Musheři Zdeňka a Václav Zetkovi: Seznámil nás sibiřský husky. Ten má tlapky v naší životní lásce
Hosty Lady Klokočníkové v rozhlasové kavárně v pátek 10. dubna dopoledne byl manželský pár Zdeňka a Václav Zetkovi z Náchoda, kteří se věnují závodům psích spřežení. Mnohokrát se účastnili Šediváčkova longu v Orlických horách nebo Ledové jízdy v Krkonoších. Ale velké musherské závody jezdí po celém světě.
Vy jste dorazili tři. Tady pod stolem leží krásný psík nebo dáma?
Dnes jsme přivezli s sebou Fraulinku, jsou jí čtyři roky. Narodila se ve Švédsku, takže vždy když jedeme do Švédska, tak ona se vlastně vrací domů.
Je teď Švédsko vaší milovanou zemí?
Ano, je to tak. Na závod Šediváčkův Long v Orlických horách jsme jezdili dříve, zúčastnili jsme se ho asi třináctkrát, párkrát jsme i vyhráli, ale posledních 6 let jsme si oblíbili závody ve Švédsku a Švédsko jako takové. Takže zima pro nás začíná i končí ve Švédsku.
Čtěte také
Jezdíme tam většinou v půlce února a býváme tam zhruba měsíc a půl. Takže teď jsme aktuálně 3 týdny doma. A zase se pomalu aklimatizujeme, že jsme zpátky v Čechách.
Pojďme k samotnému mushingu. Kdy vás oslovil a jak vás dal dohromady?
Já jsem měl odmala rád zvířata všeho druhu. A samozřejmě tím, že jsme bydleli v bytovce na vesnici, tak jsme moc zvířat neměli, měl jsem akvárko nebo ptáčky. Ale pak, když jsem se osamostatnil, tak jsem si hned šel koupit prvního psa. V úmyslu jsem měl úplně jiné plemeno, ale nakonec to vyhrál sibiřský husky. A od té doby jsem se začal zajímat o mushing. A pohltilo mě to.
Paní Zdeňka.
Já to měla podobně. Také jsem odmalička měla nějaká zvířátka a v podstatě když jsem dostudovala, tak jsem se rozhodla, že si pořídím nějakého psa, který se mnou zvládne jezdit na běžkách, běhat možná i to kolo. Tak jsem zhruba půl roku jezdila po závodech, vyhledávala a nakonec jsem se rozhodla pro rasu sibiřský husky. To je rasa vhodná pro aktivní lidi a hodí se právě na ty zmíněné aktivity.
Čtěte také
Dalo by se tedy říci, že vás sibiřský husky spojil.
Ano, tím to všechno začalo. Potkávali jsme se po závodech jako kamarádi. Prvně jsme se viděli na hradě Točníku, kde bývaly závody psích spřežení. Potkávali jsme se i na trati. Máme hodně humorných zážitků. Například z Janoviček u Broumova jsme jeli poměrně velkou část závodu spolu a nasmáli jsme se dost.
V čem je ono kouzlo mushingu?
Je nádherný v tom, že si prostě zapřáhnete psy a jedete do lesa, většinou po ránu nebo navečer, takže lesy jsou prázdné. Nepotkáváte tam tolik lidí a je to taková prádelna pro hlavu. Čistíte si tam krásně hlavu, vidíte zvěř zblízka, protože prakticky jedete okolo nich. Můžete téměř srnky plácat po zádech.
Je to romantika. Takové souznění člověka a psa. Já moc ráda pracuji se zvířaty. Vychováváte pejsky od štěňátek a vidíte, jak postupují, jak pracují do toho spřežení. Když pejsky zapřáhnete, tak musí znát povely, musí umět zastavit. V podstatě musí umět předjíždět ostatní psi, musí minout kohokoliv, cokoliv. Ta práce je moc pěkná. Je to takové souznění s přírodou.
Čtěte také
25 let už se věnujete mushingu. Máte vůbec čas ještě na něco jiného?
Určitě, vzhledem k tomu, že máme třináctiletého syna, tak nemůžeme veškerý svůj čas věnovat jen pejskům a mushingu, takže to tak vše propojujeme. Samozřejmě chodíme i do práce, když člověk chce, tak se to dá zkombinovat. Samozřejmě jsou tam jisté ústupky, že nemůžu jít s kamarádkami odpoledne na kávu, protože prostě pojedeme třeba trénovat.
Ale na druhou stranu díky mushingu poznáte spoustu přátel v zahraničí, ať už to je Rakousko, Německo nebo severské země, Švédové nebo Norové. Myslím si, že to stojí za to, každému bych to doporučila. Ale je to na zvážení, protože některé akce se prostě nedají úplně ideálně skloubit.
Hodně času trávíte ve Švédsku, jezdíte tam extrémní longové závody na 200 nebo 300 km. Je to vůbec možné, taková dálka?
Je to možné. Musíte poctivě trénovat, ale sami jsme usoudili a poznali, že pro nás, co žijeme v České republice, je už docela problém natrénovat na ty delší vzdálenosti. Tam se jezdí závody třeba na 500 i 1200 km. My si myslíme, že těch 300 km je pro nás a hlavně pro naše pejsky taková hranice, kdy z toho máte ještě dobrý pocit.
Čtěte také
Já do toho vstoupím, protože jsem taková ta mamka. Oni nás tam na severu nazývají Jižani, protože jsme z dalekého jihu. A je to vidět, protože opravdu tady nenatrénujete. Těch 200 km je na pohodu psů i mushera. Podle mne je 200 až 250 km opravdu ideální trasa, za mě strop.
Jak vypadá taková příprava na závod ve Švédsku?
Příprava začíná už tady v Čechách většinou v září. V říjnu začínáme najíždět objemy kilometrů a postupně přidáváme. My netrénujeme na kilometry, ale na hodiny. Začínáme hodinou a přidáváme, až končíme většinou tréninky dlouhými 4 až 5 hodin tady u nás v České republice.
Za každého počasí, ráno, večer i v noci, protože je potřeba, aby ti pejsci přijeli na sever připraveni a měli objemy kilometrů v nohách. Jakmile se přemístíme na sever, tak tam už opravdu jen dolaďujeme to, že tady neběháme na sněhu. V Čechách běháme na těžko s károu a na severu pejsci přejdou na sníh.
Celý rozhovor Lady Klokočníkové se Zdeňkou a Václavem Zetkovými si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
