Myslivkyně Jitka Vaňková Přibylová: Musíme o zvěř a přírodu pečovat, je to naše národní bohatství

Navíc o tom všem začala psát i knížky, které si také představíme. Paní Jitko je totiž naším hostem. Tak jak to bylo s tou láskou k přírodě? Slyšel jsem, že jste jako náctiletá místo časopisů o kráse listovala časopisy o myslivectví. Je to pravda?
Ano, je to tak. Lásku k myslivosti a k přírodě jsem měla už odmala, protože jsme bydleli u lesa, tak jsem vlastně v lese vyrůstala. Chodila jsem do přírody s mladším bratrem, pozorovali jsme zvěř. Tenkrát tam bylo ještě hodně bažantů, dnes už je bažantí zvěře velice málo. A vzpomínám si dodnes, jak při otevřeném okně poslouchala hlasy bažantů a smrčí zvěře v lese, to byla taková krásná píseň mého mládí.

Než jsem se odhodlala k tomu, abych lovila zvěř, tak jsem absolvovala tréninky na střelnici. Chtěla jsem, aby ulovená zvěř netrpěla.
Jitka Vaňková Přibylová, myslivkyně a spisovatelka

Měli jste tedy v rodině myslivecké kořeny?
Rodiče tedy ne, ale můj děda, který bohužel zemřel, když mi bylo šest let, byl myslivec. A potom ještě z matčiny strany bratranec se věnoval myslivosti. Jeho syn v tom pokračoval, ten mi pak pomáhal v mých začátcích myslivosti.

Čtěte také

Nejen mysliveček na posedu má palouk pěkně v dohledu. Na přírodu myslí i myslivkyně!

Vy jste chtěla být veterinářkou, pak jste ale šla na ekonomickou školu, to si přáli rodiče?
Dalo by se říct, že ano. Tenkrát to bylo rozhodování z jejich strany, ale nelituji toho, protože škola mi dala široký rozhled a nakonec po revoluci jsem začala podnikat v oblasti účetnictví a po absolvování nástavby ještě i v bezpečnosti práce.

Pak jste se ovšem po čtyřicítce k myslivosti vrátila. Kolik vůbec je u nás myslivkyň?
Je nás dnes už docela hodně. Vím to dobře, protože jsem předsedkyní kulturně propagační komise při Okresním mysliveckém spolku v Náchodě. Vidím, že se při zkouškách už hodně objevují ženy.

Takže vás chlapi myslivci vzali mezi sebe?
Vzali, i když ze začátku to bylo takové všelijaké. Každý absolvent myslivosti musí projít kurzem v nějakém mysliveckém spolku a tam se mě právě muži asi zřejmě báli, takže jsem měla ze začátku problém, jak získat toho svého patrona, který si vás vezme na starosti. Ale postupem času už mě potom chlapi přijali mezi sebe. Asi také po prvních loveckých zážitcích viděli, že to myslím s tou myslivostí vážně.

Knížky si vydávám sama. Říkala jsem si, že knihu, kde jsou příběhy žen myslivkyň, ještě nikdo nenapsal, že by to mohlo lidi zajímat.
Jitka Vaňková Přibylová, myslivkyně a spisovatelka

Co to vůbec znamená být myslivcem? Protože to nejsou jen hony, lovy a vysedávání na posedu.
Přesně tak. Veřejnost o nás má bohužel špatné mínění. Protože lidé často nepochopili, co myslivost obnáší. Vidí v nás jen vrahy zvěře, když to řeknu takto natvrdo. Ale myslivost znamená, že musíte o zvěř a přírodu pečovat, protože to je naše národní bohatství. Musíte se starat po celý rok, v zimě musíme zvěř přikrmovat, pokud se objeví nějaká nemoc, tak i zaléčovat. Chráníme srnčata před senosečí, dnes už nám pomáhají i drony, Je toho hodně, co myslivci dělají. A to nejen co se týká zvěře, máme také nějaké myslivecké zvyky a tradice, které dodržujeme. Myslivost jako taková byla přijata v roce 2012 i na seznam UNESCO jako nehmotné kulturní dědictví.

Čtěte také

Jak se stát myslivcem? Na cestu péče o zvěř a ochrany přírody vás nasměruje zkušený Jaroslav Filip

Co střílení a nutnost vzít do ruky zbraň. Není to pro vás, pro ženu, problém?
Lov je až to poslední, co k myslivosti neodmyslitelně patří. Než jsem se odhodlala k tomu, abych lovila zvěř, tak jsem absolvovala tréninky na střelnici, účastnila jsem se různých soutěží, ať už to bylo z malorážky nebo z brokovnice. Chtěla jsem, aby ta ulovená zvěř netrpěla. Což věřím, že se mi také splnilo. Mohu říct, že zvěř mi při lovu neodcházela. Držíme se tradic, vzdáváme ulovené zvěři čest. Dává se poslední hryz, myslivec postojí u zhaslého kusu jako takový stráž. A větvičku ulomenou z nejbližšího stromu, kde ta zvěře zhasla, myslivec potom nosí za kloboukem do západu slunce.

