MUDr. Miroslava Králová, držitelka Ceny Primus inter pares: Velmi fandím transplantaci všech orgánů

MUDr. Miroslava Králová se významně zasloužila o rozvoj svého oboru v hradecké fakultní nemocnici a pro své kolegyně a kolegy je stále velkou inspirací díky své pracovitosti a skromnosti. Paní primářko, blahopřeji k ocenění.

Děkuji za přivítání a děkuji i za blahopřání.

Nesmírně uznávám transplantaci orgánů, to je něco, co prostě slouží lidem. Začalo se ledvinami, přešlo se na plíce, srdce, pankreas.
MUDr. Miroslava Králová, emeritní primářka Kliniky dětské chirurgie a traumatologie FN HK

Co pro vás tohle ocenění znamená?
Je to pro mě určité ocenění mé celoživotní práce a přijala jsem to s úctou a s pokorou. Jsem za to ocenění ráda, bude takovým světlým bodem v mém zbývajícím životě. Ale chápu to i jako ocenění práce dětsko-chirurgické, kterou to oddělení od roku 1938 provedlo a udělalo pro hradecké děti a pro děti z okolí i z jiných krajů.

Čtěte také

Jednodenní chirurgie! Souvisí s rozvojem medicíny a invazivních technik, které pacienta tak nezatíží

Co vás přivedlo k medicíně? Vy jste rodačkou z Hradce Králové?
Já jsem se tu narodila, ale žila jsem v obci Michnovka, což je taková výspa Královéhradeckého okresu a i kraje, sousedí to s Pardubickým krajem. Do Hradce jsem se vrátila na školy. Bylo to v šesté třídě základní školy a potom jsem studovala na zdravotní škole obor laborantky. Po čtyřech letech práce jako laborantka hematologická jsem se přihlásila na zdejší lékařskou fakultu, protože se rušila v té době vojenská lékařská akademie a transformovala se na Vojenský výzkumný a doškolovací ústav a vznikla tu opět lékařská fakulta, pobočka Karlovy univerzity. A tak jsem se přihlásila, chodili jsme na sobotní odpolední doučování z fyziky, z chemie a z biologie. Říkala jsem si, když udělám zkoušky, tak půjdu. A zkoušky jsem udělala, takže jsem na lékařskou fakultu šla.

Takže to nebyl váš dětský sen, být lékařkou.
Ne, dětský sen to vůbec nebyl. Bylo to rozhodnutí, když už jsem byla dospělá.

Čtěte také

Chirurg je dnes virtuosem jako varhaník při koncertě. Při robotické operaci se používají ruce i nohy

Měla jste potom jasno, že chcete dělat chirurgii?
Vůbec jsem neměla jasno, protože jako laborantka jsem chodila jako pomocná vědecká síla na biochemii a myslela jsem, že budu prostě dělat tu, jako teoretický obor na fakultě. Jenže pak přišel pan prof. Procházka, že v rámci kardiochirurgie, kterou dělal, by potřeboval někoho, kdo rozumí laboratořím, tak jestli bych nešla na chirurgii. Tak mě to stáhlo zpátky na chirurgii, jenže pak přišel rok 1968 a pan profesor už přístroje, které měl slíbené, nedostal. Sice jsem pořád od začátku dělala chirurgii, sloužila jsem pohotovosti, ale říkala jsem si, co dál? Udělala jsem si tedy atestaci z chirurgie a pak přišel pan doc. Stefan a nabídl mi, jestli bych nechtěla jít k němu pracovat? Že muže to tam nebaví, ženy že mají k dětem trochu blíž. Přijala jsem tuto jeho nabídku a začala jsem dělat dětskou chirurgii. A dělala jsem ji od 1. února 1970 až téměř doteď.

Říkám si, že pro každého lékaře je možná chirurgie takovým tím cílem. Nebo to je mylná představa?
Tenkrát to tak bylo. Z našeho ročníku chtělo jít hodně lidí na chirurgii a docela mi i hoši záviděli, že jdu na kliniku.

