Na brigádě uklízela v nemocnici a operační sály jí okouzlily

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy prim. MUDr. Alena Schmoranzová

Zálety natáčíme ve Vysokém nad Jizerou, v Ústavu chirurgie ruky a plastické chirurgie. Jeho primářkou je doktorka Alena Schmoranzová.

Narodila se v Praze, při studiu na lékařské fakultě v Hradci Králové pracovala jako vědecká síla na katedře chirurgie. Díky spolupráci s docentem Karlem Dlabalem se dostala do Ústavu chirurgie ruky a plastické chirurgie a od roku 2003 je jeho primářkou.

Původně jste chtěla být učitelkou angličtiny, ale zašla jste na brigádu do nemocnice pod Petřínem a tam vás okouzlilo prostředí operačních sálů. Čím vším?

„Studovala jsem Gymnázium Jana Keplera a hledaly jsme s kamarádkou nějakou brigádu a nejblíž byla tahle nemocnice. Zašly jsme se zeptat a oni hledali uklízečky. Samozřejmě jsme okamžitě nastoupily, protože peníze od rodičů jsme nedostávaly a vzaly jsme tam čtvrtúvazek, kdy jsme po škole chodily uklízet. Já se dostala na operační sály a bylo to takové tvrdé setkání se životem, najednou jsem se dostala mezi drsné paní uklízečky, které mě za chvilku srovnaly, a už jsem sekala latinu. Tam jsem dělala normální práci a pak si mě vytáhla vrchní sestra a vzala mě na operační sály, kam jsem nastoupila hned po škole. Tam na mě čekal kbelík s krvavými rukavicemi, které jsem musela vydrbat, krvavé roušky na vyprání, žehlila jsem ústenky, pláště a po každé operaci vytřela operační sál. Přestože to bylo neatraktivní, tak jste se stali součástí týmu a mě to okouzlilo.“

Proč právě ve Vysokém nad Jizerou byla v roce 1899 byla postavena nemocnice? Na větrné hůrce, relativně vysoko?

„Je to úžasné, že? Kdo jste ještě nikdy nebyl ve Vysokém nad Jizerou, tak srdečně zvu, protože ta lokalita je neuvěřitelná. My jsme město na kopci a z jedné strany se díváme na Ještěd a do kraje a z druhé strany se díváme na Krkonoše. Ta nemocnice, to byla zřejmě nějaká prozíravost, nebo i částečně tehdy velikášství měšťanů. Zajímavé je, že nemocnice byla monoprimariát, to znamená, že se tu dělalo všechno. Gynekologie, chirurgie, interna a ta nemocnice byla na svou dobu velmi moderní. Lidi, kteří to tu budovali, byli předvídaví, moderní. Byly tu věci, ke kterým se teď znovu vracíme, jako je třeba vlastní zdroj vody.“

Padesát procent úspěchu je kvalitní rehabilitace

Co všechno pod označení chirurgie ruky musíme zahrnout, aby byla pro pacienta péče komplexní?

„Asi nikdo neumí úplně všechno a nikdo nemůže všechno poskytovat. Třeba úrazová chirurgie ruky zahrnuje řešení těžkého pohmoždění, nebo úplné amputace. Ne každý z těchto úrazů se dá řešit na jednom jediném pracovišti. Ani my nejsme schopni udělat na ruce úplně všechno. Přenosy velkých tkáňových celků děláme taky, ale děláme to tak, abychom pracovali ještě bezpečně. Základ je kvalitní vyšetření, předoperační péče, rozhodnutí o operaci a lékař si musí být jistý, že operace je to, co pacientovi pomůže. Ne každý problém na ruce vyřeší zrovna operace. A potom musí proběhnout operace dobře, operatér musí být vzdělaný, číst, komunikovat se zahraničními pracovišti, mít přehled o oboru, vědět, co je funkční. Po operaci následuje ihned časné pooperační období, kdy je nesmírně důležité se správně k operované ruce chovat a to další období je kvalitní rehabilitace a říkáme, že to je padesát procent úspěchu.“

Neoperujete jenom tady, máte další ambulance, třeba v Hradci Králové, v Praze, v Liberci nebo v Mladé Boleslavi. Je to z pohledu lékaře to, že vycházíte vstříc pacientovi? Nebylo by lepší, kdyby všichni pacienti přicházeli za vámi?

