Miloš Forman byl nesmírně autentický člověk, který uměl mluvit úplně s každým

Jolka Krásná na tiskové konferenci při uvedení filmu Lichožrouti
Jolka Krásná na tiskové konferenci při uvedení filmu Lichožrouti

Dvanáct let připravovala v České televizi magazín Film. A už dávno předtím byly filmy jejím hlavním tématem v Českém rozhlase. V Českém rozhlase mnoho let moderovala a dramaturgicky připravovala pořad Filmžurnál.

Rozhovory dává jen výjimečně, ale pozvání do Záletů přijala. Hostem je moderátorka ranního Studia 6 Jolka Krásná.

Říkáš, že přednost před moderátorem by měl mít obsah.

„Svoji profesi chápu tak, že já když jsem na tvé pozici, tak jsem ten služebník a vyniknout má host. On něco dokázal, třeba natočil film, něco vybádal. On je ten, kdo prezentuje svou práci a je v tu chvíli hvězda. Já třeba nechápu, proč jsou moderátoři hvězdami. Jsou někteří, kteří jsou báječní, ale pořád je to profese. Mohu potvrdit i to, co se říká, že slušní lidé, kteří dosáhli ve svém oboru na vrchol, bývají přátelští, vstřícní, milí. Ať je to umělec, sportovec nebo dokonce i politik. I tam je spousta slušných lidí.“

Vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi poprvé vstoupila do budovy Československého rozhlasu?

„Jsem hodně stará, ale Československý rozhlas to nebyl. Byl to Český rozhlas. Nevím, který to byl rok, možná 1994, předtím jsem pracovala v soukromém rádiu a nějak podvědomě jsem směřovala k tomu, že bych chtěla pracovat v Českém rozhlase. Veřejnoprávní média pro mě jsou značka kvality. Na soukromém rádiu jsem dělala nějaké reportáže, rozhovory a natočila jsem si to na kazetu a šla do rozhlasu zeptat. Oni mě spojili s tehdejším šéfem domácího zpravodajství. Já jsem mu přinesla tu kazetu a řekla, že bych tam ráda pracovala. On si to poslechl, za pár dnů zavolal a říkal, ať přijdu.“

Roky moderuješ ranní vysílání Studia 6, nejdřív ve dvojici, poslední roky vysíláte sami. Předpokládám, že ta stará přátelství, utužená hodinami živého vysílání, přežívají.

„Jestli míříš k Jirkovi Václavkovi, tak velmi otevřeně přiznávám, to je moje láska a bude celý život. Mám ho opravdu moc ráda. Kdykoliv se vidíme, naskočíme na stejnou vlnu. On má velmi specifický smysl pro humor, je velmi inteligentní a vtipný. Pak jsem tam nějakou dobu seděla s Honzou Zikou, ten žije v Americe, a když přijede, tak se taky snažíme potkat. Úžasný profesionál, je to velmi schopný člověk. Dnes tam jsem sama, ale mám tam své kolegy, to jsou všechno mladí lidé a je to sorta lidí, kteří jsou mi lidsky velmi příjemní. Kromě toho, že spolu pracujeme, tak se taky rádi vidíme. To je obrovská výhoda a jsem za ni šťastná.“

Když přijde nějaký těžko řiditelný host, je jednodušší ho zvládnout v televizi, nebo v rozhlase?

„Stalo se mi obojí, v rozhlase mi jeden host řekl sprosté slovo do vysílání, řešilo se to na poradě. V televizi se mi to také párkrát stalo, někteří režiséři hovoří jadrněji. Někdy to prošumí a někdy se za to platí pokuta. Velmi těžko řiditelný je režisér Petr Václav. Je velmi schopný a inteligentní, ale má rád rozhovory trochu konfrontační, takže se zeptá, na co se budu ptát a já mu dopředu zhruba řeknu otázky a on je pak otočí proti mně, začne polemizovat. Mně to nevadí, on natočil skvělý film, a jestli má chuť takhle ten rozhovor vést, tak já to svoje ego umím posunout dozadu.“

Východní Čechy učarovaly filmařům, točily se tu filmy i seriály. Jak si filmař vybírá právě tu lokalitu pro natáčení?

„Mají nabídky lokací v počítačích, na to jsou i speciální profese, které nabízí lokace pro natáčení českým i zahraničním filmařům. Podstata rozhodování je jednoznačná, prostě se jim to musí líbit. U českých režisérů asi hrají roli také peníze, třeba to, jak je lokalita vzdálená od Prahy a jak se bude dojíždět, to tam hraje roli. U zahraničních bych řekla, že zásadně rozhoduje to, jak se jim vybrané místo líbí a ten servis kolem.

