Na pardubický sportovní gympl mě nevzali, prý měli talentů dost

Olympijský vítěz, mistr světa, dvojnásobný mistr Evropy a vítěz mnoha halových šampionátů. Když prozradíme, že jako první překonal ve svém sportu bájnou hranici 9 tisíc bodů, je jasné, že pozvání přijal Roman Šebrle.

Narodil se v Lanškrouně, studoval nejdřív rychnovské a pak pardubické gymnázium. Jako dítě hrál fotbal. S atletikou začínal relativně pozdě, a to v 16 letech. Ještě jako dorostenec absolvoval svůj první desetiboj s výkonem 5 414 bodů. V roce 1996 překonal hranici světovosti, tedy 8 tisíc bodů.

Přidal i první desetibojařský titul mistra České republiky. V červnu 2013 po zdravotních lapáliích veleúspěšnou sportovní kariéru ukončil. Dnes hraje golf, moderuje zpravodajskou relaci na Primě.

Vzpomenete si ještě na svou první atletickou medaili? Já jsem si přečetla, že jste ji získal při oblastních halových závodech. Byla to medaile bronzová za trojskok a skočil jste 12,20. Je to tak?
Vzhledem k tomu, že jste velice dobře připravená, je všechno, co jste řekla, správně. To už jsem hodně dlouho nezažil, protože samozřejmě ne úplně všechny servery říkají pravdu a někdy je to i docela zajímavé a legrační. Předpokládám, že to bylo 12,20 v trojskoku, ta medaile byla stříbrná a skákali jsme dva.

Roman Šebrle a jeho náskok před soupeři

Kde vůbec všechny své medaile máte?
Ty největší, to znamená z mistrovství Evropy, světa a olympiády, mám schované. Nicméně pro mě byly důležité i malé medaile, ať už z toho krajského přeboru nebo potom z těch mistrovství republiky. Já si všechny pamatuji, protože moje kariéra měla postupný vývoj a člověk byl rád za každou medaili. Ty menší medaile mám někde schované na půdě.

Vaše žena Eva je několikanásobnou mistryní České republiky v osmistovce. Její čas 2:01 a nějaké setinky je pořád velmi kvalitní. Osmistovka není desetibojařskou disciplínou, jestli se nepletu, ale za kolik jste ji běhal vy?
Tím, že není desetibojařskou disciplínou, jsem ji nikdy neběžel jako samostatný závod, ale běhal jsem kilometr v halovém sedmiboji a v tom se probíhala osmistovka. Já jsem ji probíhal nejlépe asi za nějakých 2:05. Myslím, že kdybych šel opravdu ten závod, tak bych někde pod dvě minuty těsně dal.

Kdo vám tehdy řekl, že desetiboj je vhodný právě pro vás? Byl to trenér?
Ono to tam asi muselo skončit u toho desetiboje, protože jsem zkoušel snad všechny sporty a všechny mě bavily a relativně mi šly. Je pravda, že když jsem začal s atletikou, tak ten desetiboj jsem si vyzkoušel sám a bavilo mě to hned od začátku. Nicméně mým prvním trenérem byl Jiří Čechák z Pardubic a ten mě potkal někde na krajských přeborech a přemlouval mě, abych přešel z rychnovského gymnázia na pardubické a věnoval se tomu desetiboji. To je taková docela dobrá historka. Já jsem tehdy souhlasil, i když to pro mě byla taky docela velká změna, protože to rychnovské gymnázium bylo o něco lehčí než to pardubické. Přejít v polovině třeťáku nebylo úplně lehké. Chtěl jsem ale tenkrát na pardubický sportovní gympl a tam mě nevzali se slovy, že talentů mají dost, což jim s odstupem času nevyčítám, protože kluci v tomhle věku jsou různě vyspělí. Já jsem byl hubený a vysoký a ti vyspělejších kluci v tomhle věku měli daleko lepší výkony a výsledky. Je to ale docela úsměvné.

Na který závod ve své kariéře nejraději vzpomínáte?
Každá medaile má svůj příběh. Sice v televizi, když člověk vyhraje, to vypadá jednodušeji, ale ono to vůbec jednoduché není. Příběh medaile začíná už někdy v říjnu předchozího roku, kdy se začínám připravovat na sezónu. Já jsem měl radost z každé medaile, protože to je největší motivace. Musím ale říct, že ta olympijská zlatá je takový vrchol toho sportovce.

Nyní se dostaneme do současnosti. Jak se k vám dostala nabídka z televize?
Tenkrát mi zavolala paní Obzinová. Já jsem ji znal, takže jsem si vyslechl pozvání na kávu a přijal ho. Byl jsem zvědav, o jakou nabídku půjde. Když to pak řekla, moje první reakce byl smích, protože jsem si to plně neuvědomoval, takže jsem se zasmál, protože jsem to nečekal. Vzal jsem si asi týden na rozmyšlenou, protože jsem věděl, že to bude těžké, protože jsem v životě nic podobného nedělal. Taky jsem to potřeboval probrat i s rodinou.

Máte dospívající děti. Jak děti vnímají vaší popularitu?
Snažím se je uchránit i jejich soukromí, nicméně to úplně nejde, ale celkem se s tím vyrovnají dobře. Co se týče sportovní kariéry, tak mě jejich soukmenovci zas tak moc neznají, protože mezitím přišli jiní hrdinové, takže tam je to už v pohodě. Samozřejmě vnímají, že jsem často v televizi, ale už to není tak hrozné. Myslím si, že v tomto jsou v pohodě.

Roman Šebrle na rodinné forografii

Ráda bych se ještě vrátila k okamžiku, kdy jste začal zvažovat konec své sportovní kariéry. Jak dlouhá doba uběhla od té první myšlenky ke konečné realizaci?
No, já jsem začal jít dolů někdy kolem roku 2008, kdy ještě 2007 jsem vyhrál mistrovství světa a byl jsem úplně nahoře, pak to tedy šlo pomalu dolů. V roce 2010 jsem si to uvědomil asi nejvíc na mistrovství v Berlíně. Ty další roky, i když jsem měl medaili ještě 2011 z mistrovství Evropy, jsem už byl srovnaný s tím, že už to nikdy nebude na vítězství a že to pomalu půjde dolů. Asi bych tu atletiku dělal ještě dál, nicméně v roce 2012, těsně před olympiádou, jsem měl zranění paty, která mě bolela. To provázelo i další přípravu, která začala v první fází v pohodě, když se ještě běhá v botách. Pak jsem šel do treter v roce 2013 na začátku a ta pata se znovu ozvala. Pak už to nešlo. Věděl jsem, že je třeba skončit a vrhnout se na něco dalšího.

autor: ZAR
Spustit audio