Na lásku jsem se díval jinak ve 25, jinak ve 40 a zase jinak v 60 letech, říká Pavel Lohonka
Letošní rok patří Pavlu Žalmanovi Lohonkovi. Folková legenda slaví 50 let na hudební scéně. Napsal pře 400 textů, nahrál desítky alb a nově o něm byl natočen také dokument Naslouchám tichu země. Jsem moc ráda, že si našel čas i na rozhovor v Českém rozhlase Hradec Králové. A vzal s sebou i zpěvačku Michaelu Hálkovou.
Letošní rok patří Pavlu Žalmanovi Lohonkovi. Folková legenda slaví 50 let na hudební scéně. Napsal pře 400 textů, nahrál desítky alb a nově o něm byl natočen také dokument Naslouchám tichu země. Jsem moc ráda, že si našel čas i na rozhovor v Českém rozhlase Hradec Králové. A vzal s sebou i zpěvačku Michaelu Hálkovou.
Jaká byla cesta do Hradce Králové?
Krásná, přímo romantická. Trošku jsme zabloudili, protože paní navigace nás hnala přes nějaké polní a lesní cesty, kolem rybníka v rákosí, ale dojeli jsme dobře.
Naslouchám tichu země. Děda byl venkovský muzikant a u nás se zpívalo za odměnu, když jsme byli hodní.
Pavel Žalman Lohonka
Tam za vodou v rákosí jste nezůstali, v pořádku jste dorazili. Musím říct, že jste uhrančivý charismatický muž. Démon v tom dobrém slova smyslu. Pracujete nějak na tom svém vzhledu?
Ten mám? To bych ani neřekl. Myslím, že to má spíš člověk od pána boha než od démona.
Jak to vlastně všechno začalo? Kdy jste přičichl k muzice a k folku?
K muzice jsem tíhl už od dětství, protože jsem žil v takové hudební rodině. Můj děda byl venkovský muzikant a u nás se zpívalo za odměnu, když jsme byli hodní, tak nám zpívali.
Takže teď máte život za odměnu, protože si zpíváte kdy chcete.
Ano. Ale někdy jsem hrál jsem na housle, potom, zkoušel jsem na kytaru. Ale nikdy jsem nepředpokládal, že bych se živil muzikou. To přišlo teprve po vojně v roce 1968 právě před 50 lety, když jsme založili skupinu Minnesingři, se kterou jsem hrál 17 let. Tam to všechno začalo.
Teď už Žalman a spol. Kdy jste ke spolupráci přizval i Michaelu Hálkovou?
To bylo nějak asi v roce 1995. Chviličku byla v kapele za Lenku Slabou na pár koncertů. A potom tam přišla na pár let.
Jak to prožíváte teď ta turné, která podnikáte?
Krásně. Tím, že máme všichni odžito a už nám není 20, tak už je to prostě úplně o něčem jiném. Vážíme si toho a jsme spokojeni a šťastní.
Nejbližší je nám ta člověčí muzika, jak říká Víťa Trojníček, se kterým také spolupracujete. Nikdy vás nic jiného nelákalo než folková hudba?
Mě lákalo, když jsem jako učeň hrál a dokonce i zpíval s tanečním orchestrem. Prošel jsem si také big beat. Ale ta folková muzika mě potom chytla, protože jsem si říkal, tady asi bude má parketa, v té akustice. Tady se neumím schovávat nějakou velkou hudbou. A také je to možná dané tím, že jsem venkovský kluk a zpívali se lidové písničky. A folk má nejblíž k lidové hudbě.
Mám pocit, že přibývá lidí, kteří mají rádi folkovou hudbu. Čím si to vysvětlujete?
Já si to vysvětluji tím, že poslední dobou chtějí melodickou hudbu. Mám radost, když chodí mladí lidé a teď poslední dobou opravdu chodí. Tak myslím, že mají dost takové té hudby bez ničeho, bez obsahu muziky.
Chtějí si zazpívat.
Chtějí si zazpívat a potom se chtějí potkávat. V poslední době se čím dál víc chtějí lidé potkávat. Je to možná dané celkovou situaci ve společnosti. A nejen že si povídají, také si zazpívají.