„Některé výkony nejdou udělat všude. Externí ambulance třeba v Praze nebo v Hradci Králové jsou dohodnuté výkony na operačních sálech a ty potřebujeme proto, že některé operační výkony děláme ještě před druhým rokem věku dítěte a to jsou naši pacienti, které povedeme až do dospělosti, ale první výkon se musí udělat takhle brzy. To musí hlídat dětský intenzivista, proto si pacienty zveme na operační sály jinde.“

Alena Zárybnická s primářkou Alenou Schmoranzovou

Jak složité je operovat dětskou ruku? Předpokládám, že růst může být ozdravný, na druhou stranu to může být komplikace. Něco se může vývojem zlepšit, něco se může zkomplikovat.

„Většinou zkomplikuje. Problematika rostoucí ruky je nekončící story, kdy končíme operaci a jsme spokojení, dítě ale povyroste a problém se obnaží. S tím se musí dopředu počítat, růstové potíže kalkulovat do primárního výkonu, taky se musí operace správně načasovat, někdy není dobré velmi brzy operovat. Někdy se dostávám i do konfliktu s rodiči, kteří už by chtěli mít to dítě tip ťop, musím dokola vysvětlovat, že dokud dítě nedoroste, respektive dokud mu nedoroste ruka, tak se můžeme setkávat a čas od času se může něco stát.“

Jestli to dobře chápu, funguje to ve vašem ústavu tak, že dostanete informaci o tom, že k vám vezou závažný úraz a připravíte operační sál tak, aby mohla operace co nejdřív proběhnout?

„Ano, přesně tak to vypadá. Jestliže se nám ohlásí záchranka, že veze pacienta, kterému se například dostala ruka do válců, tak zkontrolujeme, jak běží program na operačních místech, co se dá odsunout, něco se dá do jiného dne a tým, který má ten den službu pro urgentní výkony, tak se dá dohromady a jsme připraveni poskytovat péči.“

Operovala jste taky zrcadlovou ruku, to je poměrně vzácná věc. Vypadá to tak, že obě ruce jsou pravé nebo levé?

„To není naprosto přesné. Když ke mně na ambulanci rodina s tím dítětem přišla, tak to si pamatuju, kdy jsem jen vydechla, když jsem ten rentgen viděla. To vidíte jen na obrázkách, ve světě jich je popsaných asi devadesát. Cílem operativy je udělat ruku esteticky přijatelnou. Ta ruka vypadá strašlivě, najednou se na ruce hýbe osm nebo devět prstů. Když si představíme předloktí, tak tam máme loketní a vřetenní kost, ta se otáčí kolem loketní. Pacient se zrcadlovou rukou má obvykle dvě loketní kosti, žádnou vřetenní. Loketní kosti končí u zápěstí, které je samozřejmě taky jiné a potom tam jsou jinak uzpůsobené zápěstní kosti a má sedm, osm, nebo i více prstů. Není tu palec, ten se musí vytvářet a funkce ruky není dobrá. Toho chlapce jsme operovali mezi druhým a třetím rokem, protože tu ruku nemohl skoro používat. Vytvořili jsme pětiprstou ruku a do budoucna, do sedmého nebo devátého roku směřujeme operaci lokte, kterou máme ve výhledu, pokud to budou rodiče chtít.“

Jak malá část obecné plastické chirurgie je ta estetická?

„Na procenta to nedám, ale může to být asi 15 procent. A ty šikovnosti, které potřebujete u estetické plastické chirurgie, se využívají naprosto všude. Protože stejně tak jako v estetické chirurgii modelujete prsa, tak všechno využíváte v léčebné chirurgii, kdy rekonstruujete třeba prsa postižená rakovinou. Takže ty oblasti se prolínají. Estetika do plastiky patří, to je součást pohledu na problematiku onemocnění.“

Dokážete si představit, jak bude vypadat chirurgie ruky za dalších čtyřicet let?

„Byli bychom rádi, kdyby byla zařazena mezi nástavbové obory. Prostě kdyby v tom vzdělávacím systému měla vyšší umístění tak, aby bylo definované, že toto je chirurg ruky, splnil určitá kritéria a je to záruka, že bude dobře ošetřen. To si myslím, že se určitě stane. Za posledních dvacet let udělala chirurgie ruky tak obrovský kvalitativní skok, že si neumím představit, co bude za čtyřicet let.“

Spustit audio

Odebírat podcast

Související