Monika Leová: V restauraci jsem šťastnější než v televizi. Mám zpětnou vazbu

Znáte ji z hlavních televizních zpráv jedné soukromé televize i přehlídkových mol. V poslední době ji spíš potkáte ve vietnamské restauraci v Chocni, se dvěma malými dětmi a na dovolené pak třeba v obytném autě. Mým hostem je Monika Košínová Leová.

Narodila se v Praze, vyrůstala ve Dvořisku nedaleko Chocně. Maminka je Češka, tatínek vietnamského původu. Do školy chodila v Chocni, obchodní akademii vystudovala také v Chocni. A teď v asijské restauraci v Chocni pracuje.

Když zůstanu v Chocni. Přírodní rezervace Peliny, zámek s Orlickým muzeem, barokní kostel sv. Františka Serafínského a taky důležitá železniční křižovatka. Takovou asociaci mám já. Co byste přidala?

Ples v Intru, Monika Leová

Krásně jste to vyjmenovala. Samozřejmě i naši restauraci. Teď to je takový největší gastronomický tahoun. Ale to, že tam máme hezkou přírodu, řeku, klid, kterým s tím rodinným životem hledáte, tak jsme tam moc spokojení a já všechny zvu do Chocně.

Víte, jak se seznámili vaši rodiče?

Vím, právě kousek od Dvořiska. Je tam firma, kde tatínek začal pracovat a maminka tam taky nějak začala chodit na brigádu, nosila tam svačiny, tam přeskočila jiskra. Maminka je trošku taková takzvaně na exoty, takže dědeček neměl radost, babička taky moc ne, ale nakonec jsou velice rádi, že to takhle dopadlo.

Moniku Leovou můžete potkat v jedné restauraci v Chocni. Jak vznikl nápad otevřít si právě restauraci?

Asi na můj popud, protože prostory, kde máme restauraci, vlastní můj tatínek. My jsme se to snažili dlouho pronajmout, protože tatínek byl vybíravý na to, co tam bude. On už je v důchodu a já jsem vždycky na sociální sítě sdílela jeho chutná jídla, protože on je vynikající kuchař, a tak jsem dostávala super zpětné vazby od sledujících, ať si táta otevře restauraci, že by přijeli. Tak jsem ho začala popichovat. „Hele, tati, teď máš spoustu volného času, ty bys ses stejně nudil.“ Když jsme do toho šli společně, tak určitě byl za, musím říct, že to bylo neskutečně dobré rozhodnutí, nás to i stmelilo.

Musím říct, že otevřít restauraci bylo neskutečně dobré rozhodnutí, nás to s tatínkem i stmelilo.

Vlastně to byl i jeho jako sen a asi i můj mít něco společně, protože přece jenom Vietnamci jsou zvyklí, že děti jim pomáhají od malička v práci. My jsme měli taky obchod s oblečením. Když jsme byli malí, tak maminka měla tu českou výchovu, že chtěla, abychom měli kroužky a takovou volnější výchovu, tatínek zase chtěl, až se naučíme počítat, abychom počítali zboží a byli s ním a pomáhali mu, tak tam se to trošičku nesetkalo s úspěchem. Takže až teďka jsme se potkali, máme spolu byznys, budujeme rodinné podnikání, lidem chutná a my můžeme trávit čas spolu.

Když přišla nabídka na moderování zpráv, bylo to automaticky a v souvislosti s Miss?

Ano, asi dva měsíce po Miss se mi ozvali z televize, že připravují nový projekt Odpolední zprávy a že bych se jim tam líbila. A tomu jsem nejdřív nechtěla věřit, vlastně ani vedení České Miss tomu nechtělo věřit, protože moje mluva byla roztěkaná a rychlá. Dali mi potom intenzivní tříměsíční kurz, kdy jsem každý den chodila, takzvaně se rozmlouvala. Pak byly ty zprávy, a to už jsem musela být připravena. Doufám, že jsem obstála.

Finálový večer soutěže krásy Česká Miss 2013. Na snímku Monika Leová

Co vám dá moderace v televizi pro normální život?

Myslím si, že tu komunikaci s lidmi, to tam je už prostě dané. Jenom to, že jsem moderovala třeba pro stovky lidí, to bylo pro mě něco nepředstavitelného. Já jsem vždycky spíš byla ten introvert a já jsem byla nervózní před každou prezentací ve škole. Neuvěřitelně mě to posunulo v tomto směru, i když teďka třeba dostávám nabídky, zase se toho bojím, že to odmítám, protože jsem to přeci jen pět let nedělala, vypadla jsem z toho, ale myslím si, že pořád to tam někde vzadu je. Jenom to, že jsem to dokázala, ze mě udělalo silnějšího člověka, protože vím, že jsem to zvládla, teďka mi přijde, že už potom zvládnu cokoliv.

Jaké místo v rámci vaší restaurace máte nejraději?

Nejradši jsem za barem a i před barem, kdy můžu být s lidmi v kontaktu, můžu jim nabídnout, doporučit nějaké jídlo. Tím, jak je to malé město a je to město, kde jsem vyrůstala, tam mám spoustu známých, už tam jsou opravdu stálí zákazníci, já už pomalu vidím na očích, co si dají. Ten pocit, když zákazník odchází spokojený, to teda musí říct každý, kdo pracuje v gastru, je prostě neskutečný.

Já asi potřebuji pochvaly a tohle mi v práci v televizi chybělo.

Proto mě vlastně baví jak práce v restauraci, tak i sociální sítě, protože tam máte tu zpětnou vazbu okamžitou, a to je asi nějaký můj pohon. Já asi potřebuji pochvaly a tohle mi v práci v televizi chybělo. Tam mluvíte do nějakého čtecího a nemáte tu zpětnou vazbu, možná proto jsem tady mnohem šťastnější a taková jako naplněná. 

Poslední otázka od umělé inteligence. Bylo těžší ukočírovat živé televizní vysílání plné nečekaných zvratů, nebo hladové hosty v restauraci během polední špičky?

Asi to pro mě bylo těžší v televizi, ale zase mě nejvíc baví v té restauraci pracovat pod tlakem. A v té restauraci jsem se to právě naučila, že tam vám vlastně nic jiného ani nezbyde. Ukočírovat všechny možné povinnosti, co tam máte, a mít ještě pořád úsměv je velice obtížné, ale tím, že to děláte s radostí, s chutí a vlastně vás to baví, tak na jednu stranu to pak jde samo.

Jak vzpomíná na mezinárodní soutěž krásy Miss Earth v roce 2013, které se účastnila? Jaká je její současná práce v rámci rodinné firmy? S jakou profesí její tatínek vlastně do Česka přišel? Kolikrát se vrátila do rodné země jejího tatínka? Na jaké místo ve Vietnamu by nás poslala? Poslechněte si celý záznam pořadu. 

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.