmapovat a aktuální problematiku nastínit. Není to nic neobvyklého.

Lékař Jiří Neumann s Alenou Zárybnickou|foto:Honza Ptáček, Český rozhlas

Přes všechny povinnosti, které máte teď dvě měsíce před olympiádou, těšíte se do Ria?
Těším, ale také je ta příprava náročnější den ode dne, takže budu velmi rád, až přivezeme všechny sportovce ve zdraví domů.

Kromě toho, že se staráte o atlety, teď se chystáte do Ria, spolupracujete i s hokejisty, fotbalisty, házenkáři. S kým ze sportovců máte nejvíc práce?
S fotbalisty, ten fotbal je krásná hra, všichni ji máme rádi, koukáme na to, ale samozřejmě hokej je kontaktní hra, jejich úrazy jsou také, ale s fotbalisty je to takové komplikovanější.

Slovo doping ve světě vrcholového sportu se objevuje na můj vkus skutečně velmi často. Myslíte si, že opravdu dopují všichni nebo skoro všichni?
Všichni určitě ne, ale samozřejmě dopink tady byl, je a asi bohužel bude, pokud se nestane něco zásadního. Myslím si, že jedna věc je senzace o dopinku, krásně se o tom píše, kouká se na to. Dá se to také posunout do roviny až filozofické. Já nejsem nějakým podporovatelem zakázaných prostředků, na druhou stranu společnost si to žádá, chce po sportovcích lepší výkony. To je ale takové filozofování.

Když je sportovci dopink prokázán přichází na řadu nejrůznější argumenty sportovce – spatně provedené testy, o látce nevěděl a podobně. Ono navenek to působí jako snůška výmyslů, nicméně nakonec to může být tak, že sportovec někdy neví, co jedl a pil. Měl by se spoléhat na ten okolní tým, že se k němu chová korektně. Jaká realita?
Je to pravda, ale pravdou také je, že bohužel ten kodex je stavěný tak, že ten sportovec sám může tzv. za všechno. Samozřejmě mohou padnout tresty i pro ten doprovodný tým, ale ten sportovec za všechno prostě ručí sám. My se snažíme sportovce vychovávat takovým způsobem, že neexistuje na vrcholné soutěži třeba se napít z cizí láhve. Je potřeba eliminovat všechny takové okolnosti a skutečnosti.

Na každého z nás přijde čas od času myšlenka, že je nejvyšší čas, aby něco pozitivního pro své tělo udělal. Jak ale začít, abychom si spíš neublížili? Aby nás při zátěži, na kterou nejsme zvyklí, například nebolely klouby?
Začal bych úpravou životosprávy, to znamená, ten váhový úbytek, než začnete něco dělat, je podstatný. Pokud někdo bude mít nadváhu deset dvacet kilogramů, tak je při sportu tahá s sebou. Druhá věc je nedělat ten sport systematicky každý den, ale prostřídat ho. Neměly by tam být jednostranné pohyby.

Reprezentační lékař Jiří Neumann s Kateřinou Emmons|foto: archiv Jiřího Neumanna

Jak to tedy dělat tak, abychom si pomohli a neničili se. Co je nejzásadnější dodržovat? Poslouchat naše tělo?
Všechno musí být, co se týče rekreačního sportu, se selským rozumem, prostě nedělat nic opakovaně a dlouhodobě a ty aktivity prostřídávat. Těch aktivit je hodně, dá se jezdit na in-line bruslích, dá se běhat, hrát tenis... Každý ten člověk, který se rozhodne, že začne něco pravidelněji dělat, by se měl poradit se svým lékařem.

Ještě se vrátím k olympiádě. Jak budete trávit ty poslední dva měsíce před odletem?
Vrcholí příprava, sportovci finalizují. My budeme za měsíc vědět už tu finální nominaci. Chceme, potřebujeme, aby jelo co nejvíce sportovců. Podle toho se také bude odvíjet počet doprovodného medical týmu. Musíme se materiálně zabezpečit, potřebujeme tam už vyslat léky, materiál atd. Přípravy teď vrcholí.

Minule seděla na vašem místě alpská lyžařka Šárka Strachová a tady je její otázka: „Co vlastně jeho práce během olympijských her obnáší? Pracujete se sportovci osobně, znáte je? Pracujete i s prevencí, nebo řešíte až akutní problémy?“
S velkou většinou sportovců se znám osobně dlouhodobě. Jsou tam i nová jména, která jsem viděl jednou a seznámím se dopodrobna až na olympijských hrách v Riu. Je vždycky potřeba ten kontakt mít, proto tam jedeme, aby se sportovci cítili jako doma. Jak probíhá příprava? My jsme tam 24 hodin plně k dispozici. Samozřejmě tam nejsem jenom já, pojede se mnou řada dalších lékařů, fyzioterapeutů a masérů. Je pravdou, že ta příprava probíhá, co se týče mé osoby, už skoro rok. Sbíráme a připravujeme informace například o viru zika, jak se máme vybavit, co s sebou. Naším cílem je, abychom sportovce ve zdraví připravili na start, pak ten průběh závodu už je na trenérovi. Hlavní naší prací tedy je toho člověka postavit na start a pak ho stáhnout z cíle.