Václav Vorlíček si prý oblíbil Pardubice, točila se tu Dívka na koštěti a třeba Kunětická hora byla domovem čaroděje druhé kategorie Rumburaka. S režisérem Vorlíčkem jsi asi rozhovorů ve své kariéře udělala celou řadu.

„To je geniální člověk, má sloní paměť a je obrovsky vtipný. Myslím, že vrcholem české komedie bylo asi to spojení Vorlíček – Macourek. Navíc jejich devizu bych viděla v tom, že ty filmy byly hravé. Umím si představit, jak někde seděli a bavili se tím. Na těch filmech je to myslím hodně vidět.“

Na MFF v Karlových Varech při akci Pomozte dětem

Který podle tebe nejslavnější zahraniční film se točil v Česku?

„Řeknu Amadeus, pro mě asi nejlepší film všech dob. Tuším, že to byl rok 1984 a řeknu něco, co jsem nikdy nikomu neřekla, mně bylo asi 14 let a byla jsem v prváku na střední škole. Přišli tam filmaři, abychom dělali kompars, a tak jsem byla v tom Stavovském divadle, kde se točilo, jak Mozart uvede Figarovu svatbu a dokonce jsem tam vidět. Ne v tom filmu, ale v té širší verzi. Takže jsem ve filmu, který je oceněný osmi Oscary. Ve velikosti asi 8 centimetrů a na tři vteřiny, ale jsem tam.

29. června začíná 53. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Pravidelně tam točíš, dříve pro rozhlas, teď pro televizi.

„Filmžurnál, to byla skvělá doba. I když má dnes festival světový věhlas, já nejraději vzpomínám právě na ty začátky, protože to bylo více rodinné a i my jako novináři jsme byli více spjati s tím organizačním týmem. Dnes je to všechno profesionální, jsme odděleni určitou bariérou, tenkrát to bylo jiné. Byly skvělé podmínky v zázemí, že jsme třeba byli přímo před velkým sálem a všechny hvězdy chodily kolem nás a vstupovaly do vysílání.“

Letošním ročníkem bude bezpochyby znít i jméno Miloše Formana, který v dubnu zemřel. Ve Varech byl například v roce 1990 a 1996 a ty jsi na něho prý jako začínající novinářka stála frontu. Byla jsi poslední a nakonec jste spolu strávili místo pěti minut půl hodiny. Na co ses ho zeptala jako první, že jsi ho dostala první otázkou?

„Bylo to jinak, první se ptal Miloš Forman. On se zeptal, jestli může kouřit, protože kouřil doutníky. Já to nesnáším, ale když se Miloš Forman zeptá, tak řeknu samozřejmě. Když kouří Jiří Bartoška cigarety jednu po druhé, tak taky brumlám, ale vydržím to. A potom, protože jsem tehdy byla mladá a nosila jsem džíny, které měly díry na kolenou a na stehnech, tak se ptal, kdo mi ty kalhoty roztrhal a pak ho zajímala ta technika, jak jsem to roztrhala. Takže ten rozhovor začal úplně opačně.“

Jaký nejsilnější dojem máš z jeho vyprávění? Čím byl výjimečný a odpovídal jinak než ostatní?

„Byl nesmírně autentický, člověk, který uměl mluvit s úplně každým. S největšími hvězdami i se mnou a kýmkoliv jiným. Na nic si nehrál, byl výborný vypravěč a ty historky a příběhy z něj lítaly. Měl dar nejen vyprávět obrazem, ale i verbálně. Doprovázel to různými gesty, byl zážitek na něj koukat.“

Na závěr Záletů tradiční štafeta otázek. Minulým hostem byl biskup královehradecký, Jeho Excelence Monsignor Jan Vokál a tady je jeho otázka pro tebe: „Já bych se rád zeptal, jestli jste během své praxe zaznamenala ve filmovém umění nějaký posun k dobrému, ve smyslu jestli to dnes produkce filmová kultivuje víc, jestli hodnoty a lidská práva jsou zakomponovány lépe a více.“

„Já bych odpověděla tím, že třeba festival Jeden svět se zabývá lidskými právy a má svou sekci, kterou nabízí do škol a ty si mohou vybrat z videotéky film, promítnout ve škole a pozvat si pamětníka na besedu. Jsou filmy, které vychovávají.“