Nadšený pozorovatel lidí, malíř Jiří Pikous, představuje na výstavě v Jičíně kousky svého světa

Jiří Pikous (1978) patří do rodiny libereckých fotografů Pikousů. Je nejmladším synem známého fotografa Jana Pikouse staršího, jeho dva starší bratři pokračují v otcových šlépějích a živí se fotografií. Jiří zůstal věrný uměleckému rodinnému fundamentu, na svět se však nedívá prostřednictvím hledáčku fotoaparátu, ale pomocí štětců a barev.

Vystudoval figurální malířství Fakulty výtvarných umění VUT v Brně u profesora Jiřího Načeradského. Studium doplnil zahraničními stážemi na uměleckých univerzitách v Rumunsku a ve Winchesteru ve Velké Británii.

Čtěte také

Lidé a andělé se potkávají ve Snovém světě mistra Vladimíra Komárka v jičínské galerii

Při instalaci v konírně Valdštejnského paláce v Jičíně natáčela s Jiřím Pikousem Vlaďka Wildová.

Člověk ne jako hrdina, ale jako bytost se svými radostmi a starostmi, tužbami a strachy, to je klíčový prvek Pikousovy tvorby. „Vždycky mě zajímala psychologie člověka a jeho odmaskovaná podoba a pak v druhém sledu krajina, která může pomoci odrazit náladu lépe než jak by se to podařilo třeba při propojení s neosobním interiérem.“

Jiří Pikous zachycuje kromě příběhů lidí i běžné, každodenní věci, jak příjemné, tak nepříjemné. Maluje rozměrné expresivní obrazy, ale i komornější akvarely a kvaše.

Táta byl fotograf, ale hlavně poutník. Miloval krajinu

„Domácí prostředí mě i mé dva starší bratry ovlivnilo. Určující bylo, že jsme v tom vyrůstali, že nás umění dívat se obklopovalo, že i takové banální, až neduchovní věci o tom, jak funguje kompozice, stavba obrazu, jsme měli prakticky na očích. To se zapsalo do paměti, takže s tím každý z nás pak mohl svobodně pracovat jako se zažitou věcí.“

Podle syna Jiřího byl táta a fotograf Jan Pikous poutníkem, tulákem a pěšákem. Každý den vyrážel do přírody a každý den v ní meditoval, i fotografoval. Velká inspirace pro tři bratry. Ovlivnila je také literatura, ale své oči si mohli cvičit sami na tom, co bylo kolem nich, dům byl totiž zarovnaný po strop, přestože, jak říká Jiří Pikous, nikdo strachem z prázdného prostoru netrpěl.

Co souvisí s expresí, která je na Pikousových obrazech

Jak Fakulta výtvarných umění VUT v Brně ovlivnila Jiřího Pikouse v jeho původní kresební linii, kterou si do školy přinesl?

Čtěte také

Sjezdil jsem celý svět, ale doma je doma, říká s úsměvem královédvorský malíř a grafik Miloš Petera

„Studoval jsem u profesora Načeradského, došel jsem si prakticky za ním, protože odešel z akademie. Souvisí s expresí, která je v mých obrazech. On byl figuralista, naturelem expresionista, ale sám o sobě říkal „Florenťan“,“ rekapituje Jiří Pikous důležitý mezník svých studií.

A vysvětluje, že rozdíl mezi florentskou a benátskou školou byl v tom, že florentská víc tíhla ke kresbě, benátská zase víc k barvě. A Jiří Načeradský, ačkoliv byl víc expresionista, vyžadoval kresbu.

„Prostě jsem si toho člověka dostopoval až do Brna, tam jsem se k němu konečně dostal a bylo to senzační. Nemůžu si ani slovíčkem postěžovat. Důležitý ale byl i můj naturel: vždycky jsem měl rád válečnou avantgardu, ať už v literatuře nebo v malbě, expresionisty. Ale zároveň i starší věci, i proto jsem nikdy nezapomněl, že obraz má být krásný a ne pouze modernistická hříčka. Měl by si zachovávat hloubku.“

Výstava „Pískám si údolím“ není retrospektivní. Návštěvník sice uvidí i několik starších uměleckých prací, ale většina vystavených děl byla vytvořena právě pro prostor konírny Valdštejnského paláce v Jičíně.

Kousky světa libereckého malíře Jiřího Pikouse budou v Galerii Regionálního muzea v Jičíně k vidění do konce ledna letošního roku.