Já bych se v kočárku vozil a další písničky psal Žalman v noci. Pak bylo slastné jít ráno spát
Letošní rok patří Pavlu Žalmanu Lohonkovi. Tato jihočeská folková legenda slaví padesát let na hudební scéně. Český rozhlas České Budějovice proto vysílá seriál, v němž sám Žalman komentuje padesát nahrávek, které provázely jeho kariéru. Tentokrát Já bych se v kočárku vozil.
Na co vzpomínáte nejraději za těch 50 let na pódiu?
To byly ty první krásné roky v Minnesengrech, nikdo z nás jsme nevěděl, jak to vůbec půjde. Dělali jsme to spolu se zaměstnáním a začali jsme americkou lidovou písničkou a to nás okouzlilo. Tam byly obrovské velké vzory, nejen muzikantské a pěvecké, ale také autorské. Později jsme začali dělat jihočeskou lidovou písničku. To bylo krásné období.
Kde berete inspiraci pro texty?
V životě. Ono je asi takových 10 námětů a v každém věku, který člověk prožívá, se na to dívá jiným způsobem. Jinak jsem se díval na lásku, když mi bylo 25 a jinak, když mi bylo 40 a jinak, když mi bylo 60.
Teď máte nové cédéčko. Jmenuje se Moje nevšední roky. Jaké je z vašeho pohledu. Popište nám ho.
Udělali jsme jednu desku z písniček, které nejsou takové ty největší pecky, jak se říká, ale jakoby lehce zapomenuté a přitom i zajímavé. Dokonce jsem pozval Pavlínu Jíšovou a Tondu Hlaváče. Nahráli jsme spolu a nazpívali 6 písní a zbytek jsme udělali s kapelou. Maličko jsme to lehce zaranžovali jinak, ale nechali jsme to v takové syrové původní folkové podobě.
Která je vaše nejoblíbenější?
Jmenuje se Má lady je víno. Je to skotská lidová píseň. A to proto, že to je první text, který jsem napsal na cizí melodii. Napsal jsem ji na vojně, když jsem byl na Slovensku. Poslali mi pásek s muzikou. Je to první text na cizí melodii.
Pojďme se zaměřit na dokument Naslouchám tichu země, který je o vás. Klade si za cíl představit Žalmana nejen jako hudební legendu, ale jako muže se spoustou zájmů. Škrtal jste hodně ve scénáři?
Než vůbec k tomu filmu došlo, byla to dlouhá cesta. Je to hraný dokument, já tam hraji svého dědečka, můj vnuk tam hraje mě, když mi bylo 13 let. Ale všechno to začíná v hospodě, protože tam jsme se scházeli s mým kamarádem Honzou Hlaváčem, který později napsal scénář a režisérem Zdeňkem Gablikem. A vůbec jsme nevěděli, jak to dopadne, protože jsme potřebovali koproducenta. Nakonec jsme získali Českou televizi. Točili jsme to celý minulý rok, samozřejmě po různých kusech. Točilo se to asi 16 dní, ale od rána až do noci, aby se toho natočilo co nejvíc.
Řadu nabídek jste v minulosti odmítl, tak proč teď došlo k natáčení?
Protože mi přišlo, že jsme už dlouho nic nedělali, to zaprvé. A za druhé, pořád chtěli z České televize, abych udělal 13. komnatu. A já to jsem nechtěl dělat. Říkal jsem, pojďme udělat něco většího. Tak se to nakonec podařilo. Má to 70 minut. Má to spoustu muziky, spoustu hostů. Co je tam zajímavé, jsou tam všechny zpěvačky, které se mnou spolupracovaly od Minnesengrů. Dokument má celkem 7 obrazů. Ale těžko se mi o tom povídá.
Je vidět, že vás to bavilo. Klíčky své duše jste propůjčil scénáristovi Janu Hlaváčovi a režisérovi Zdeňku Gavlikovi. Michaela si tam také zahrála.
Byl to pro mě neopakovatelný zážitek. A ještě větší zážitek bylo, když jsme to pak viděli vcelku. Já jsem to zatím viděla třikrát, protože máme i vystoupení spolu s promítáním filmu. A pokaždé jsem viděla jiný film. To mě docela překvapilo.
Pokaždé si z toho člověk odnese něco jiného.
Přesně. A je to neuvěřitelně lidské. Mě to dojalo k slzám.