V medicíně je neuvěřitelný pokrok. Ovlivnila to digitalizace, elektronizace, robotizace. Teď uvidíme, co s tím udělá umělá inteligence.
MUDr. Miroslava Králová, emeritní primářka Kliniky dětské chirurgie a traumatologie FN HK

Kdo byl vaším profesním vzorem a inspirací, paní primářko?
Prvních pět let to byl určitě pan prof. Procházka, šéf kliniky. To byl člověk, který prostě uměl všechno. Břišní chirurgii, hrudní chirurgií, kardiochirurgii. Pamatuji se, že po jedné operaci mi kolega Zábrodský řekl: "Hele, něco ti řeknu. Profesor není jen výborný chirurg. Profesor je žonglér chirurgie." Uměl. A potom to byl na dětské chirurgii pan docent Hvězdoslav Stefan, který se mi věnoval. Od něj jsem získala hodně z dětské chirurgie jak v oblasti diagnostiky, tak v oblasti operativy. I experimentální věci se tam některé dělaly. On vyšel z urologie, takže jsme operovali hodně i urologických dětí.

Čtěte také

Poranění hlavy jsou nejčastějším zdrojem úmrtí v dětském věku ve smyslu úrazů, říká zkušený chirurg

Které momenty patří mezi ty největší ve vaší kariéře? Vím, že jste byla v roce 1980 součástí týmu u přelomové operace prvního úspěšného oddělení siamských dvojčat v tehdejším Československu.
O tom bych nerada mluvila. Ta rodina si nepřála, aby se to publikovalo. Ale mohu říct, co jsem od nich slyšela naposledy, to bylo někdy na přelomu století, kdy je navštívil pan doc. Stefan, a říkal mi, že oba dva jsou perfektní a že se dobře zapojili do společnosti a pracují. Měl z nich radost.

Můžete zmínit tedy jiný příběh? Protože těch je jistě mnoho.
Těch příběhů bylo hodně. Příběhy, kdy se člověk v noci třeba asi nevyspal. Třeba syndrom krátkého střeva, kdy jsme dítěti nechali jen 17 cm tenkého střeva a tlusté střevo a mělo se na tom uživit. Kdyby nebyla parenterální výživa systémem all-in-one, tak si myslím, že bychom snad to dítě ani nezachránili. Spolupracovali jsme s klinikou gerontometabolickou, s panem doc. Sobotkou, všechny hodnoty se kontrolovaly a výživa se upravovala. Ale řeknu jednu veselou příhodu. Šla jsem z učení ze zdravotní školy přes Velké náměstí a tam si hrál hlouček romských dětí, najednou se odpojil kluk a přiběhl za mnou a říká, paní, vy jste mě operovala, nedala byste mi na zmrzlinu? Tak jsem odpověděla, že dám, ale že na zmrzlinu půjdu s ním.

Čtěte také

Transplantace ledvin dává pacientům šanci na nový život. Česká republika patří mezi evropskou špičku

Jak se vůbec za ty roky změnily podmínky a postupy v medicíně? Protože šla mílovými kroky hodně kupředu.
Byly to skutečně mílové kroky. Vezměte si třeba takový žlučník, tak na chirurgické klinice měl pan profesor rád velké řezy. Většinou jsme to dělali tak, když nebyl na klinice, nebo jsme věděli, že na druhém sále operuje, tak jsme udělali řez 5 až 6 centimetrů, ale když jsme tušili, že by mohl přijít, tak jsme museli udělat 8 centimetrů. A teď, i když se zavedou všechny laparoskopické nástroje, které jsou potřeba, tak prostě na břiše není nic vidět. Já nesmírně uznávám transplantaci orgánů, to je něco, co se povedlo a prostě slouží lidem. A všichni, kteří to potřebují, tak bych jim přála, aby mohli dostat ten potřebný orgán. Začalo se ledvinami, přešlo se na plíce, srdce, pankreas.

Dneska už se transplantují celé soustavy orgánů.
To je prostě nesmírný pokrok. Ale jsou i jiné věci, kde se to všechno dalo dohromady. Ovlivnila to digitalizace, elektronizace, robotizace. Teď uvidíme, co s tím udělá umělá inteligence. Já nevím, jestli bych se sama od umělé inteligence nechala operovat. Ale vždy by nad tím měl stát člověk, ten mozek tam prostě bude.

Miroslava Králová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Říká dlouholetá primářka Kliniky dětské chirurgie a traumatologie Fakultní nemocnice Hradec Králové MUDr. Miroslava Králová, které ještě jednou moc blahopřejeme k Ceně Primus inter pares. Jsem moc rád, že jste se na chviličku zastavila u nás v Českém rozhlase Hradec Králové. Ať se vám daří.