Své zážitky z lesa přenášíte také do vlastních knížek. Už jsou čtyři. Co bylo tím impulsem psát?
To bylo mým dalším dětským snem, jednou napsat knížku. A k tomu jsem dospěla, až když jsem začala provozovat myslivost. Své první lovecké zážitky jsem začala zveřejňovat ve slovenském časopise Hubert Love, kde vycházela rubrika Ženy polovníčky. A když jsem zjistila, že se ty články čtou, a kamarádi mi říkají, že to je dobré, tak mě napadlo, že bych mohla napsat knížku.

První byla Když myslivcem je žena?
Ano. Na ten titul jsem sázela. Protože si knížky vydávám sama vlastním nákladem, tak jsem si říkala, že knížku, kde jsou příběhy žen myslivkyň, ještě nikdo nenapsal, že by to mohlo lidi zajímat. Musím se přiznat, že na tu první knížku jsem si brala dokonce úvěr. Ale kniha vyšla a vydělala mi na druhou knížku. Ta se jmenuje S ženou myslivcem od plotny do lesa a naopak a je obohacena i o myslivecké kuchařské recepty, které mi věnovaly autorky, co mi daly náměty do knížky. Chtěla jsem, aby mi daly ještě nějaký svůj recept. Ale hlavní podnět k tomu byl, že na křtu knížky Když myslivcem je žena, byl mým kmotrem šéfkuchař Jaroslav Sapík. Ten mi říkal, knížka je to pěkná, ale nejsou v ní žádné recepty. Což mě inspirovalo pro druhou knihu.

S manželem vedeme už 17 let kroužek mladých myslivců a ochránců přírody. Bohužel je málo lidí, kteří by se dětem v tomto oboru věnovali.
Jitka Vaňková Přibylová, myslivkyně a spisovatelka

Tak mi řekněte, vepřová se zelím nebo na šípkové omáčce?
Já si myslím, že obojí je dobré.

Potom vyšla další knížka, ta je pro děti.
Ano, jmenuje se Vyprávění od starého dubu. Myslela jsem i na děti, tak jsem tuhle knížku věnovala jim. Děj jsem zasadila do svého rodiště v Dolní Radechové. Ten dub tam skutečně je, jen lavička už se bohužel léty rozpadla. A knize babička vypráví příběhy zvířátek z lesa. Jde to do reality, děti se něco dozvědí o životě zvěře, jak to v lese chodí. Chtěla jsem, aby to nebyla pohádka, ale aby se děti také něco zajímavého z přírody dozvěděly. A poslední knížka se jmenuje Z Dianiny brašny. To už je zase návrat k mysliveckým povídkám.

Čtěte také

Myslivost není jen o chození s flintou do lesa. Je to prastará tradice péče o naši krásnou přírodu

Chtěl bych ještě zmínit jednu důležitou věc, a to je právě vaše práce s mladými lidmi a s dětmi. S manželem vedete už 17 let kroužek mladých myslivců a ochránců přírody v Dolní Radechové. Jaký je zájem dětí o přírodu a o les?
Zájem je. Bohužel je málo lidí, kteří by se dětem v tomto oboru věnovali, což je velká škoda. Můžu říct, že do Dolní Radechové nám děti svážejí z okolních vesnic a měst. I tohle rodiče absolvují jen proto, aby děti mohly v kroužku být.

Pořádáte také myslivecké tábory pro děti. Jaký byl ten letošní? Máte tričko s nápisem Myslivecký tábor roku 2026.
Ano. Máme každý rok nová trička, která necháváme udělat i pro děti jako památeční. A letos se opět tábor povedl. Můžu říct, že jsme tábor začínali na 32 dětech a postupem času se nám počet zvýšil až na 73. To bylo loni. Letos jsme měli 63 děti. Dalo by se říci, že se tábor stal už i mezinárodním, protože jsme měli i účastníka z Německa a dokonce i z Kalifornie. Moc nás také těší, že se někteří absolventi táborů už k nám vrací jako instruktoři, praktikanti nebo oddíloví vedoucí. Takže věřím, že časem budeme mít i své nástupce. Hezké je, že těch zájemců je hodně. Děti připravujeme v našem kroužku také na Zlatou srnčí trofej. To je soutěž, která je zaměřena na přírodu a myslivost. A musíme se pochlubit, protože na národním kole jsme loni získali prvenství v kategorii A. Děti tu celostátní soutěž vyhrály. Uvidíme letos, protože nám postoupily už do starších, do skupiny B.

Jitka Vaňková Přibylová s manželem ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Takže jste skvělí. Myslivkyně, spisovatelka a lektorka Jitka Vaňková Přibylová byla dnes naším hostem. Děkuji za rozhovor.