Čtěte takéNaslouchám tichu země
Četla jsem recenze a všichni doporučovali shlédnutí a psali: "Nemusíte být příznivci ani Pavla Žalmana Lahonky, ale každý, že si v tom najde to své." Kromě vás se tam objeví také Jiří Suchý, Karel Roden, Václav Neckář, Miroslav Donutil, Marek Eben, Jiří Pavlica, Pavlína Jíšová, ten seznam je opravdu velký, velké osobnosti. Tak si snad každý člověk musí říct, to musím vidět.
Je dobré se jít na to podívat, protože hodně lidí bude překvapených.
Už jste zmínil, že je to hraný dokument, takže jste byl i hercem. Dá se to tak říct?
No, byl jsem hercem. Řekl jsem, víte, já budu hrát to, co dovedu.
Je nějaká scéna ve filmu, na kterou obzvláště rád vzpomínáte? Nebo naopak něco nešlo a muselo se to neustále přetáčet?
Já jsem se musel text naučit v podstatě nazpaměť, ale pak jsem to říkal svými slovy, aby to bylo přirozené. To je v úvodu celého filmu. A potom jsou tam reportáže, ale já celý film provázím mluveným slovem. Hudba a mé povídání. Nejvíc mě samozřejmě dojal konec, to jsem ani nečekal. Tady to ani nebudu prozrazovat, protože to je pointa, kterou vůbec nikdo nečeká. Pointa toho kluka z vesnice, který se vrací k té rodné hroudě. Ale nebudu o tom dál povídat.
Když vás člověk zná jen podle toho, co zpíváte, řekl by si, že budete zadumaný, trochu smutný, možná introvert. Ten film to potvrzuje nebo vyvrací?
Já si myslím, že je to tak napůl.
Michaela kroutí hlavou. Že takový nejste.
Ne, protože my Pavla známe samozřejmě úplně jinak. Prostě je to normální milý chlap. Jak někdo říká, že Žalman někde sedí v koutku, tak to není. Prostě je vtipný.
To jsem býval právě, když mi dali přezdívku trampové na řece Střele. A já byl smutný z toho, že jsem šel z domu, nebylo mi ještě ani 15 let, a už mě naši vypustili do světa. Když se mi hodně stýskalo, tak jsem prý vždy seděl někde na skále, brnkal jsem si na kytaru. Ale už mi tady vrtaly první písničky, první texty, které jsem si psal do notýsku. A tím to všechno začalo.
Výstižné by možná bylo slovo, že jste citlivý člověk.
Hodně citlivý.
První ohlasy na film jsou opravdu báječné. Snímek dorazí i do Hradce Králové, takže všechny zveme do Bio Centrál, kde bude Žalman naslouchat tichu země 30. srpna. Tak otázka závěrem, byli jste na dovolené nebo jak trávíte tropické letní dny?
Tak víte, pár dní si uděláme dovolenou někde na chatě nebo na výletě. Ale jedeme celý červenec, celý srpen. Až koncem září máme nějakou dovolenou. Máme koncertní turné. A teď je toho v srpnu hodně. Rodina musí být tolerantní. Co jí zbývá.
Moc děkujeme, že jste přijali pozvání Českého rozhlasu Hradec Králové a hodně úspěchu ve všem, co děláte. Na slyšenou.
Děkujeme za pozvání.
Související
-
Zvířátka v mých textech moc nenajdete, ale mám slabost pro ptačí říši, říká Žalman k písni Skřivánek
Pavel Žalman Lohonka v roce 2018 slaví padesát let na hudební scéně. Český rozhlas České Budějovice proto vysílá seriál, v němž sám muzikant vybírá a komentuje své písně.
-
Žalmanův Damián je českou verzí písně z filmu Statečné srdce
Kulatých 50 let na hudební scéně slaví v letošním roce jihočeská folková legenda Pavel Žalman Lohonka. Český rozhlas České Budějovice proto vysílá speciální seriál.
-
Hodně kolegů mě poslalo někam, ale autor má ukázat vše, říká Žalman k písni Mám tady stát
Jihočeská folková legenda Pavel Žalman Lohonka v roce 2018 slaví padesát let na hudební scéně. Pro seriál Českého rozhlasu České Budějovice vybírá a sám komentuje nahrávky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
